15 CO 35/2022-77 — Krajský soud v Ostravě

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu o zaplacení částky [částka] s úrokem ve výši 15,1 % ročně z částky [částka] za dobu od [datum] do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení z částky [částka] za dobu od [datum] do zaplacení (výrok I.), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] (výrok II.) a rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku [částka] (výrok III.). 2. Proti tomuto rozsudku, pouze však proti výroku I. co do úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky [částka] za dobu od [datum] do zaplacení, podala žalobkyně včasné odvolání, jímž se domáhala změny rozsudku tak, že žalobě bude vyhověno i v odvoláním napadeném rozsahu. Nesouhlasila s rozhodnutím okresního soudu, který žalobkyni nepřiznal úrok z prodlení z nároku na vydání bezdůvodného obohacení, což dle názoru žalobkyně okresní soud ani neodůvodnil. Poukázala na znění ust. § 1970 o. z. a zdůraznila kompenzační a sankční funkci úroku z prodlení. 3. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil. 4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu, včetně řízení jeho vydání předcházejícího, ve smyslu ust. § 212a odst. 1, 2, 4 a 5 o. s. ř. a žádné vady řízení uvedené v ust. § 229 odst. 1 a 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. neshledal. Po takto provedeném přezkumu pak dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné, pouze však částečně. 5. Z obsahu spisu se podává, že v řízení zahájeném dne [datum] se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky [částka] s úrokovým příslušenstvím ze smlouvy o úvěru ze dne [datum] uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], a žalovaným, na základě které byl žalovanému jako dlužníku poskytnut převodem na jeho bankovní účet jednorázový neúčelový úvěr ve výši [částka], jenž se dlužník zavázal splácet v pravidelných měsíčních splátkách po [částka] vždy k 20. dni v měsíci počínaje dnem [datum] s tím, že součástí každé splátky byl úrok ve sjednané sazbě 15,10 % ročně a poplatky za sjednané pojištění ve výši [částka] měsíčně. Jelikož žalovaný porušil svůj závazek hradit poskytnutý úvěr řádně a včas, věřitel využil svého oprávnění zesplatnit úvěr ke dni [datum]. Žalovaná částka sestává z neuhrazené jistiny ve výši [částka], úroků kapitalizovaných ke dni [datum] ve výši [částka] a ke stejnému datu kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši [částka], přičemž úrok i úrok z prodlení žalobkyně požadovala z dlužné jistiny úvěru až do zaplacení. V doplnění žaloby ze dne [datum] pak žalobkyně uvedla, že žalovaný poskytl na úhradu předmětného úvěrového dluhu pouze jedinou platbu ze dne [datum] ve výši [částka]. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného jakožto spotřebitele pak žalobkyně tvrdila, že tato byla posouzena na základě příjmů žalovaného ve výši [částka] s tím, že žalovaný měl bydlet u rodičů, celkový čistý příjem domácnosti měl činit [částka] a žalovaný neměl žádné vyživovací povinnosti. Výdaje dlužníka věřitel posoudil dle ekonomického modelu. Pohledávku původní věřitel pak postoupil žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum], o čemž byl žalovaný vyrozuměn oznámením odeslaným dne [datum]. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Okresní soud po provedeném dokazování listinami předloženými žalobkyní dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze v té části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení nedoplatku jistiny zápůjčky. Žalobkyně dle okresního soudu prokázala pouze tu skutečnost, že její právní předchůdkyně poskytla žalovanému částku [částka], kterou žalovaný ani částečně nevrátil. Současně okresní soud dovodil, že tvrzení žalobkyně o tom, že její právní předchůdkyně vyhověla požadavku zákona a řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného, nemá oporu v provedeném dokazování. Zdůraznil, že z žádosti o úvěr vyplývá, že dlužník je rozvedený a má čistý měsíční příjem ve výši [částka], přičemž tento tvoří část celkových příjmů domácnosti dlužníka a zřejmě jeho rodičů, u kterých, jak uvedl, bydlí. Současně se však věřitel nezabýval výdaji žalovaného. Proto je jeho závěr, že splátky mohl dlužník pohodlně splácet z příjmu domácnosti ve výši [částka], přinejmenším předčasný. Navíc poukázal na to, že pracovní poměr dlužníka na dobu určitou měl dle jeho prohlášení skončit dříve, než měl být úvěr splacen, konkrétně po úhradě 16. splátky úvěru, přičemž splátek měl dlužník uhradit celkem 96. Dle okresního soudu věřitel nesplnil podmínky uvedené v § 86 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“), a proto smlouvu o úvěru vyhodnotil jako neplatnou, přičemž k této neplatnosti byl povinen přihlížet z úřední povinnosti. Současně však dovodil, že pokud žalovaný obdržel od právního předchůdce žalobkyně částku ve výši [částka], kterou nevrátil, vzniklo na jeho straně bezdůvodné obohacení, jehož speciální skutkovou podstatu oproti jeho obecné úpravě v občanském zákoníku zákon o spotřebitelském úvěru nově konstruuje, a to včetně povinnosti vrátit poskytnutou jistinu v přiměřené době podle schopností dlužníka, což znamená, že dlužník dosud není v jakémkoliv prodlení s placením prokázaného dluhu, neboť tuto splatnost soud založil nejprve svým rozhodnutím. 6. U odvolacího jednání žalobkyně setrvala na svém procesním stanovisku. 7. Odvolací soud v souladu s ust. § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval dokazování platební historií smlouvy a výzvou k plnění ze dne [datum] s podacím lístkem ze dne [datum]. Z těchto listin zjistil, že žalovaný na úhradu úvěrového dluhu zaplatil původní věřitelce dne [datum] částku [částka]. Výzvou k plnění ze dne [datum], odeslanou na adresu žalovaného uvedenou v úvěrové smlouvě, pak žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu z dané úvěrové smlouvy v celkové výši [částka] nejpozději do [datum]. Pokud jde o další skutková zjištění, tato odvolací soud přebírá jako správná a pro zestručnění na ně odkazuje. 8. V projednávaném případě dospěl okresní soud k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ust. § 86 odst. 1 a § 87 odst. 1 ZoSÚ z důvodu porušení povinnosti úvěrující před uzavřením smlouvy o úvěru řádně posoudit schopnost žalovaného jakožto spotřebitele daný úvěr splácet s tím, že se jedná o neplatnost smlouvy absolutní, k níž je soud v souladu s ust. § 588 o. z. povinen přihlížet z úřední činnosti. Tento závěr okresního soudu odvolací soud sdílí, ostatně žalobkyně v odvolání správnost tohoto závěru ani nenapadala. 9. Jak správně uvedl okresní soud, v případě, že je smlouva neplatná z důvodu porušení povinnosti úvěrujícího uvedené v ust. § 86 odst. 1 ZoSÚ, je nutno aplikovat ust. § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, které ukládá spotřebiteli povinnost vrátit poskytovanou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, jiné povinnosti z neplatné smlouvy spotřebiteli nevznikají. Dle názoru odvolacího soudu, shodného s názorem soudu okresního, má citované ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ jakožto ustanovení speciální přednost před obecným ustanovením § 2993 věty druhé o. z., které pro celkové vypořádání neplatné smlouvy předpokládá aktivitu žalovaného, tedy námitku vzájemného plnění ve formě požadavku žalovaného, aby byla vypořádána veškerá plnění, které sám žalobkyni poskytl. 10. Ke shora uvedenému je nutno dále zdůraznit, že jiný výklad shora uvedených dotčených zákonných ustanovení by byl v rozporu s principem poctivosti coby stěžejním principem soukromého práva zakotveným v ust. § 3 odst. 2 písm. c) o. z., podle kterého nikdo nesmí pro nedostatek věku, rozumu nebo závislosti svého postavení utrpět nedůvodnou újmu; nikdo však také nesmí bezdůvodně těžit z vlastní neschopnosti k újmě druhých. Stejně tak je uvedený princip zachycen v ust. § 6 odst. 1 a 2 o. z., podle kterého každý má povinnost jednat v právním styku poctivě a nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu. Pokud by k zohlednění plnění poskytnutého spotřebitelem úvěrující mohlo dojít jen na základě námitky vypořádání vzájemného plnění ve smyslu ust. § 2993 o. z., pak by žalobkyně nepřípustně těžila z neplatného jednání, kterého se dopustila při sjednávání úvěrové smlouvy, pokud neposoudila pečlivě úvěruschopnost žalovaného, k této povinnosti přistupovala laxně, jak je popsáno shora, a to, jak současně nasvědčují zjištěné okolnosti případu, v úmyslu žalovanému úvěr přes jeho nedostatečné majetkové poměry poskytnout a z uzavřené úvěrové smlouvy těžit, to vše při respektování zásady autonomie vůle a smluvní volnosti, která je však ve spotřebitelských vztazích zákonodárcem prolomena z důvodu ochrany fakticky slabší strany - spotřebitele. Nadto je dále nutno poukázat na právní úpravu uvedenou v ust. § 4 odst. 2 o. z., podle kterého činí-li právní řád určitý následek závislým na něčí vědomosti, má se na mysli vědomost, jakou si důvodně osvojí osoba případu znalá, při zvážení okolností, které jí musely být v jejím postavení zřejmé. To platí obdobně, pokud právní řád spojuje určitý následek