57 CO 111/2021-196 — Krajský soud v Ostravě

1. Okresní soud napadeným rozsudkem uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 27.295 Kč s 8,25% p. a. úrokem z prodlení z částky 27.295 Kč od 23. 7. 2020 do zaplacení do 15 dnů od právní moci rozsudku (odstavec I. výroku), žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci další částku ve výši 1.478.000 Kč s 8,25% p. a. úrokem z prodlení z této částky od 23. 7. 2020 do zaplacení, zamítl (odstavec II. výroku), dále doplňujícím rozsudkem žalované uložil, aby zaplatila žalobci úrok z prodlení ve výši 8,25 % p. a. z částky 46.787 Kč od 23. 7. 2020 do 29. 9. 2020 do tří dnů od právní moci rozsudku (odstavec I. výroku doplňujícího rozsudku). Žalované dále uložil povinnost zaplatit žaobci na náhradě nákladů řízení částku 21.780 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám [titul] [jméno] [příjmení] (odstavec III. výroku). 2. Proti rozsudku podala žalovaná včasné odvolání, kterým napadla výrok v odstavci I., kterým byla zavázána zaplatit žalobci 27.295 Kč s 8,25% p. a. úrokem z prodlení a výrok o náhradě nákladů řízení. Odvoláním nebyl napaden výrok doplňujícího rozsudku, kterým byla žalovaná zavázána zaplatit žalobci úrok z prodlení z částky 46.787 Kč od 23. 7. 2020 do 29. 9. 2020. Žalovaná soudu I. stupně vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a nesprávných závěrech ze skutkových zjištění (odvolací důvody dle § 205 odst. 2 písm. e), g) o. s. ř.). Žalovaná uvedla, že usnesení Policie České republiky, [stát. instituce], územního odboru [obec] ze dne 31. 5. 2017, č. j. KRPZ-9942-43/TČ-2017-151581, lze považovat za nezákonné rozhodnutí, a že se za způsobenou újmu žalobci omluvila. Konstatovala, že žalobci byla žalovanou přiznána na náhradě nákladů právního zastoupení částka ve výši 46.787 Kč, žalobce vzal žalobu částečně zpět co do částky 46.787 Kč, a ohledně této částky bylo řízení zastaveno. Žalovaná žalobci nepřiznala náhradu nákladů právního zastoupení za 2 úkony právní služby v celkové výši 5.295 Kč, tj. odměnu za účast právního zástupce žalobce při podání vysvětlení ze dne 12. 4. 2017 ve výši 1.500 Kč, včetně jednoho režijního paušálu á 300 Kč, cestovné motorovým vozidlem dne 12. 4. 2017 ve výši 376 Kč, náhradu za promeškaný čas dne 12. 4. 2017 ve výši 400 Kč a DPH ve výši 541 Kč, a dále odměnu za sepis návrhu na doplnění důkazů ze dne 21. 1. 2018 ve výši 1.500 Kč včetně jednoho režijního paušálu á 300 Kč a DPH ve výši 378 Kč. Předmětem řízení zůstalo zaplacení částky 1.505.295 Kč s příslušenstvím představující nárok na náhradu nákladů obhajoby v trestním řízení ve výši 5.295 Kč s příslušenstvím a nárok zadostiučinění ve výši 1.500.000 Kč s příslušenstvím za vzniklou nemajetkovou újmu. Žalovaná má za to, že soud I. stupně žalobci přiznal náklady obhajoby v trestním řízení ve výši 5.295 Kč v rozporu s ust. § 31 odst. 1, 3 zákona č. 82/1998 Sb., neboť náklady musí být vynaloženy přímo na odstranění nezákonného rozhodnutí nebo náprav nesprávného úředního postupu. Nezákonným rozhodnutím je v daném případě usnesení Policie ČR, [krajské ředitelství], územního odboru [obec] ze dne 31. 5. 2017, č. j. KRPZ-9942-43/TČ-2017-151581, kterým bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku. Žalovaná namítá, že nárok žalobce na náhradu škody v podobě nákladů vynaložených na obhajobu dne 12. 4. 2017 v částce 3.117 Kč (tj. účast zástupce žalobce při podání vysvětlení ve výši 1.500 Kč, režijní paušál á 300 Kč, cestovné motorovým vozidlem dne 12. 4. 2017 ve výši 376 Kč, náhrada za promeškaný čas dne 12. 4. 2017 ve výši 400 Kč a DPH ve výši 541 Kč) není v příčinné souvislosti s posuzovaným trestním stíháním, neboť k úkonu obhajoby došlo před zahájením trestního stíhání (před vydáním usnesení Policie ČR, [krajské ředitelství], územního odboru [obec] ze dne 31. 5. 2017, č. j. KRPZ-9942-43/TČ-2017-151581). Vzhledem k tomu, že úkon„ účast při podání vysvětlení“ časově předcházel vydání usnesení o zahájení trestního stíhání, které je v daném případě nezákonným rozhodnutím a odpovědnostním titulem, nelze tento náklad obhajoby považovat za náklad účelně vynaložený na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 31 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Žalovaná považuje za nutné uvést, že tento výdaj by žalobci vznikl i pokud by prověřování daného skutku skončilo odložením věci. Dále má za to, že žalobci neměla být přiznána ani náhrada nákladů trestního řízení za„ návrh na doplnění důkazů ze dne 21. 1. 2018“ v částce 2.178 Kč. U tohoto úkonu není sporu, že vznikl v souvislosti s trestním stíháním, žalovaná má však za to, že návrh na doplnění důkazu, který je prostým výčtem jmen a adres navrhovaných svědků bez toho, že by obsahoval nějaký právní rozbor ve věci samé, není dle judikatury vážící se k advokátnímu tarifu (např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 2 To 28/2004) samostatným úkonem právní služby ve smyslu § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., za který by měla náležet mimosmluvní odměna. Tomuto podání předcházelo dne 4. 1. 2018 hlavní líčení, u kterého mohly být důkazy navrženy. Tento úkon nesplňuje podmínku účelně vynaloženého nákladu řízení ve smyslu § 31 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Ve vztahu k nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím žalovaná uvádí, že se nejedná o vyvratitelnou domněnku, že dotčené osobě byla způsobena nemajetková újma, jak je tomu u nároku za nepřiměřenou délku řízení (např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2555/2010). U nároku na náhradu nemajetkové újmy z důvodu trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, musí být újma nejen tvrzena, ale i prokázána. Vznik nemajetkové újmy nelze presumovat, ale prokazovat, jakož i intenzitu újmy odůvodňující peněžité zadostiučinění. Je tak na žalobci, aby spolu s odpovědnostním titulem tvrdil a prokazoval i existenci skutečností, které lze právně kvalifikovat jako porušení konkrétního práva žalobce, a vznik nemajetkové újmy v příčinné souvislosti s danými skutečnostmi. Při stanovení formy či výše zadostiučinění je nutné vycházet z kritérií stanovených Nejvyšším soudem ČR (zejména v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 ze dne 27. 6. 2012 a sp. zn. 30 Cdo 3870/2012 ze dne 26. 11. 2013), tj. z povahy trestní věci, z délky trestního stíhání a především z dopadu trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. Dále je nutné vzít v úvahu okolnosti, za nichž k nemajetkové újmě došlo, zejména okolnosti vydání usnesení o zahájení trestního stíhání, jakož i okolnosti, jež zahájení trestního stíhání předcházelo. K prvnímu kritériu žalovaná uvádí, že žalobce byl stíhán pro přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku, za který mu hrozil trest odnětí svobody v délce 6 měsíců až 5 let nebo peněžitý trest. Trestní stíhání bylo vedeno pro jednání, s nímž není spojeno výrazné společenské odsouzení, jak tomu bývá u trestných činů proti životu a zdraví. Vazba na žalobce nebyla uvalena, žalobce byl stíhán po celou dobu trestního stíhání na svobodě. K druhému kritériu (délce trestního stíhání) žalovaná uvádí, že trestní stíhání trvalo 2 roky, 2 měsíce a 2 dny. Takovou délku trestního stíhání nelze považovat za déle trvající. Pokud jde o třetí kritérium (následky v osobnostní sféře poškozené osoby), pak žalobce v řízení neprokázal, že v důsledku trestního stíhání nebyl Okresním soudem v Žilině jmenován likvidátorem [právnická osoba] [právní forma], že v souvislosti s trestním řízením nemohl kandidovat ve volbách v roce 2018, že ho trestní stíhání zasáhlo po stránce psychické, že došlo k narušení vztahů mezi přáteli a sousedy. Samotná tvrzení žalobce bez prokázání jednotlivých zásahů do osobnostní sféry žalobce nejsou schopna odůvodnit zaplacení peněžité částky jako náhrady nemajetkové újmy, ani to, že vzniklá újma byla natolik zásadní a natolik intenzivní, že je na místě ji odškodnit v penězích. Soud je při úvaze o odškodnění povinen vycházet z úplně zjištěného skutkového stavu opírat se o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska, kterými jsou především závažnost nemajetkové újmy a ověřené okolnosti, za kterých k neoprávněnému zásahu do osobnostní fyzické osoby došlo. Zvažovány mají být zejména dopady nezákonného rozhodnutí do osobnostní sféry poškozeného, nepříznivost jejich vlivů na pověst poškozeného, jeho dosavadní způsob života apod. Ústavní soud ve svých rozhodnutích uvádí, že pokud jde o odškodnění nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním, pak jejich forma a případně výše musí odpovídat intenzitě zásahu. Míra této intenzity bude dána vždy především tím, zda dané trestní stíhání bylo spojeno s omezením osobní svobody obviněného či nikoli, dále tím, v jakém postavení - ve smyslu sociálních vazeb - se v době zásahu obviněný nacházel, jaké publicity se trestnímu stíhání dostalo. Zda se v případě obviněného jednalo o osobu bezúhonnou či naopak osobu mající kriminální minulost, jakož i na plnění veškerých kritérií,