75 CO 335/2022-135 — Krajský soud v Ostravě

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 25.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 12. 10. 2021 do zaplacení (výrok I.), v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 6.838 Kč, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 6.838 Kč od 1. 11. 2020 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 25.000 Kč od 1. 11. 2020 do 11. 10. 2021, úroku z prodlení ve výši 1,5 % ročně z částky 25.000 Kč od 12. 10. 2021 do zaplacení, částky 11.121,82 Kč a úroku ve výši 95,9 % ročně z částky 25.000 Kč od 26. 6. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 118.022 Kč žalobu žalobkyně zamítl (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). 2. Okresní soud v napadeném rozsudku uzavřel, že žalobkyni se v řízení podařilo prokázat, že před uzavřením úvěrové smlouvy provedla řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Dále okresní soud dospěl k závěru, že ujednání o výši úroků je rozporné s dobrými mravy, a způsobuje tak jeho absolutní neplatnost dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), neboť ujednaná výše úroku 95,90 % ročně se natolik zjevně příčí dobrým mravům, že tento rozpor je třeba posoudit jako důvod k absolutní neplatnosti tohoto ujednání, neboť tato sazba podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.Tato neplatnost pak způsobuje dle ustanovení § 576 o. z. neplatnost celé smlouvy, když nelze předpokládat, že by žalobkyně byla ochotna smlouvu o úvěru bez neplatného ujednání o výši úroků uzavřít. Nároky z této neplatné smlouvy je pak třeba vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z. z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Okresní soud tedy zavázal žalovaného k úhradě částky ve výši 25.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení v návaznosti na odeslanou předžalobní výzvu. Ve zbytku pak okresní soud žalobu žalobkyně zamítl. 3. Proti tomuto rozsudku, a to proti výroku II. ohledně 2.105 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 2.105 Kč od 1. 11. 2020 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 1,5 % ročně z částky 25.000 Kč od 12. 10. 2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 25.000 Kč od 1. 11. 2020 do 11. 10. 2021, a úroku ve výši 20 % ročně z částky 25.000 Kč od 26. 6. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 118.022 Kč; a proti výroku III., podala včasné odvolání žalobkyně, která se domáhala jeho změny tak, že bude žalobě v této části vyhověno. V odvolání žalobkyně namítala, že úrok byl sjednán v zákonných limitech, když žalobkyně je nebankovním poskytovatelem úvěrů a v této sféře je naprosto běžné a spravedlivé, že úrok je o něco vyšší než u bankovních subjektů, neboť je třeba zhodnotit vyšší rizikovost. Dále uvedla, že požadovaná sazba úroku nepřesahuje judikaturou aprobovaný čtyřnásobek nejvyšší sazby úroku za úvěry poskytované bankami, sazba úroků tedy není nepřiměřená, ani lichevní, když poukazovala na časové řady ARAD. Smlouvu považuje žalobkyně za platnou, když je třeba vycházet ze zásady pacta sunt servanda, žalovaný svým podpisem pod smlouvou o úvěru stvrdil i to, že souhlasí se smluvními ujednáními k této smlouvě. V okamžiku uzavření smlouvy dlužník proti ujednáním o smluvním úroku ničeho nenamítal a naopak, poskytnuté finanční prostředky přijal a zavázal se je splatit za podmínek ve smlouvě o úvěru uvedených. Pokud soud dospěl k názoru, že lze výši úrokové sazby přezkoumávat a rozhodl o nepřiměřenosti výše úrokové sazby, jednalo by se maximálně toliko o nezákonné množstevní určení podle § 577 o. z., které je ustanovením specialis k ostatním soudem uváděným ustanovením, který uvádí, že je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran. V případě, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že je uvedená výše úroků odporující dobrým mravům toliko pro její výši, bylo úkolem soudu smluvní úrok zmoderovat na výši přiměřenou při poskytování půjček v nebankovním sektoru v místě a čase obvyklou, při zohlednění výše úvěru, doby úvěru a jeho nezajištění. Navíc, i pokud by odvolací soud přisvědčil názoru o neplatnosti ujednání o úrocích, musí být žalobkyni přiznány dle ustanovení § 2395 a § 1802 o. z. alespoň obvyklé úroky požadované za úvěry bankami v místě bydliště dlužníka v době uzavření smlouvy. Úroková sazba by tak měla být přiznána v celém rozsahu, žalobkyně však požaduje jen úrokovou sazbu 20 % ročně. S ohledem na to, že žalobkyně považuje úvěrovou smlouvu za platnou, má nárok i na dlužné pojistné 858 Kč, které bylo ujednáno v příloze č. 1 smlouvy. 4. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil. 5. Krajský soud při konstatování včasnosti a přípustnosti odvolání a jeho podání oprávněnou osobou přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu, tedy v napadené části výroku II. a ve výroku III., včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. 6. Z obsahu spisu vyplývá, že se žalobkyně žalobou doručenou okresnímu soudu dne 29. 10. 2021 domáhala po žalovaném zaplacení částky 31.838 Kč s příslušenstvím a 11.121.82 Kč, tj. 31.838 Kč jistina (25.000 Kč + 5.980,96 Kč úrok přirostlý do zesplatnění) + dlužné pojistné 858 Kč, smluvní pokuty ve výši 10.141,40 Kč (tj. smluvní pokuta 0,1 % denně z dlužné nové jistiny ve výši 30.980,96 Kč od 1. 11. 2020 kapitalizovaná do data vyhotovení žaloby) a úroku ve výši 95,9 % ročně z částky 25.000 Kč od 26. 6. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 118.022 Kč, a to z titulu nedoplatků ze smlouvy o úvěru [číslo] kterou uzavřeli účastníci dne [datum], a na základě které poskytla žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 25.000 Kč, který však žalovaný řádně nesplácel. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a k jednání soudu se nedostavil. Okresní soud po provedeném dokazování listinami dne 26. 5. 2022 vyhlásil napadený rozsudek. 7. Předně krajský soud považuje za správná zjištění okresního soudu učiněná z jednotlivých provedených důkazů a pro stručnost na tato zjištění zcela odkazuje s doplněním, že z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru/smlouvy o úvěru [číslo] krajský soud dále zjistil, že žalovaný uvedl jako adresu trvalého bydliště [obec a číslo], [PSČ] a jako adresu pro doručování [adresa], [PSČ], uvedl na sebe mobilní telefon a email. 8. Z hodnocení klienta ze dne 10. 3. 2022 krajský soud dále zjistil, že žalovaný uvedl, že na bydlení vydá měsíčně 1.000 Kč, přičemž se jedná o bydlení státní/obecní. Adresa jeho zaměstnavatele je [ulice a číslo]. 9. S ohledem na částečné zopakování a doplnění dokazování, přejímá krajský soud jako správné všechny skutkové závěry okresního soudu uvedené pod bodem 35. napadeného rozsudku s tím doplněním, že žalovaný měl, pokud se týká údajů k jeho úvěruschopnosti, v době uzavření smlouvy e-mail, mobilní telefon, a dojížděl do zaměstnání ze [obec] do [obec]. Jeho bydlení mělo formu bydlení státní/obecní 10. V první řadě krajský soud předesílá, že stejně jako okresní soud posoudil věc v souladu s ustanovením § 3028 odst. 1 o. z. dle nové právní úpravy, tedy dle o. z., neboť k uzavření smlouvy o úvěru došlo po 1. 1. 2014. 11. Vzhledem k obsahu odvolacích námitek žalobkyně, se krajský soud zabýval otázkou platnosti smlouvy o úvěru, když se v první řadě po částečném zopakování dokazování neztotožňuje se závěrem okresního soudu, že žalobkyně při uzavírání smlouvy o úvěru řádně přezkoumala úvěruschopnost žalovaného. Dle ust. § 87 odst. 1 z. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou (z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že jsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet), je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 12. Jak uzavřel Nejvyšší soud, věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru (zde je sice míněn zákon č. 145/2010 Sb., tyto závěry však jsou aplikovatelné i na zákon č. 257/2016 Sb.), tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dostupný z www.nsoud.cz). Ke stejným závěrům pak dospěl i soudní dvůr Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 (rozhodnutí dostupné z www.curia.europa.eu), který uzavřel, že článek 8 odst. 1