Odvoláním napadeným rozsudkem okresní soud zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni částku 229 859,44 Kč (výrok I.), dále zamítl žalobu ohledně částky 15 949,73 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 331,72 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 21 062,55 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 245 809,17 Kč od 24. 1. 2025 do zaplacení a úroku ve výši 12 % ročně z částky 245 310,17 Kč od 24. 1. 2025 do zaplacení (výrok II.) a současně zavázal žalovaného nahradit žalobkyni náklady řízení v částce 52 343 Kč (výrok III.). Učinil tak v řízení, v němž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 245 809,17 Kč s úrokem a úrokem z prodlení. Žalobkyně skutkově tvrdila, že dne 19. 1. 2024 uzavřela její právní předchůdkyně (společnost , právnická osoba, - dále jen „banka“) se žalovaným smlouvu o úvěru ve výši 250 000 Kč, která mu byla téhož dne vyplacena. Žalovaný měl úvěr splácet 120 měsíčními splátkami po 4 019 Kč, a to včetně úroku ve výši 14,9 % ročně. Banka úvěr zesplatnila ke dni 23. 1. 2025, neboť jej žalovaný řádně nesplácel. Požadovaný dluh činí částku 245 310,17 Kč na nesplacené jistině úvěru a částku 499 Kč na poplatcích. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 25. 6. 2025 byly tyto pohledávky postoupeny na žalobkyni. Žalobkyně se pak kromě těchto částek domáhá také úhrady úroku a úroku z prodlení.2. Na základě provedeného dokazování okresní soud dospěl k závěru o pouze částečné důvodnosti žaloby z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení. V řízení bylo prokázáno uzavření smlouvy o úvěru jako smlouvy o spotřebitelském úvěru, kterou okresní soud vyhodnotil jako absolutně neplatnou dle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), neboť banka nedostála svým povinnostem stanoveným v § 86 ZoSÚ, jelikož nezkoumala řádně úvěruschopnost žalovaného. Okresní soud tak dospěl k závěru o nutnosti vypořádání vzájemného vztahu účastníků dle § 87 odst. 1 ZoSÚ. Na základě smlouvy byla žalovanému poskytnuta částka 250 000 Kč, přičemž žalovaný dosud vrátil částku 20 140,56 Kč. Proto je nadále povinen vrátit na jistině úvěru částku rozdílu ve výši 229 859,44 Kč. Okresní soud proto v této části žalobě vyhověl, přičemž dospěl k závěru, že žalobkyně nemá nárok na žádné další plnění vyplývající z neplatné smlouvy, a to ani na úrok z prodlení. Dovodil totiž, že teprve soud stanoví povinnost žalovaného vrátit jistinu poskytnutého úvěru a žalovaný se tak předtím nemůže dostat do prodlení. A protože byl žalovaný v řízení zcela pasivní a netvrdil nic o svých aktuálních majetkových poměrech a možnostech splácení dlužné částky, neshledal okresní soud důvod k rozložení povinnosti žalovaného do splátek, ale zavázal jej k úhradě celé dlužné částky ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku. Současně pak dovodil, že žalobkyně byla v prvostupňovém řízení úspěšná v rozsahu 94 % a neúspěšná v rozsahu 8 %, a proto jí proti žalovanému přiznal nárok na náhradu nákladů řízení v rozsahu 88 %. Tedy z částky prvostupňových nákladů žalobkyně ve výši 59 481 Kč na částku 52 343 Kč.3. Proti části meritorního výroku II. tohoto rozsudku a proti nákladovému výroku III. podala žalobkyně včasné odvolání, ve kterém nesouhlasila s rozhodnutím okresního soudu v části, ve které jí nebylo přiznáno příslušenství v podobě úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 229 859,44 Kč od 20. 7. 2025 do zaplacení. Žalobkyně nesouhlasila se závěrem okresního soudu, že dosud nenastalo prodlení žalovaného. Počátek prodlení se dle žalobkyně odvíjí od výzvy žalobkyně k vrácení bezdůvodného obohacení, přičemž pokud by dlužná jistina nebyla splatná před podáním žaloby, okresní soud by nemohl rozhodnout o jejím přiznání žalobkyni. A protože žalobkyně vyzvala žalovaného k vrácení dlužné jistiny úvěru ve lhůtě 10 dnů od doručení výzvou ze dne 3. 7. 2025, která mu byla odeslána dne 4. 7. 2025, má žalobkyně za to, že se žalovaný dostal do prodlení od 20. 7. 2025. Žalobkyni tak dle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), vznikl nárok na úrok z prodlení. Žalovaný pak ani netvrdil, natož aby prokázal, že nebylo v jeho možnostech v této lhůtě dluh uhradit, přičemž povinnost tvrzení i důkazní v tomto směru má i dle judikatury Nejvyššího soudu právě a jen žalovaný.4. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nijak nevyjádřil.5. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu, tj. podle obsahu odvolání žalobkyně především ve výroku II., a to co do úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 229 859,44 Kč od 20. 7. 2025 do zaplacení a v nákladovém výroku III. Odvolací soud však má současně za to, že žalobkyně napadla rozsudek okresního soudu i v jeho výroku I., a to ve lhůtě splatnosti tam přisouzené částky 229 859,44 Kč. Žalobkyně totiž svým odvoláním napadla také závěr okresního soudu, že žalovanému vznikla povinnost vrátit jistinu poskytnutého úvěru teprve rozhodnutím soudu. Tím žalobkyně zjevně napadá závěr okresního soudu o splatnosti dlužné jistiny úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 a 2 ZoSÚ. V uvedeném rozsahu pak odvolací soud provedl přezkum rozsudku okresního soudu ve smyslu § 212a odst. 1, 2, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), přičemž žádné vady řízení uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř. neshledal. Po takto provedeném přezkumu pak dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné.6. Odvolací soud považuje za nutné v prvé řadě uvést, že zcela sdílí veškerá skutková zjištění učiněná okresním soudem z jednotlivých důkazů a pro zestručnění na ně plně odkazuje. Odvolací soud pak také sdílí závěr okresního soudu o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ. Ostatně tento závěr pak ve svém odvolání nezpochybnila ani sama žalobkyně.7. Předmětem odvolacího přezkumu pak nebyla ani výše bezdůvodného obohacení žalovaného, okresním soudem pravomocně přiznaná v částce 229 859,44 Kč ve výroku I. rozsudku okresního soudu, kterou je žalovaný povinen vrátit žalobkyni. Přezkumu odvolacího soudu však podléhá okresním soudem stanovená splatnost částky 229 859,44 Kč a dále pak nárok žalobkyně na úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z této částky od 20. 7. 2025 do zaplacení.8. Pokud jde o splatnost částky 229 859,44 Kč, uplatní se dle názoru odvolacího soudu speciální úprava obsažená v § 87 odst. 1 věty druhé a odst. 2 ZoSÚ, která má přednost před obecnou právní úpravou obsaženou v o. z. V daném případě je spotřebitel povinen vrátit toliko poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem. Pokud však jde o možnosti a schopnosti zaplatit dlužnou jistinu úvěru, žalovaný byl v řízení před okresním soudem zcela pasivní. Ničeho totiž netvrdil (natož aby doložil) o tom, že by nebylo v jeho možnostech poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru vrátit ode dne následujícího po dni, kdy mu byla prokazatelně vyplacena a ocitla se tak v jeho dispozici. Žalovaný tak ani nijak netvrdil, zda a jakým případně způsobem tuto částku použil. Současně se ani nedostavil k jednání soudu, a to jak okresního, tak i odvolacího. K tomu odvolací soud zdůrazňuje, že povinnost tvrdit (a prokázat), že není v možnostech a schopnostech spotřebitele jistinu vrátit poté, co jí na základě neplatné smlouvy obdržel, leží plně na spotřebiteli, a nikoliv na poskytovateli úvěru. Ten totiž ani logicky nemůže mít žádné informace o možnostech a schopnostech žalovaného jako dlužníka jistinu úvěru vrátit.9. Žalovanému byla poskytnuta jistina úvěru ve výši 250 000 Kč ke dni uzavření smlouvy (19. 1. 2024), přičemž odvolací soud má za to, že žalovaný zjevně byl schopen tuto jistinu vrátit poskytovateli úvěru již následujícího dne, neboť nijak netvrdil, že by tuto jistinu jakkoliv použil. Žalovanému tak dne 20. 1. 2024 vznikla povinnost vrátit jistinu úvěru (ve výši 250 000 Kč) sníženou následně o částku již zaplacenou (ve výši 20 140,56 Kč), tedy částku 229 859,44 Kč. A pokud tak žalovaný dne 20. 1. 2024 neučinil, je vedle samotné dlužné částky ve výši 229 859,44 Kč povinen zaplatit žalobkyni ode dne následujícího (21. 1. 2024) také úrok z prodlení z ní. Ke dni 21. 1. 2024 pak činila dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. sazba zákonného úroku z prodlení 14,75 % ročně. Pokud pak žalobkyně v řízení uplatnila nárok na úrok z prodlení „pouze“ ve výši 12 % ročně, je možno tento její nárok považovat za důvodný, přičemž žalobkyně se jeho zaplacení domáhala až od 20. 7. 2025 (tedy se domáhala zaplacení méně, než na co by měla nárok).10. S ohledem na shora uvedené proto odvolací soud výrokem I. změnil dle § 220 o. s. ř. rozsudek okresního soudu v napadených výrocích I. a II. tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni také úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 229 859,44 Kč za dobu od 20. 7. 2025 do zaplacení.11. Současně se změnou napadeného rozsudku odvolací soud dle § 224 odst. 2 a § 142 odst. 2 o. s. ř. originárně rozhodl výrokem II. o náhradě nákladů řízení před okresním soudem. Odvolací soud dospěl k závěru, že i po částečné změně rozsudku okresního soudu byla v prvostupňovém řízení procesně úspěšnější žalobkyně než žalovaný. Nicméně současně má odvolací soud za to, že pro posouzení míry úspěchu účastníků řízení při rozhodování o náhradě nákladů řízení, je nutno zohlednit nejen samotnou požadovanou jistinu, ale také její příslušenství (v tomto případě v podobě úroku a úroku z prodlení). Odvolací soud pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení před okresním soudem kapitalizoval jednotlivé příslušenství požadované žalobkyní, a to ke dni rozhodnutí okresního soudu. Následně dovodil, že žalobkyně byla v řízení procesně úspěšná ohledně částky 243 386,51 Kč (ve výši jistiny 229 859,44 Kč a kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z této částky od 20. 7. 2025 do 14. 1. 2026 ve výši 13 527,07 Kč) a procesně neúspěšná co do zaplacení částky 81 298,07 Kč (ve výši jistiny 15 949,73 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 331,72 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 21 062,55 Kč, úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 245 809,17 Kč od 24. 1. 2025 do 19. 7. 2025 ve výši 14 304,07 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 15 949,73 Kč od 20. 7. 2025 do 14. 1. 2026 ve výši 938,63 Kč a kapitalizovaného úroku ve výši 12 % ročně z částky 245 310,17 Kč od 24. 1. 2025 do 14. 1. 2026 ve výši 28 711,37 Kč). Je tak možno dovodit, že žalobkyně byla v řízení před okresním soudem procesně úspěšná v rozsahu 75 % a procesně neúspěšná v rozsahu 25 %. Po odečtení procesního neúspěchu od procesního úspěchu žalobkyně tak má žalobkyně vůči žalovanému právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem v rozsahu 50 %. Odvolací soud pak již souhlasí s vyčíslením nákladů prvostupňového řízení žalobkyně, jak byl proveden okresním soudem (v celkové výši 59 481 Kč), přičemž z této částky je možno přiznat žalobkyni právo na náhradu v rozsahu 50 %, tedy na částku 29 741 Kč. K zaplacení této částky žalobkyni proto odvolací soud zavázal žalovaného výrokem II. tohoto rozsudku.12. V odvolacím řízení pak byla žalobkyně plně procesně úspěšná a ve smyslu § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. jí tak vzniklo vůči žalovanému právo na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení. V odvolacím řízení vznikly žalobkyni náklady v celkové výši 24 218 Kč sestávající ze soudního poplatku za podané odvolání ve výši 6 915 Kč, z odměny advokáta zastupujícího žalobkyni za dva úkony právní služby, a to za sepis odvolání [§ 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif – dále jen „advokátní tarif“] a za účast u jednání odvolacího soudu [§ 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu], ve výši 6 700 Kč za každý z těchto úkonů (§ 8 odst. 1 a 2 a § 7 bod 5. advokátního tarifu při tarifní hodnotě 137 915,66 Kč – jako pětinásobku ročního plnění představovaného 12 % ročně z částky 229 859,44 Kč, tedy v rozsahu 60 % jako 5 x 12 % z této částky) a z paušální náhrady hotových výdajů zástupce žalobkyně k výše uvedeným dvěma úkonům právní služby, a to ve výši 450 Kč za každý z nich dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobkyně je plátcem DPH, vznikl mu ve smyslu § 137 odst. 3 o. s. ř. nárok na náhradu za 21% DPH z celkové částky nákladů 14 300 Kč (s výjimkou soudního poplatku) ve výši 3 003 Kč. Odvolací soud tak zavázal žalovaného k náhradě nákladů odvolacího řízení žalobkyni výrokem III. tohoto rozsudku v částce 24 218 Kč.13. Lhůty k plnění pak odvolací soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, neboť pro stanovení lhůty delší, či povolení splátek, neshledal jakéhokoliv důvodu.