15 Co 16/2026-54 — Krajský soud v Ostravě

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni částku 23 274 Kč (výrok I.), dále žalobu zamítl ohledně částky 2 707,79 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 3 299,98 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 795,85 Kč, úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 24 381,79 Kč od 28. 1. 2025 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 25 981,79 Kč od 28. 1. 2025 do zaplacení (výrok II.) a současně žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Žalobkyně se těchto částek domáhala na základě tvrzení, že dne 11. 4. 2024 uzavřela se žalovanou smlouvu o revolvingovém úvěru s úvěrovým rámcem 26 000 Kč, kterou žalovaná vyčerpala a postupně uhradila částku 2 726 Kč. Žalovaná však úvěr nesplácela řádně, a proto došlo k jeho předčasnému zesplatnění ke dni 17. 10. 2024. K tomuto dni činil dluh na jistině částku 24 381,79 Kč, na nákladech na vymáhání částku 600 Kč a na smluvních pokutách částku 1 000 Kč. Okresní soud pak dospěl k závěru o prokázaném uzavření smlouvy o úvěru ve formě smlouvy o spotřebitelském úvěru, kterou vyhodnotil jako absolutně neplatnou dle § 87 zákona č. 257/216 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ“), neboť žalobkyně nedostála svým povinnostem stanoveným v § 86 ZoSÚ, jelikož nezkoumala řádně úvěruschopnost žalované. V závislosti na závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru tak byla žalovaná povinna vrátit žalobkyni rozdíl mezi jí poskytnutou částkou (26 000 Kč) a dosud jí vrácenou částkou (2 726 Kč). Tento rozdíl činí 23 274 Kč, k jehož zaplacení byla žalovaná zavázána výrokem I. rozsudku okresního soudu. Ve zbylém rozsahu pak okresní soud žalobu zamítl s tím, že žalobkyně nemá nárok na zaplacení žádných dalších nároků vyplývajících z neplatné smlouvy o úvěru. Žalobkyně nemá nárok ani na zaplacení úroku z prodlení z částky 23 274 Kč, neboť mezi účastníky nedošlo k dohodě o splatnosti nevrácené jistiny úvěru, a proto bylo namístě, aby lhůtu splatnosti určil soud. Okresní soud tak učinil analogicky podle § 160 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), v důsledku čehož se žalovaná nemohla dostat do prodlení. Okresní soud pak žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, jelikož žalobkyně byla v řízení méně procesně úspěšná než žalovaná, které žádné náklady v prvostupňovém řízení nevznikly.2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, jímž se domáhala jeho změny tak, že žalobkyni bude kromě částky 23 274 Kč přiznán také úrok z prodlení z této částky ve výši 12,75 % ročně, a to za dobu od 1. 11. 2024 s tím, že za dobu od 1. 11. 2024 do 27. 1. 2025 činí jeho kapitalizovaná výše 712,78 Kč. Žalobkyně nezpochybňovala závěr okresního soudu o neplatnosti smlouvy o úvěru v důsledku řádného nezkoumání úvěruschopnosti žalované žalobkyní, ani výši bezdůvodného obohacení, kterého se žalované dostalo na úkor žalobkyně ve výši 23 274 Kč. Žalobkyně pouze namítala, že okresní soud nesprávně zamítl její žalobu také ohledně úroku z prodlení z přiznané částky 23 274 Kč. Žalobkyně v té souvislosti poukázala na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2025, sp. zn. 22 Co 31/2025, podle něhož je § 87 ZoSÚ hmotněprávním ustanovením, a proto i lhůta v něm obsažená je lhůtou hmotněprávní, tedy lhůtou splatnosti. Nejedná se tak o procesní pariční lhůtu, s níž o. s. ř. spojuje vykonatelnost rozhodnutí. Znění § 87 ZoSÚ pak předpokládá, že mezi účastníky bude existovat konsenzus o tom, co je možnostem dlužníka přiměřené. Teprve v případě sporu pak bude tuto lhůtu splatnosti určovat soud. Věřitel proto na základě výzvy k zaplacení jistiny vyvolává s dlužníkem jednání o splatnosti dluhu, tedy o době přiměřené jeho možnostem ke splnění dluhu, a navrhuje konkrétní datum splnění a zjišťuje tak, zda je mezi účastníky o této lhůtě spor. Pokud dlužník nereaguje, lze mít za to, že spor mezi účastníky není a lhůta navržená věřitelem je pro dlužníka akceptovatelná a odpovídá jeho možnostem. Mezi účastníky tedy není spor, který by měl vést k určení lhůty splatnosti soudem. Má-li dlužník za to, že je zde spor, pak toto musí tvrdit s odkazem na své konkrétní poměry a podat k soudu návrh na určení této lhůty. Pouze dlužník totiž disponuje informacemi o svých poměrech. Obdobně se pak vyjádřil i Krajský soud v Ostravě ve svém rozsudku ze dne 11. 8. 2025, sp. zn. 15 Co 157/2025, podle nějž je smyslem ochrany, aby se spotřebitel nedostal do prodlení s povinností vydat bezdůvodné obohacení vzniklé plněním na základě absolutně neplatné smlouvy, pokud není v jeho možnostech dluh ihned zaplatit. Nicméně ze zákonné úpravy (ani z jejího jazykového výkladu a ani ze smyslu a účelu) neplyne, že by bylo možno automaticky presumovat, že jen proto, že se jedná o spotřebitele, není v jeho možnostech a schopnostech dluh z titulu bezdůvodného obohacení bez zbytečného odkladu vrátit. Odvolací soud má za to, že principům sporného řízení odpovídá, že každý tvrdí skutečnosti, z nichž vyvozuje pro sebe v řízení prospěch a ohledně těchto skutečností nese i břemeno důkazní. Ostatně závěr o tom, kdo nese břemeno tvrzení a důkazní, odpovídá rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (viz rozsudek ze dne 13. 8. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1902/2025). Pokud má žalovaná za to, že nebylo v jejích možnostech a schopnostech jistinu tvořenou poskytnutými prostředky bez právního důvodu vrátit žalobkyni ani do dne 5. 8. 2024, kdy uplynula lhůta stanovená žalobkyní žalované ve výzvě k vrácení částky, případně ani do dne rozhodnutí soudu, pak bylo její procesní povinností skutkově tvrdit jaké jsou (či nejsou) konkrétní její možnosti a schopnosti k vrácení dluhu. V rozsudku ze dne 13. 8. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1902/2025, pak Nejvyšší soud uvedl, že bylo na žalované, aby v případě závěru o tom, že smlouva o spotřebitelském úvěru je neplatná, z čehož plyne důsledek v podobě povinnosti k vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru, tvrdila a prokázala, v jaké míře je v jejích možnostech tuto povinnost splnit. Žalobkyně pak také poukázala na závěry Krajského soudu v Plzni uvedené v jeho rozsudku ze dne 6. 5. 2025, sp. zn. 64 Co 645/2024, podle nichž bylo v tamním řízení na žalovaném, aby po doručení výzvy žalobkyně k zaplacení prokázal, že po této výzvě nebylo v jeho možnostech dluh splnit v čase určeném ve výzvě. Pokud tak žalovaný neučinil, nemůže se zaštiťovat § 87 odst. 1 věta třetí ZoSÚ s tím, že dosud nenastalo jeho prodlení s úhradou pohledávky. Žalobkyně pak s odkazem na tato rozhodnutí uvedla, že žalované byla dne 18. 10. 2025 zaslána výzva ke splacení celého úvěru a následně dne 8. 11. 2025 předžalobní výzva k plnění. Jelikož žalovaný ani jednou splatnost dluhu nerozporoval a zůstal zcela nečinný, nemohl mezi stranami vzniknout spor, který by měl vést k určení lhůty splatnosti soudem a soud tak má postupovat dle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a přiznat žalobkyni nárok na úrok z prodlení. Žalobkyně rovněž nesouhlasila s tím, že jí okresní soud nepřiznal nárok na náhradu nákladů řízení, neboť byla ve věci procesně úspěšnější než žalovaná. Při zjištění úspěchu a neúspěchu ve věci je totiž nutno zohlednit nejen samotnou požadovanou jistinu, ale také veškeré příslušenství. Žalobkyně pak ve svém odvolání vzala také částečně zpět svou žalobu, a to s ohledem na závěr soudu o neplatnosti smlouvy o úvěru a vzniku bezdůvodného obohacení na její straně. Žalobkyně pak vzala svou žalobu částečně zpět, a to v rozsahu jistiny ve výši 2 707,79 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 3 299,98 Kč, úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 24 381,79 Kč od 28. 1. 2025 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 83,07 Kč a úroku z prodlení ve výši 12,75 % z částky 2 707,79 Kč od 28. 1. 2025 do zaplacení.3. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nijak nevyjádřila.4. Odvolací soud se v prvé řadě zabýval (s ohledem na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2025, sp. zn. IV. ÚS 3221/24) přípustností odvolání žalobkyně ve smyslu § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský osudní řád (dále jen „o. s. ř.“), která své odvolání zaměřila také proti celému meritornímu výroku II. rozsudku okresního soudu. Ve výše zmíněném rozhodnutí totiž Ústavní soud aproboval usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2024, č. j. 57 Co 210/2024-80, v němž došlo k odmítnutí odvolání pro jeho nepřípustnost, a to právě s ohledem na skutečnost, že předmětem řízení v tamní věci byly nároky žalobce, jimž scházel tzv. společný skutkový základ, a které samostatně nepřesahovaly částku 10 000 Kč. Odvolací soud pak dospěl k závěru, že tyto závěry je možno (a nutno) aplikovat i odvolání žalovaného v této věci.5. Podle § 202 odst. 2 o. s. ř. není odvolání přípustné proti rozsudku vydanému v řízení, jehož předmětem bylo v době vydání rozsudku peněžité plnění nepřevyšující 10 000 Kč, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží; to neplatí u rozsudku pro uznání a u rozsudku pro zmeškání.6. V tomto znění platí výše zmíněné ustanovení s účinností od 30. 9. 2017, a to v důsledku novely provedené