Žalobou došlou Okresnímu soudu v Karviné dne 6. 10. 2021 se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 75 327,84 Kč s příslušenstvím jako náhrady mzdy za dobu, kdy se účastnil v přesně specifikovaných termínech darování krevní plazmy.2. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby. Namítala, že pracovní volno s náhradou mzdy ve výši průměrného výdělku náleží za účast při odběru krve a při afereze pouze tehdy, pokud tuto činnost není možné vykonat mimo pracovní dobu. Žalobce se přitom ve všech termínech uvedených v žalobě podrobil odběru krevní plazmy výhradně v pátek, případně ve dnech, které navazovaly na jeho dny pracovního volna (víkendy, svátky či dovolenou). Žalovaná tolerovala žalobci neúčast v práci v souvislosti s odběry, avšak nedohodla se s ním na poskytnutí náhrady mzdy. Kromě toho žalobce se nepodrobil bezplatnému darování krevní plazmy, protože mu byl za každý odběr od společnosti , Anonymizováno, vyplácen paušální finanční příspěvek. Žalobce navíc žaloval náhradu mzdy v souvislosti s odběry krevní plazmy až poté, co mu u něj skončilo insolvenční řízení. Za takových okolností by bylo přiznání žalované částky v rozporu s dobrými mravy.3. Okresní soud v Karviné jako soud prvního stupně rozsudkem, identifikovaným v záhlaví, žalobu o zaplacení 75 327,84 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I) a zavázal žalobce zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 22 988 Kč (výrok II). V odůvodnění rozsudku okresní soud uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že žalobce se v letech 2023–2025 podroboval pravidelně odběru krevní plazmy ve společnosti , Anonymizováno, ). Žalobce si odběry krevní plazmy plánoval výhradně na pátek, případně na dny, které předcházely (nebo následovaly) jeho jinému pracovnímu volnu (např. státnímu svátku nebo dovolené), to vše za situace, kdy žalobce pracoval u žalované ve směnném provozu a pracovní směny mu byly naplánovány na rok dopředu. Žalobci tedy bylo známo, na jaké směně bude v konkrétní den pracovat, proto nebyl důvod, aby si žalobce naplánoval odběr krevní plazmy výhradně na dny, které předcházely víkendu nebo předcházely či navazovaly na jiné pracovní volno žalobce. Tvrzení žalobce, že tak činil proto, že v pátek nebylo pro zaměstnance dost práce, okresní soud neuvěřil. Žalobce dost dobře nemohl v značném časovém předstihu vědět, zda pro něho bude mít zaměstnavatel v konkrétní pátek „dost práce“. Ustanovení § 200 zákoníku práce umožňuje zaměstnanci čerpat pracovní volno v nezbytně nutném rozsahu mimo jiné k plnění jiných úkonů v obecném zájmu, pokud tuto činnost nelze provést mimo pracovní dobu; zákon tedy předpokládá, že se tyto úkony budou odehrávat mimo pracovní dobu, pokud to bude možné, což v posuzovaném případě jistě možné bylo. Jestliže žalobce věděl rok dopředu, kdy bude mít pracovní směnu, mohl se tímto harmonogramem řídit při plánování odběrů krevní plazmy. Žalovaná tolerovala žalobci neúčast v práci při odběrech krevní plazmy, avšak mezi účastníky nebylo dohodnuto, že mu za toto období poskytne náhradu mzdy. Dále lze pochybovat o tom, zda odběry plazmy v případě žalobce lze pokládat za úkony v obecném zájmu tak, jak má na mysli ustanovení § 203 zákoníku práce. Žalobce se podroboval odběru krevní plazmy výhradně za finanční odměnu v podobě paušálního příspěvku, který mu byl společností Sanaplazma s.r.o. vyplácen, a to nikoliv podle ustanovení § 32 odst. 2 zákona č. 373/2011 Sb., tj. žalobci nebyly placeny účelně vynaložené výdaje spojené s odběrem krevní plazmy, o které žalobce požádal, nýbrž mu byla bez dalšího vyplácena finanční částka v paušální výši. Odběry krevní plazmy představovaly v případě žalobce evidentně „přivýdělek“, protože se jim podroboval tak často, jak to umožňuje příloha č. 3 vyhlášky č. 143/2008 Sb., podle které minimální interval mezi přístrojovými odběry plazmy je 14 dnů. Absence žalobce v práci v tomto rozsahu, pokud by měla být žalobci placena náhrada mzdy, představuje jednak zásah do personálních nákladů žalobce a jednak odporuje smyslu ustanovení § 200 a násl. zákoníku práce, kdy náhrada mzdy má za cíl kompenzovat zaměstnancům výpadek jejich příjmů, který vznikl z důvodu překážky v práci v případě plnění úkolů veřejného zájmu. Vzhledem k výše uvedenému v posuzovaném případě podmínky pro výplatu náhrady mzdy podle ustanovení § 203 odst. 2 písm. d) zákoníku práce splněny nebyly, proto soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.4. Proti rozsudku podal žalobce odvolání, když okresní soud nesprávně posoudil souhlas žalované s podstupováním odběrů plazmy během pracovních směn v předmětném období pouze jako souhlas s poskytnutím pracovního volna bez souhlasu s náhradou mzdy, přičemž se nijak nevypořádal se skutečností, že žalobce od roku 2021 podstupoval odběry plazmy během pracovních směn, přičemž do května 2023 žalovaná žalobci poskytovala pracovní volno společně s náhradou mzdy. Na tuto ustálenou praxi mezi žalobcem a žalovanou je tak třeba nahlížet jako na dohodu dle § 200 zákoníku práce, kterou došlo k „rozšíření“ zákonného režimu v tom smyslu, že žalobci bude poskytováno jak pracovní volno, tak náhrada mzdy za odběry během pracovní doby bez ohledu na to, zda odběry bylo možné realizovat mimo pracovní dobu či nikoliv, jelikož tato skutečnost nebyla ze strany žalované nikdy zkoumána. Pro poskytnutí pracovního volna a náhrady mzdy stačilo odsouhlasení termínů odběrů ze strany zaměstnavatele. Co se týče tvrzení, že „žalovaná dala někdy v roce 2023 prostřednictvím infomeetingu zaměstnancům na vědomí, že nebude proplácet náhradu mzdy při odběrech plazmy“, toto oznámení žalobce považuje za snahu o jednostrannou změnu uzavřené dohody, kterou žalovaná nebyla oprávněna jednostranně učinit. Rovněž není pravdou, že by ve společnosti , právnická osoba, . byla otevírací doba po celé předmětné období i během víkendu, a tedy že by žalobce mohl vždy na odběry chodit i o víkendu, resp. že tak mohl činit mimo pracovní dobu. Zároveň je nutno brát v potaz, že kdyby žalobce podstupoval odběry plazmy např. uprostřed týdne, existovala by reálná možnost, že by doba 24 hodin dle § 203 odst. 2 písm. d) zákoníku práce zasáhla do dvou směn. Jestliže tedy žalobce pravidelně chodil na odběry plazmy v pátky, nelze v tomto jednání spatřovat žádnou účelovost, jak tvrdí okresní soud. Žalobce se dále nemůže ztotožnit s názorem okresního soudu, že odběry plazmy, které podstupoval, nejsou úkony v obecném zájmu tak, jak má na mysli § 203 zákoníku práce, jelikož žalobci nebyly placeny účelně vynaložené výdaje spojené s odběrem krevní plazmy, o které požádal, nýbrž mu byla bez dalšího vyplácena finanční částka v paušální výši. Prvně nutno zmínit, že pro vznik nároku žalobce na náhradu mzdy v souvislosti s odběrem plazmy jsou stěžejní podmínky uvedené v § 203 odst. 2 písm. d) zákoníku práce, které žalobce bez výjimky naplnil, přičemž z tohoto ani z žádného jiného ustanovení neplyne, že nárok zaměstnance na náhradu mzdy nevzniká, jsou-li mu odběrovým centrem nahrazeny náklady spojené s odběrem v paušální výši (v zákonném limitu), resp. tehdy je-li mu nahrazená jiná částka, než částka představující účelně vynaložené náklady spojené s odběrem. Okresní soud uvádí, že se v takové situaci, kdy je hrazena paušální částka, a nikoliv účelně vynaložené náklady, nemůže jednat o úkony v obecném zájmu tak, jak má na mysli § 203 zákoníku práce. Taková úvaha však není správná, jelikož účelně vynaložené náklady žalobce spojené s odběrem mohly být i vyšší, než byla poskytnutá paušální náhrada. Jedná se tedy pouze o ničím nepodloženou úvahu, že žalobci byly paušální částkou hrazeny vyšší výdaje než ty, které byly reálně vynaloženy. Ve světle této úvahy by tak nárok na náhradu mzdy neměl žádný zaměstnanec, kterému by odběrovým centrem byla poskytnuta paušální náhrada v zákonném limitu, ať už by jeho reálně vynaložené náklady byly vyšší nebo nižší než poskytnutá paušální náhrada. Stejně tak není ničím podložený závěr o tom, že žalobce považoval paušální náhrady za „přivýdělek“, když na odběry chodil tak často, jak to jen platná legislativa dovoluje. I kdyby poskytnutá paušální náhrada byla vyšší než účelně vynaložené náklady, stále nelze pochybovat o tom, že by se snad nejednalo o úkon v obecném zájmu dle § 203 zákoníku práce, jelikož na „veřejné prospěšnosti“ tohoto úkonu tato skutečnost ničeho nemění. Kdyby zaměstnanci za výše uvedených podmínek neměl vzniknout nárok na náhradu mzdy, byl by zaměstnavatel ze zákona oprávněn před poskytnutím náhrady mzdy přezkoumat, v jaké výši byla zaměstnanci poskytnuta náhrada a zda tato náhrada koresponduje s doloženými výdaji spojenými s odběrem krevní plazmy a na základě tohoto přezkumu buď náhradu mzdy poskytnout či nikoliv. Rovněž tedy i z absence takového zákonného oprávnění zaměstnavatele lze dovodit, že pro nárok zaměstnance na náhradu mzdy je irelevantní výše poskytnuté náhrady ze strany odběrového centra. Zaměstnavateli tedy nepřísluší nijak přezkoumávat výši náhrady poskytnuté v rámci vztahu mezi zaměstnancem a odběrovým centrem. Povinnost nahradit účelně vynaložené výdaje spojené s odběrem krevní plazmy v rámci zákonného limitu tíží odběrové centrum krevní plazmy, tudíž pokud odběrové centrum svou povinnost neplní a nezkoumá výši účelně vynaložených výdajů spojených s odběrem a hradí paušální částku, nemůže být tato skutečnost k tíži dárce (zaměstnanci) co do jeho nároku na náhradu mzdy vůči svému zaměstnavateli. Na základě shora uvedeného navrhl, aby odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobě v celém rozsahu vyhoví a současně přizná náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.5. Žalovaná k odvolání žalobce uvedla, že okresní soud řádně zjistil skutkový stav a jeho právní závěry jsou přiléhavé. Žalovaná v řízení nesporovala, že neplacené volno bylo žalobci v souvislosti s jeho odběry v žalovaném období skutečně (průběžně) poskytováno, resp. toto nebylo považováno za neomluvenou absenci, odmítala však, a i nadále odmítá, že by v žalovaném období jakkoli žalobci přiznala či s ním ujednala, že by mu měla být poskytována současně i náhrada mzdy, což ostatně v řízení potvrzoval i sám žalobce. Pro úplnost pak žalovaná opětovně zdůrazňuje, že ani v případě žalobce, ani v případě jakéhokoli jiného zaměstnance žalované nebylo o jakémkoli poskytování náhrady mzdy v daném období ničeho zvláštního ujednáno. Bylo tak čistě na vůli žalované, zda v těchto případech, kdy zaměstnanci nesvědčí jak nárok na pracovní volno, tak nárok na náhradu mzdy, poskytne (nad rámec zákona) jedno či druhé, popř. obojí. Je pak zcela bez významu, jak tomu bylo do května 2023, když toto bylo pouze vlastní individuální rozhodnutí zaměstnavatele, které zaměstnavatele nijak nezavazuje. Tvrzení, že by taková „ustálená praxe“, vycházející však čistě z individuální vůle zaměstnavatele, měla být jaksi přetvořena do podoby dohody zaměstnavatele se zaměstnancem, je zcela zcestné. Při jednání dne 24. 3. 2026 přitom sám žalobce uvedl, že „žalovaná dala někdy v roce 2023 prostřednictvím infomeetingu zaměstnancům na vědomí, že nebude proplácet náhradu mzdy při odběrech plazmy“. Jednak je tedy dle žalované toto plně v jeho kompetenci, jednak tím žalobce potvrzuje, že po celé žalované období věděl o změně takové „praxe“ (potažmo nemožnosti uzavřít v tomto směru žalobcem zmiňované „dohody“ v důsledku nesouhlasu žalované s tímto). Pokud tedy žalobce na jednu stranu argumentuje praxí ohledně proplácení náhrady mzdy v takových případech, stejně tak by se po dobu žalovaného období dalo argumentovat následnou praxí ohledně neproplácení náhrady mzdy v takových případech, což ostatně bylo i zaměstnancům žalované náležitě oznámeno, a i žalobcem po dobu téměř tří let tolerováno. Žalovaná navrhovala, aby napadený rozsudek okresního soudu byl jako věcně správný potvrzen a byly jí přiznány náklady odvolacího řízení.6. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací [§ 10 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.)] po zjištění, že odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně (okresního soudu) bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 204 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek okresního soudu, jakož i řízení jim předcházející se zřetelem k ustanovení § 206 a § 212 o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.7. Okresní soud dospěl na základě provedených a správně (v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř.) vyhodnocených důkazů ke správným skutkovým zjištěním a jeho skutková zjištění mají oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud skutková zjištění okresního soudu, popsaná v bodech 3.-4. odůvodnění napadeného rozsudku, jako správná a úplná přejímá, a pro stručnost na ně odkazuje.8. Po právní stránce je projednávanou věc třeba posuzovat podle ustanovení § 200 a násl. zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále jen zákoník práce), kdy odvolací soud se ztotožňuje s právními závěry okresního soudu, jak jsou popsaná v bodech 9.-12. odůvodnění napadeného rozsudku, která byla reprodukována shora, a pro stručnost na ně odkazuje.9. Okresní správně poukázal na skutečnost, že ustanovení § 200 zákoníku práce umožňuje zaměstnanci čerpat pracovní volno v nezbytně nutném rozsahu mimo jiné k plnění jiných úkonů v obecném zájmu (což je podle ustanovení § 203 odst. 2 písm. d) zákoníku práce k činnosti dárce při odběru krve a při afereze), pokud tuto činnost nelze provést mimo pracovní dobu; tedy zákoník práce výslovně předpokládá, že tyto úkony (např. darování krevní plazmy) se budou odehrávat mimo pracovní dobu, pokud to bude možné, a v případě žalobce to možné bylo. Žalobce totiž věděl rok dopředu, kdy bude mít pracovní směnu, neboť pracoval v třísměnném provozu (toto bylo mezi účastníky nesporné), měl tedy ranní směny (6:00 hod - 14:00 hod.), odpolední směny (14:00 hod. - 22:00 hod.) a noční směny (22:00 hod. - 6:00 hod.), a proto se mohl tímto rozpisem pracovních směn řídit při plánování odběrů krevní plazmy, kdy žalobce nečinil sporným, že odběrové centrum během týdne fungovalo v pátky i po 14 hodině (viz https://, Anonymizováno, /). Skutečnost, že žalovaná v období 2023-2025 tolerovala žalobci neúčast v práci při odběrech krevní plazmy, bez dalšího neznamená, že žalobci vznikl nárok na náhradu mzdy za dobu, kdy se účastnil darování krevní plazmy. Tento nárok nevyplývá ani z toho, že do května 2023 žalovaná náhradu mzdy za dobu, kdy se účastnil darování krevní plazmy, poskytovala. Nejednalo se totiž o individuální dohodu mezi žalobcem a žalovanou, ale o jednostranné rozhodnutí žalované, která tak činila vůči všem svým zaměstnancům, a žalovaná tak byla oprávněná své jednostranné rozhodnutí změnit, což v květnu 2023 učinila (žalobce sám uvedl, že „žalovaná dala někdy v roce 2023 prostřednictvím infomeetingu zaměstnancům na vědomí, že nebude proplácet náhradu mzdy při odběrech plazmy“). Jelikož s tím žalobce byl seznámen, mohl (měl) termíny odběrů krevní plazmy přizpůsobit. Žalobci tak nevzniklo (nemohlo vzniknout) žádné legitimní očekávání, že má nárok na náhradu mzdy za dobu, kdy se účastnil darování krevní plazmy, žalovaná jej také neuvedla v omyl.10. Vzhledem ke všemu výše uvedenému byl výrok I rozsudku okresního soudu (soudu prvního stupně) shledán ve výroku ve věci samé jako věcně správný a jako takový byl v souladu s ustanovením § 219 o. s. ř. potvrzen, včetně jeho nákladové části, která odpovídá výsledku sporu, kdy v podrobnostech odvolací soud odkazuje na body 13. a 14. odůvodnění rozsudku okresního soudu.11. O náhradě nákladů odvolacího řízení účastníků bylo rozhodnuto výrokem II rozsudku v souladu s § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná byla v odvolacím řízení zcela procesně úspěšná, a proto jí byly přiznány požadované náklady odvolacího řízení představující náklady právního zastoupení v celkové výši 11 107,80 Kč. Náklady právního zastoupení se skládají z odměny za zastoupení spočívající v úkonech právní služby – sepis vyjádření k odvolání a účast u jednání á 4 140 Kč § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., příslušného počtu režijních paušálů po 450 Kč podle § 13 odst. 4 téže vyhlášky, a 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. V souladu s § 224 odst. 1 ve spojení s § 149 odst. 1 o. s. ř. byl žalobce zavázán zaplatit náklady řízení před soudy obou stupňů k rukám zástupce žalované, a to ve lhůtě dle § 211 ve spojení s § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.