16 Co 73/2026-438 — Krajský soud v Ostravě

1. Okresní soud napadeným rozsudkem žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 39 000 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně od 13. 9. 2016 do zaplacení a náhradu nákladů řízení ve výši 31 440,60 Kč k rukám zástupce žalobce.2. Proti rozsudku okresního soudu podal odvolání žalovaný, který namítal, že okresní soud své rozhodnutí opřel o (domněle) závazný pravomocný rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 7. 2015, č. j. 16 C 135/2015-57, kterým bylo rozhodnuto, že žalovaný je povinen žalobci přidělovat práci. Žalovaný je však přesvědčen o tom, že uvedený rozsudek není pro předmět sporu závazný, a tedy soud prvního stupně nebyl jeho obsahem vázán, ale naopak byl povinen posuzovat tento rozsudek, jako jeden z důkazů, spolu se všemi ostatními důkazy, které byly v řízení provedeny. Ve srovnání s těmito důkazy, zejména listinami provedenými ze spisů vedených u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, pak jednoznačně vyplývá, že pracovní poměr žalobce u žalovaného skončil k datu 31. 12. 2010, což bylo jako předběžná otázka opakovaně judikováno v rámci soudních sporů. Žalovaný nemůže akceptovat účelový krok žalobce, který protiprávním způsobem docílil získání uvedeného rozsudku ze dne 16. 7. 2015, a pouze na jeho základě se nyní domáhá práv, která mu z hlediska hmotného práva nepříslušejí. A už vůbec žalovaný nemůže souhlasit s postupem okresního soudu, který tento rozsudek považuje za závazný pro rozhodování ve věci, aniž by takovou závaznost podrobil testu v souladu se základními zásadami občanského soudního řízení, zejména se zásadou zákazu zneužití subjektivního práva. Dle žalovaného je evidentní, že ke zneužití procesního institutu závazného rozhodnutí soudu ze strany žalobce došlo, neboť žalobce se domáhá výkonu práva, který směřuje k účelu, jenž právní důvod vůbec nepředpokládá. A toto právo uplatňuje pouze na základě neoprávněně, a účelově, získaného rozsudku ze dne 16. 7. 2015, který by jinak (v případě, kdy by žalobce nevystupoval současně na obou stranách řízení) nemohl být vydán. Okresní soud se důsledně nezabýval uvedenými skutečnostmi, jinak by na základě jejich řádného vyhodnocení musel dospět k závěru, že soud není při svém rozhodování vázán rozsudkem ze dne 16. 7. 2015. Pak by, s ohledem na ostatní důkazy, soud musel dospět k závěru, že žalobce v žalovaném období (srpen 2016) již nebyl zaměstnancem žalovaného, a tedy jeho nárok není důvodný. Žalovaný navrhoval, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.3. Žalobce navrhl potvrzení rozsudku okresního soudu jako věcně správného, přičemž zdůraznil, že pravomocný rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 7. 2015 byl podroben v rámci projednávání žaloby pro zmatečnost přezkumu odvolacího a dovolacího soudu, a dokonce i Ústavního soudu. Výsledkem bylo konstatování, že rozsudek o povinnosti přidělovat práci je pravomocně závazný pro účastníky řízení a soudy. Žádný ze soudů nedospěl k závěru o zneužití, o kterém hovoří žalovaný. Naopak v rámci řízení o neplatnosti členských schůzí opakovaně Nejvyšší soud judikoval, že je zmiňovaný rozsudek závazný pro ostatní soudy, když nemohou otázku vzniku a trvání pracovního poměru posoudit jinak, než jak vyplývá z předmětného pravomocného rozsudku. Současně je nesporné, že žalovaný dosud žalobci náhradu mzdy za srpen 2016 neposkytl.4. Krajský soud jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 204 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení jemu předcházející (podle pravidel nastavených v § 212, § 212a odst. 1, 3 a 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není, s výjimkou nepatrné části týkající se úroků z prodlení, důvodné.5. Předně odvolací soud nevyhověl žádosti zástupce žalovaného ze dne 11. 5. 2026 o odročení jednání nařízeného na 13. 5. 2026 odůvodněné kolizí s jednáním v jiné věci, a to z důvodu opožděnosti a nedůvodnosti (jednání v projednávané věci bylo nařízeno dříve než ve věci vedené před Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 74 Co 168/2025).6. Skutková zjištění soudu prvního stupně popsaná v bodech 5 až 15 a shrnutá v bodu 16 napadeného rozsudku považuje odvolací soud za správná, proto je přejímá a pro stručnost na ně odkazuje.7. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá zaplacení náhrady mzdy za období srpen 2016 – podle ustanovení zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 18. 9. 2016 (dále jen „zákoník práce“), za subsidiárního použití zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 29. 12. 2016 (dále jen „o. z.“).8. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že v projednávané věci nelze posuzovat trvání pracovního poměru žalobce k družstvu po 31. 12. 2010 jako otázku předběžnou, protože výrok pravomocného rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 7. 2015, č. j. 16 C 135/2015-57, v sobě zahrnuje kladné řešení této otázky. Skutečnost, že se v tomto případě jedná o rozsudek pro uznání, na věci nic nemění (srov. např. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, uveřejněné pod číslem 82/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1170/2002 a zejména pak usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 27 Cdo 1254/2017). Soud prvního stupně proto zcela důvodně z tohoto pravomocného rozhodnutí vycházel. Odvolací soud považuje za přiléhavou argumentaci žalobce, že zmiňovaný pravomocný rozsudek byl podroben v rámci projednávání žaloby pro zmatečnost přezkumu odvolacího a dovolacího soudu, a dokonce i Ústavního soudu. Výsledkem bylo konstatování, že rozsudek o povinnosti přidělovat práci je pravomocně závazný pro účastníky řízení a soudy. Žádný ze soudů nedospěl k závěru o rozporu s dobrými mravy či zneužití práva. Naopak Nejvyšší soud v rámci řízení o neplatnosti členských schůzí opakovaně uzavřel, že je zmiňovaný rozsudek závazný pro ostatní soudy, když nemohou otázku vzniku a trvání pracovního poměru posoudit jinak, než jak vyplývá z předmětného pravomocného rozsudku. Současně je nesporné, že žalovaný v rozhodném období nepřiděloval žalobci práci a že mu dosud neposkytl náhradu mzdy pro překážky v práci na straně zaměstnavatele za srpen 2016 podle § 208 zákoníku práce. V průběhu řízení nebyla tvrzena (natož prokázána) a ani nevyšla jiným způsobem najevo žádná skutečnost, která by svědčila o tom, že žalobce nebyl připraven, ochoten a schopen konat práci podle pracovní smlouvy. Žalobci tak vznikl od 1. 8. 2016 nárok na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku pro jiné překážky v práci na straně zaměstnavatele podle § 208 zákoníku práce. V projednávané věci žalobce tento nárok na náhradu mzdy uplatnil pouze za první jeden měsíc, a to srpen 2016.9. Upřesnit je třeba toliko úvahy soudu prvního stupně o výši průměrného výdělku. Pro výpočet náhrady mzdy podle § 208 zákoníku práce je podle § 354 odst. 1 zákoníku práce rozhodný průměrný výdělek zjištěný za kalendářní čtvrtletí předcházející vzniku nároku zaměstnance na náhradu mzdy bez zřetele k tomu, za které následující období zaměstnanec nárok (část nároku) na náhradu mzdy uplatnil. Průměrný výdělek se při určení výše náhrady mzdy podle § 208 zákoníku práce zjišťuje jako průměrný hodinový výdělek, případně průměrný denní (směnový) výdělek podle § 356 odst. 1 zákoníku práce, nikoli jako průměrný měsíční výdělek. Jelikož žalobci vznikl nárok na náhradu mzdy podle § 208 zákoníku práce ke dni 1. 8. 2016, je pro výpočet náhrady mzdy rozhodný průměrný výdělek zjištěný za předcházející druhé kalendářní čtvrtletí roku 2016. Odvolací soud proto zopakoval dokazování výplatními lístky žalobce za měsíce duben až červen 2016, ze kterých zjistil, že žalobci byla zúčtovaná k výplatě za druhé čtvrtletí roku 2016 hrubá mzda ve výši 117 000 Kč (3 měsíce po 39 000 Kč) a že žalobce odpracoval celkem 487,50 hodin, což představuje průměrný hodinový výdělek 240 Kč. Na období od 1. 8. 2016 do 31. 8. 2016 připadlo celkem 23 pracovních dnů, žalobci proto vznikl při sedmiapůlhodinové denní pracovní době nárok na náhradu mzdy podle § 208 zákoníku práce za toto období ve výši 41 400 Kč. Žalobce se však v žalobě domáhal zaplacení částky 39 000 Kč, přičemž soud je podle § 153 odst. 1 o. s. ř. vázán tímto návrhem žalobce a nemůže mu přiznat více, než sám požaduje.10. V pracovní smlouvě nebyla sjednána splatnost mzdy, nýbrž toliko pravidelný termín výplaty mzdy, což je třeba rozlišovat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5141/2017). Náhrada mzdy tak byla v daném případě splatná podle § 141 odst. 1 a § 144 zákoníku práce nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo žalobci právo na mzdu a náhradu mzdy. Prodlení žalovaného u mzdových nároků za srpen 2016 tak nastalo až od 1. 10. 2016. Soud prvního stupně tudí