Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud zvýšil výživné žalovaného na žalobkyni, stanovené naposledy rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 7. 3. 2024, č. j. 0 P 5/2024-65, v původní výši 4 500 Kč měsíčně s účinností od 1. 9. 2025 na částku 6 250 Kč s tím, že tuto je žalovaný povinen hradit žalobkyni vždy do 15. dne v měsíci předem (výrok I), dále rozhodl o dlužném výživném za období od 1. 9. 2025 do 28. 2. 2026 ve výši 5 000 Kč tak, že žalovaný je povinen zaplatit jej žalobkyni do 28. 2. 2026 (výrok II), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zvýšení výživného od 1. 9. 2025 o dalších 1 750 Kč měsíčně (výrok III) a konečně rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV).2. Soud prvního stupně vyšel ze závěru o skutkovém stavu, že žalobkyně je dcerou žalovaného. Výše vyživovací povinnosti žalovaného na žalobkyni byla naposledy upravena pravomocným rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 7. 3. 2024, č. j. 0 P 5/2024-65, s účinností od 5. 4. 2024 na 4 500 Kč měsíčně, v době tohoto rozhodování činil příjem žalovaného 22 475 Kč měsíčně, přitom byl v insolvenci a fakticky disponoval toliko s částkou 16 000 Kč měsíčně; bydlel v garsonce a jeho náklady na bydlení činily 8 500 Kč měsíčně. Matka žalobkyně byla invalidní důchodkyní s pravidelným měsíčním příjmem 18 096 Kč (invalidní důchod a příspěvky ze strany státu), její náklady na bydlení činily 24 000 Kč měsíčně. Žalobkyně studovala soukromou střední školu se školným ve výši 35 000 Kč ročně, které hradila její matka, vedle toho měla mimoškolní aktivity (mažoretky), za které vynakládala 5 400 Kč ročně jako pravidelný příspěvek a další částky za soustředění.3. V současné době žalobkyně studuje maturitní ročník střední školy se školným 37 420 Kč ročně, stále se věnuje své mimoškolní činnosti, tj. mažoretkám s ročním příspěvkem 5 500 Kč. Žalobkyně nadále jezdí na soustředění, závody, tréninky apod. Matka žalobkyně pobírá i nyní invalidní důchod prvého stupně ve výši 8 590 Kč, vedle toho je zaměstnána na částečný úvazek s čistým příjmem 12 000 Kč měsíčně, dále pobírá přídavky na dítě 1 580 Kč měsíčně; její výdaje na bydlení činí 27 500 Kč měsíčně. Žalovaný v současné době již není v insolvenci, jeho měsíční mzda činí 28 000 Kč čistého, bydlí s partnerkou (která má dvě děti) v rodinném domě a této přispívá na chod domácnosti částkou 10 000 Kč měsíčně, současně splácí rodičům 2 000 Kč až 3 000 Kč měsíčně za pomoc v insolvenčním řízení.4. Na zjištěný skutkový stav soud prvního stupně navázal právním posouzením ve smyslu § 911 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), v němž uzavřel, že na straně žalobkyně se poměry podstatným způsobem nezměnily, došlo pouze k navýšení školného o 2 500 Kč ročně. U žalovaného se poměry změnily jednak v souvislosti s ukončením insolvenčního řízení, jednak v souvislosti se zvýšením jeho měsíční mzdy a dále v tom, že nově vede společnou domácnost se svou partnerkou, které přispívá na bydlení 10 000 Kč měsíčně. Podle soudu se však změnily poměry rovněž na straně matky žalobkyně, kdy jednak došlo ke zvýšení jejího invalidního důchodu a mzdy, současně však ke zvýšení nákladů na nájemné. Okresní soud přitom neuvěřil doloženým příjmům matky žalobkyně, když její výdaje na bydlení jsou daleko vyšší než její tvrzené a v řízení doložené příjmy a není tak zřejmé, z čeho matka všechny náklady hradí, vedle toho má platit i všechny běžné i mimořádné aktivity žalobkyně, včetně školného na soukromé škole. Dospěl k závěru, že finanční a majetkové poměry matky žalobkyně jsou jiné, než bylo v řízení tvrzeno a doloženo. Úvaha soudu o jiných než tvrzených poměrech matky žalobkyně vychází rovněž z výpovědi samotné žalobkyně, která uvedla, že matka se svým přítelem mají firmu , název, , když matka žalobkyni vozí na tréninky firemním autem. Vedle toho ani z žalobních tvrzení nevyplývá, že by sociální a finanční poměry matky byly natolik neúnosné, že by musela být doplácena jakýmikoliv sociálními dávkami. Zohlednil rovněž to, že pokud žalobkyně studuje soukromou střední školu se školným v řádech několika desítek tisíc korun, tuto skutečnost matka žalobkyně ani sama žalobkyně žalovanému neoznámily, neinformovaly jej o tomto rozhodnutí, jakož i o tom, jak vysoké bude školné. Na základě takto vyhodnocených důkazů zvýšil výživné na žalobkyni od 1. 9. 2025 o 1 750 Kč měsíčně, když vycházel jednak z poměrů rodičů žalobkyně, jednak z odůvodněných potřeb žalobkyně. Uzavřel, že žalobkyně bude mít vedle výživného od žalovaného k dispozici ještě příspěvek na dítě 1 580 Kč měsíčně, její zbývající potřeby je schopna zajistit její matka tak, jako to činila dosud. Současně vyčíslil dlužné zvýšené výživné za dobu od 1. 9. 2025 do 28. 2. 2026 částkou 5 000 Kč, když žalovaný od září 2025 zasílá zcela dobrovolně žalobkyni na její výživu 5 600 Kč měsíčně. V části týkající se zvýšení výživného o dalších 1 750 Kč měsíčně od 1. 9. 2025 žalobu jako nedůvodnou zamítl.5. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání. Rozsudek napadla zcela a na tomto rozsahu setrvala i k výslovnému dotazu odvolacího soudu u jeho jednání. Domáhala se změny rozhodnutí tak, aby výživné na její osobu bylo počínaje dnem 1. 9. 2025 zvýšeno na 8 000 Kč měsíčně. Rozhodnutí považovala za nesprávné jak skutkově, tak i právně. Okresní soud nedostatečně zohlednil zlepšení poměrů žalovaného, jehož insolvenční řízení bylo ukončeno a jehož příjem se zvýšil přibližně na 28 000 Kč měsíčně. Žalovaný již tedy není zatížen insolvenčními splátkami, nemá další vyživovací povinnost, nově žije s partnerkou, čímž jsou jeho náklady na bydlení omezené. Při určení výživného měl soud přihlédnout nejen k jeho skutečnému příjmu, ale rovněž k jeho celkovým schopnostem, možnostem, potenciálním výdělečným možnostem a majetkovým poměrům. Okresní soud současně nedostatečně posoudil rozsah odůvodněných potřeb žalobkyně, která studuje soukromou střední školu, má výdaje zejména na školné, dopravu, učebnice, studijní pomůcky a mimoškolní aktivity. Dlouhodobě se věnuje mažoretkám na vrcholové úrovni, což je spojeno s dalšími náklady. Tyto výdaje převážně hradí její matka, jejíž finanční možnosti jsou podstatně omezené. Okresní soud dostatečně nerespektoval zásadu shodné životní úrovně dítěte a rodičů. Výživné nemá pokrývat pouze základní potřeby žalobkyně, ale má jí umožnit podílet se na celkové životní úrovni rodičů. Za nesprávné považuje i hodnocení poměrů matky a poukaz soudu na možnost finanční pomoci dalších osob. Případná pomoc prarodičů nebo jiných třetích osob nemůže nahrazovat zákonnou vyživovací povinnost rodiče ani odůvodňovat její stanovení v nižším rozsahu. U jednání odvolacího soudu doplnila, že v květnu 2026 úspěšně složila maturitní zkoušku, současně podala přihlášku na vysokou školu, o přijetí doposud nebylo rozhodnuto.6. Žalovaný se v rámci vyjádření k odvolání ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Poukázal na to, že jeho průměrný čistý měsíční příjem činí 28 000 Kč a stanovené výživné 6 250 Kč měsíčně představuje vzhledem k tomuto, k jeho nákladům na domácnost a ostatním životním potřebám významnou finanční zátěž. Žalovaný výživné řádně hradí, včetně případných doplatků. Nebyl předem informován o přestěhování žalobkyně do , město, , ani o volbě soukromé střední školy, přestože tato rozhodnutí mají podstatný dopad na její náklady. Má proto za to, že jejich plnou finanční tíži nelze přenášet pouze na něj, zejména existují-li dostupné bezplatné alternativy studia. Výdaje na mimoškolní aktivity navíc považuje za nadstandardní, nikoli za nezbytné potřeby. Žalobkyně je zletilá, pročež s ohledem na její věk a poměry lze očekávat přiměřenou snahu podílet se na úhradě vlastních potřeb případným přivýdělkem. Soudem zvýšené výživné považuje za odpovídající jak potřebám žalobkyně, tak jeho možnostem. Žalobkyně jej na jeho výslovný dotaz neinformovala ani o tom, zda byla přijata ke studiu na vysoké škole.7. Odvolací soud se nejprve ve smyslu § 218 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), zabýval tím, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro posouzení věcné správnosti napadeného rozhodnutí a bezvadnosti postupu soudu prvního stupně rozhodnutí předcházejícího, tzn. zda odvolání vůbec bylo podáno osobou k tomu oprávněnou a zda směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné.8. V obecné rovině jsou účastníci řízení k odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně legitimováni, tuto legitimaci však nemá každý účastník řízení bez dalšího. Z povahy odvolání, jakožto řádného opravného prostředku, vyplývá, že odvolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím soudu prvního stupně plně vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí soudu prvního stupně, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. Oprávnění podat odvolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který soud prvního stupně pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že odvolací soud napadené rozhodnutí zruší nebo změní. Za situace, kdy okresní soud přiznal žalobkyni zvýšení výživného z původně stanovených 4 500 Kč měsíčně na 6 250 Kč měsíčně od 1. 9. 2025 a žalobkyně se odvoláním domáhá dalšího zvýšení výživného o 1 750 Kč měsíčně na 8 000 Kč měsíčně, je evidentní, že napadenými výroky I a II (který je závislý na výroku I a je v něm rozhodováno toliko o dlužném výživném vyplývajícím ze zvýšení) jí nevznikla žádná újma na jejich právech a nesvědčí jí tak subjektivní legitimace k napadení těchto výroků odvoláním.9. Veden těmito důvody odvolacímu soudu nezbylo, než odvolání žalobkyně do výroků I a II rozsudku soudu prvního stupně ve smyslu § 218 písm. b) o. s. ř. odmítnout.10. Ve vztahu ke zbývajícím výrokům napadeného rozsudku (výroky III a IV) odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal v tomto rozsahu rozsudek soudu prvního stupně (§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 o. s. ř.) v napadeném rozsahu, přičemž dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.11. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zvýšení výživného na svoji osobu z původních 4 500 Kč měsíčně na 8 000 Kč měsíčně s účinností od 1. 9. 2025, když od posledního rozhodování se výrazně změnily poměry na straně žalovaného, který již není v insolvenci a má možnosti dosahovat vyššího příjmu.12. Procesní obrana žalovaného byla vybudována na argumentu, že od doby posledního rozhodování k žádné významné změně poměrů nedošlo, navíc žalobkyně se rozhodla ke studiu na soukromé škole bez toho, aby tuto skutečnost s žalovaným dříve projednala.13. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně vysvětlil, že vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu (§ 157 odst. 2 o. s. ř.) nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté „přihlášení se“ ke správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně [srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněného pod číslem 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (v němž Nejvyšší soud při úvaze o způsobu, jakým odvolací soud strukturoval odůvodnění svého rozhodnutí, mimo jiné uzavřel, že na překážku není ani to, že se odvolací soud jako k věcně správným zčásti „pouze“ přihlásil k přezkoumatelným skutkovým a právním závěrům formulovaným v rozhodnutí soudu prvního stupně), nebo usnesení ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011)].14. Skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná, vyplývají z provedených důkazů a náležitě se odrážejí v závěru o skutkovém stavu věci, který obstojí i pro odvolací řízení a pro stručnost odůvodnění na něj lze s ohledem na výše specifikovanou ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu odkázat.15. Odvolací soud dále doplnil skutkový závěr okresního soudu o skutečnost, že žalobkyně řádně složila v květnu 2026 maturitní zkoušku, současně podala přihlášku na vysokou školu, kdy tato tvrzení nebyla mezi stranami sporná, navíc byla podložena i odvolacím soudem vyžádanou zprávou , právnická osoba, , ze dne 15. 5. 2026. Dále uzavřel, že průměrný čistý příjem žalovaného za období od 11/2025 do 4/2026 činil 28 820 Kč měsíčně, zatímco matka žalobkyně byla v období od 12/2025 do 4/2026 na nemocenských dávkách, pročež ze strany jejího zaměstnavatele jí nebylo vyplaceno na mzdě ničeho, jak vyplynulo ze zpráv společnosti , právnická osoba, , ze dne 14. 5. 2026 a , právnická osoba, , ze dne 14. 5. 2026. Tyto listinné důkazy odvolací soud hodnotil jako pravdivé a věrohodné, když ze strany žádného z účastníků k těmto nebyly vzneseny žádné námitky týkající se jejich pravosti a správnosti, navíc tyto důkazy jsou ve shodě s důkazy provedenými již před okresním soudem, na které plně navazují.16. Podle § 163 o. s. ř. rozsudek odsuzující k plnění v budoucnu splatných dávek nebo k plnění ve splátkách je možno na návrh změnit, jestliže se podstatně změnily okolnosti, které jsou rozhodující pro výši a další trvání dávek nebo splátek. Nestanoví-li zákon jinak, je změna rozsudku přípustná od doby, kdy došlo ke změně poměrů.17. Podle § 911 o. z. výživné lze přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit.18. Podle § 913 odst. 1 o. z. pro určení rozsahu výživného jsou rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného.19. Ve vztahu k právnímu posouzení věci soudem prvního stupně odvolací soud považuje za potřebné doplnit, že byť občanský zákoník neobsahuje speciální ustanovení o změně poměrů ve vztahu k výživnému zletilých dětí (jak je tomu ve vztahu k nezl. dětem v § 923 o. z.), i ve vztahu mezi rodiči a zletilými nezaopatřenými dětmi může taková změna, která vyvolá potřebu nového rozhodnutí ve věci, nastat. V obecné rovině lze změnu poměrů definovat jako stav odlišný od stavu, který byl rozhodující při původním, resp. předchozím rozhodování, zásadně se musí jednat o změnu závažnějšího charakteru. Občanský soudní řád v souvislosti s úpravou rozsudků odsuzujících k plnění v budoucnu splatných dávek výslovně o podstatné změně okolností, které jsou rozhodující pro výši a další trvání dávek, hovoří v § 163 o. s. ř. Soud musí ctít, že nejde o zcela nové (nezávislé) určení plnění (určení vztahů), ale „pouze“ modifikaci rozhodnutí na podstatně změněné okolnosti (změněné poměry) vyvstalé v mezidobí. K takové podstatné změně poměrů může dojít jak na straně povinného, tak na straně oprávněného. Ve vztahu ke zletilým dětem může soud rozhodovat o změně původního rozhodnutí o výživném toliko na návrh, kterým je soud vázán, a to i zpětně, nejdéle však tři roky ode dne zahájení řízení (srov. § 922 odst. 1 věta druhá o. z.). Změna poměrů se musí týkat skutečností, na nichž bylo založeno dřívější rozhodnutí o rozsahu vyživovací povinnosti rodičů k dítěti. Ve smyslu § 911 o. z. není vyživovací povinnost rodičů k dětem podmíněna věkem ani ukončením určitého stupně vzdělání, nýbrž pouze schopností sám se živit, což je pojem, který musí soud vyložit jednotlivě podle specifik každého konkrétního případu.20. V tomto kontextu soud prvního stupně posoudil nárok žalobkyně správně, když dovodil, že na straně žalobkyně k žádné podstatné změně poměrů oproti stavu, který zde byl v době posledního rozhodování, skutečně nedošlo. Žalobkyně nadále studuje stejnou střední školu, za níž hradí školné, které se zvýšilo toliko nepatrně. Pro úplnost nutno dodat, že vzhledem k tomu, že studium na dané soukromé škole se stanoveným školným bylo posouzeno již v době původního rozhodování, nebylo v tomto řízení možno zkoumat, nakolik vhodná byla s ohledem na majetkové poměry obou rodičů volba žalobkyně pro tuto střední školu, ani to, zda žalobkyně tento výběr střední školy s žalovaným jakkoliv dopředu řešila. Vedle zvýšených nákladů na školné pak na straně žalobkyně žádná jiná změna poměrů tvrzena nebyla.21. Vzhledem k tomu, že předmětem odvolacího řízení byl pouze přezkum výroku III rozsudku okresního soudu, odvolací soud se nemohl zabývat skutečností, zda žalobkyně s ohledem na úspěšné zakončení studia na střední škole maturitní zkouškou bude nadále do budoucna odkázaná svou výživnou na své rodiče či bude nadále schopna živit se sama, když přípravu na budoucí zaměstnání v podobě středoškolského studia již řádně ukončila. Otázka dalšího trvání vyživovací povinnosti žalovaného k žalobkyni tak záleží čistě na další procesní aktivitě žalovaného.22. Pokud jde o poměry na straně žalovaného, pak je z provedeného dokazování nepochybné, že příjem žalovaného se oproti původnímu rozhodování zvýšil o cca 6 000 Kč, tento již není zatížen insolvenčním řízení, navíc začal žít ve společné domácnosti se svojí družkou, pročež jeho náklady čistě na bydlení se oproti původnímu rozhodování o něco snížily (zatímco v době posledního rozhodování platil čistě za pronájem bytu 8 500 Kč měsíčně, nyní na celou domácnost, tj. včetně bydlení a stravy, přispívá 10 000 Kč). Odvolací soud zdůrazňuje, že žalovaný je nadále zaměstnán u stejného zaměstnavatele, jako v době původního rozhodování, a za stavu, kdy v řízení nebylo žalobkyní vůbec tvrzeno, že žalovaný se bez důvodu v mezidobí vzdal lepšího výdělku, že odmítl výhodnější zaměstnání, že nepracuje v oboru, v němž je vyškolen a v němž byl mohl lepšího výdělku dosahovat oproti době původního rozhodování, tedy že se oproti době původního rozhodnutí lepšímu příjmu vyhýbá účelově a bez důležitého důvodu, k námitce žalobkyně, navíc vznesené až v odvolacím řízení a toliko ve zcela obecné rovině, nemohl odvolací soud vůbec přihlédnout, když se jednalo o nepřípustnou novotu ve smyslu § 205a o. s. ř.23. Za tohoto stavu odvolací soud plně souhlasí s názorem soudu prvního stupně, že výživné na žalobkyni je na místě zvýšit počínaje dnem 1. 9. 2025, jak bylo žalobkyní požadováno, a to právě na částku 6 250 Kč, která se i odvolacímu soudu jeví jako přiměřená a ve své podstatě je mírně nad částkou doporučovanou tabulkou pro orientační určení výživného na děti, používanou , ministerstvo, , v níž se při vyživovací povinnosti na jedno dítě ve středním stupni vzdělání doporučuje výživné ve výši 20 % z průměrného čistého měsíčního příjmu povinného rodiče. Pro další zvýšení na 8 000 Kč měsíčně není prostor, když tato částka by byla již nepřiměřená k majetkovým poměrům žalovaného a odůvodněným potřebám žalobkyně. Pro úplnost má odvolací soud za potřebné dodat, že vyživovací povinnost k žalobkyni má nepochybně i její matka, která si ji plní dobrovolně. V řízení o výživném vedeném mezi žalobkyní a žalovaným však osobní, majetkové a výdělkové poměry matky žalobkyně ustupují do pozadí, nicméně s ohledem na tvrzené příjmy matky ve vztahu k výdajům, které podle žalobkyně tato hradí, je zřejmé, že tyto tvrzené příjmy jsou podstatně nižší než její výdaje a ve skutečnosti musí být příjmy matky vyšší než jak bylo v řízení tvrzeno a žalobkyní prokazováno.24. Veden těmito důvody odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III podle § 219 o. s. ř. jako správný potvrdil. Stejně tak byl potvrzen i výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně, když navíc ve vztahu k tomuto výroku ani nebyla v odvolání učiněna jakákoliv konkrétní argumentace (blíže srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2025, sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24-1).25. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1 o. s ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že v odvolacím řízení byl plně úspěšný žalovaný, měl by právo na náhradu nákladů, které mu v této fázi řízení vznikly, nicméně za situace, kdy se těchto nákladů výslovně vzdal, bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nemá.