69 Co 100/2026-364 – Krajský soud v Ostravě, pobočka Olomouc

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovaným 1. a 2. zaplatit žalobkyni částku 371.168,96 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 371.168,96 Kč od 28. 2. 2024 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl, že Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným 1. a 2. na náhradě nákladů řízení částku 371.944,32 Kč k rukám právního zástupce žalovaných 1. a 2., a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.).2. Žalobkyně podala včasné odvolání proti rozhodnutí okresního soudu s tím, že napadá všechny jeho výroky. Uvedla, že soud žalobu zamítl s odůvodněním, že podmínky pro odstoupení od darovací smlouvy (správně ovšem pro odvolání daru, což žalobkyně od počátku řízení tvrdí) ze strany žalobkyně nebyly splněny. Takový závěr (vztaženo k odvolání daru) je podle přesvědčení žalobkyně v rozporu nejen se skutkovými zjištěními, která soud prvního stupně sám učinil, ale i se základními principy soukromého práva, zejména se zásadou poctivosti, ochranou důvěry účastníků právního styku a zákazem zneužití práva. Dále uvedla, že z provedeného dokazování vyplývá, že dne 4. 10. 2017 žalobkyně převedla na žalované nemovitosti za kupní cenu 100.000 Kč, přestože jejich hodnota podle znaleckého posudku činila přibližně 2.300.000 Kč. Současně žalobkyně žalovaným poskytla finanční prostředky v celkové výši 371.168,96 Kč. Ekonomická bilance těchto právních jednání tedy znamenala, že žalovaní získali majetek v hodnotě několika milionů korun, zatímco žalobkyně obdržela pouze zcela symbolické plnění. Tyto právní úkony je proto nutno hodnotit jako jedno majetkové uspořádání mezi účastníky, jehož smyslem bylo převést majetek na žalované při současném zachování možnosti žalobkyně nemovitost nadále užívat. Za těchto okolností nelze podle žalobkyně přehlédnout, že majetkový prospěch získaný žalovanými byl neoddělitelně spojen s důvodným očekáváním žalobkyně, že jí bude zachována možnost chatu nadále užívat. Za této situace je nutno následné jednání žalovaných posuzovat i z hlediska toho, zda výkon jejich vlastnického práva nepředstavuje zjevné zneužití práva. Dále uvedla, že jednání žalovaných je v posuzované věci třeba posuzovat v kontextu zásad uvedených v ust. § 2 odst. 3, § 6 a § 8 občanského zákoníku. Podle žalobkyně, je nepochybné, že žalovaní získali od žalobkyně nemovitosti za cenu hluboce pod jejich tržní cenou, současně přijali od žalobkyně značné finanční prostředky, opakovaně žalobkyni ujišťovali, že bude moci chatu nadále doživotně užívat, ale poté ji vyzvali k vyklizení s úmyslem nemovitost prodat. Takové jednání žalovaných není pouze projevem běžného majetkového sporu, nýbrž představuje situaci, kdy žalovaní využívají právního postavení, které získali díky důvěře žalobkyně, k popření základního smyslu právního jednání, na jehož základě majetek nabyli. Žalovaní v řízení argumentují svým vlastnickým právem k nemovitosti. Je však třeba zdůraznit, že žalovaní toto vlastnické právo nabyli právě v rámci majetkového uspořádání popsaného výše. Uplatnění vlastnického práva žalovanými způsobem, který popírá základní smysl tohoto majetkového uspořádání, představuje výkon práva v rozporu s jeho účelem a typický případ zneužití práva ve smyslu § 8 občanského zákoníku. V právní teorii i judikatuře je ustálen výklad, podle něhož výkon práva, který je formálně v souladu se zákonem, je nepřípustný, pokud je v rozporu s dobrými mravy nebo zásadou poctivosti. Připuštění takového postupu by ve svém důsledku znamenalo, že žalovaní mohou současně získat značný majetkový prospěch a zároveň se zbavit základní povinnosti, která byla předpokladem převodu majetku ze strany žalobkyně. Žalovaní tak usilují o zachování majetkového prospěchu získaného díky důvěře žalobkyně, aniž by respektovali základní podmínku, za níž byl tento prospěch získán. Zdůraznila, že soukromé právo je založeno na zásadě ochrany důvěry účastníků právního styku. Jednání, které tuto důvěru zneužívá a vede k zásadní újmě druhé strany, je nutno hodnotit jako jednání odporující dobrým mravům. Přitom odkázala na to, že žalovaní důvěru v respektování jejích základních životních jistot posilovali přijetím převáděného nemovitého majetku za zcela mimořádně výhodných podmínek, opakovanými ujištěními, že žalobkyně bude moci chatu nadále doživotně užívat. Napadený rozsudek je zatížen nesprávným právním posouzením již tím, že soud hodnotil údajné odstoupení od darovací smlouvy, ačkoli právní úprava darování upravuje zvláštní institut odvolání daru pro nevděk. Posouzení věci z hlediska odstoupení od smlouvy proto nemůže být pro rozhodnutí věci určující. Soud prvního stupně posuzoval otázku nevděku žalovaných projevenému vůči žalobkyni příliš restriktivně. Nevděk nelze chápat pouze jako fyzické nebo verbální útoky na dárce. Hrubé porušení dobrých mravů může spočívat i v jednání, které zásadně porušuje důvěru dárce, popírá účel daru a způsobuje dárci závažnou majetkovou nebo osobní újmu. Výzvu žalovaných ze dne 18. 5. 2023 k vyklizení chaty je třeba hodnotit právě v tomto kontextu. Pro osobu ve velmi pokročilém věku, která převedla prakticky celý svůj majetek na žalované, představuje takové jednání mimořádně závažný zásah do její životní jistoty a faktické popření základního předpokladu, na jehož základě žalobkyně své majetkové dispozice ve prospěch žalovaných učinila. Takové jednání nelze považovat za běžný majetkový spor. Nelze souhlasit ani s úvahou soudu prvního stupně, podle níž je odvolání daru žalobkyní v rozporu s dobrými mravy. Uplatnění práva dárce odvolat dar pro nevděk podle § 2072 občanského zákoníku představuje výkon práva výslovně přiznaného zákonem a samo o sobě nemůže být považováno za jednání odporující dobrým mravům. Skutečnost, že žaloba žalobkyně ve věci zřízení věcného břemene (sp. zn. 35 C 211/2023) nebyla shledána důvodnou, nemůže být sama o sobě důvodem k závěru, že žalobkyně svým jednáním vyvolala následné jednání žalovaných. Uplatnění práva u soudu je legitimním výkonem práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a nemůže být vykládáno v neprospěch žalobkyně při posuzování otázky nevděku podle § 2072 občanského zákoníku. Napadený rozsudek je zatížen vnitřním rozporem mezi skutkovými zjištěními soudu a jeho právním posouzením věci. Soud zjistil, že žalobkyně žalovaným poskytla značné finanční prostředky a že žalovaní se současně zavázali umožnit žalobkyni doživotní užívání nemovitosti. Přesto však z následného jednání žalovaných, spočívajícího ve výzvě k vyklizení chaty a zamýšleném prodeji nemovitosti, nevyvodil odpovídající právní důsledky, ačkoli právě takové jednání představuje popření účelu výše uvedeného majetkového uspořádání. Za tohoto skutkového stavu je závěr soudu o nedůvodnosti odvolání daru ve zjevném nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními. Napadený rozsudek je založen na nesprávném právním posouzení věci a na nedostatečném zohlednění základních principů soukromého práva. Jednání žalovaných je nutno hodnotit jako jednání odporující dobrým mravům a představující zneužití práva. Za těchto okolností je uplatněné odvolání daru podle § 2072 občanského zákoníku důvodné. Žalobkyně proto navrhuje, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 371.168,96 Kč s příslušenstvím, případně aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.3. Podáním ze dne 14. 4. 2026 žalobkyně doplnila odvolání o námitky proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Uvedla, že soud prvního stupně při stanovení výše náhrady nákladů řízení vycházel mimo jiné ze závěru, že zástupce žalovaných učinil celkem 17 úkonů právní služby, přičemž za účast na jednání soudu dne 15. 4. 2025 započetl dva úkony a za účast na jednání dne 18. 6. 2025 dokonce tři úkony právní služby. Takový závěr je podle přesvědčení žalobkyně v rozporu s advokátním tarifem. Z odůvodnění napadeného rozsudku však nijak nevyplývá, jakou konkrétní délku jednotlivých jednání soud považoval za rozhodnou, zda a jakým způsobem započítal doby přerušení jednání, ani na základě jakých skutkových zjištění dospěl k závěru, že účast zástupce žalovaných představovala více než jeden, respektive dokonce více než dva úkony právní služby. Z protokolů o jednání přitom vyplývá, že obě jednání byla opakovaně přerušována, a to i na delší časové úseky. Za situace, kdy soud nevymezil rozhodnou dobu trvání jednání, nevypořádal se s otázkou přerušení jednání ani nevysvětlil právní úvahu vedoucí k přiznání více úkonů právní služby, je jeho závěr o počtu úkonů právní služby nejen věcně nesprávný, ale i nepřezkoumatelný. Žalobkyně je přesvědčena, že účast zástupce žalovaných na každém z uvedených jednání měla být posouzena jako jeden úkon právní služby, případně jako dva úkony pouze za splnění zákonných podmínek, které však z napadeného rozhodnutí ani z obsahu spisu nevyplývají.4. Žalovaní se vyjádřili tak, že odvolání považují za nedůvodné a navrhli, aby odvolací soud odvo