69 Co 257/2025-1593 — Krajský soud v Ostravě, pobočka Olomouc

1. Napadeným rozsudkem okresní soud žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni a) škodu ve výši 300.000 Kč, škodu na zdraví ve výši 200.000 Kč, nemajetkovou újmu ve výši 200.000 Kč a částku 6.300 Kč zamítl (výrok I.), rozhodl, že žalobkyně a) a žalovaná nemají vůči sobě navzájem právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.), žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci b) škodu ve výši 300.000 Kč, škodu na zdraví ve výši 100.000 Kč, nemajetkovou újmu ve výši 100.000 Kč a částku 21.850 Kč ve vztahu k řízení vedenému Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci pod sp. zn. 74 C 98/2013, zamítl (výrok III.), žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci b) škodu ve výši 300.000 Kč, škodu na zdraví ve výši 100.000 Kč a nemajetkovou újmu ve výši 100.000 Kč ve vztahu k řízení vedenému u Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci pod sp. zn. 74 C 94/2013, zamítl (výrok IV.), žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci b) škodu ve výši 500.000 Kč, škodu na zdraví ve výši 100.000 Kč a nemajetkovou újmu ve výši 100.000 Kč ve vztahu k řízení vedenému u Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci pod sp. zn. 74 C 95/2013, zamítl (výrok V.) a rozhodl, že žalobce b) a žalovaná nemají vůči sobě navzájem právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI.).2. Proti tomuto rozsudku podali odvolání žalobci s tím, že napadený rozsudek trpí závažnými vadami, a to včetně řízení, které vydání rozsudku předcházelo, přičemž uplatňují odvolací důvody ve smyslu § 205 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c), d), e), f) a g) o. s. ř. Dne 10. 10. 2024 bylo zahájeno jednání v uvedené věci před Okresním soudem v Olomouci a jak vyplývá z protokolu o jednání, byla okamžitě znemožněna účast žalobců u jednání, kdy veškeré návrhy na odročení z důvodu zdravotního stavu obou žalobců, řádně doloženého lékařskými zprávami jednoznačně potvrzujícími nemožnost žalobců nařízeného jednání se zúčastnit a uplatňovat svá práva u soudu osobně, byly ze strany soudu zamítnuty s odůvodněním, že se jedná o obstrukci ze strany obou žalobců. S tímto postupem nelze souhlasit a je třeba upozornit, že žaloba byla podána již 31. 12. 2015 a první jednání ve věci bylo nařízeno po více jak devíti letech nečinnosti, a to zcela mimo zavinění ze strany žalobců. Je krajně nepravděpodobné, že by žalobci mohli plánovat obstrukční jednání s výhledem na dobu 10 let dopředu, když současně s tím po celých 10 let informovali o průběhu zhoršujícího se zdravotního stavu obou žalobců. Není zřejmé, proč soud shledává žádost o odročení spojenou s informací, že se žalobci chtějí projednávání své věci účastnit, soud považuje za obstrukční a současně požaduje po účastnících řízení, aby museli strpět projednání rozhodnutí věci ve své nepřítomnosti. Je zřejmé, že po účastníku, který se hodlá k jednání soudu dostavit, nelze spravedlivě požadovat, aby musel strpět projednání a rozhodnutí věci ve své nepřítomnosti, jestliže nastane překážka nebo jiná okolnost, která mu brání se jednání účastnit. Tato překážka nebo jiná okolnost současně musí představovat „důležitý důvod“, příčina toho, proč se účastník nemůže zúčastnit jednání a žádá o jeho odročení, se tedy musí s ohledem na její povahu vyznačovat nepředvídatelností, závažností, rozsahem nebo z jiných důvodů aspektem ospravedlnitelnosti (toho, co lze v dané situaci za důležitý důvod považovat). Důležitým důvodem jsou nejen události mající objektivní povahu, ale i okolnosti účastníkem způsobené nebo jinak zaviněné, lze-li je v dané situaci považovat za důležité (za důvod vyžadující odročení jednání). Za důležitý důvod, pro který účastník může požádat o odročení, se tedy ve smyslu § 101 odst. 3 o. s. ř. považuje jak okolnost, která účastníku objektivně zabrání zúčastnit se jednání (například zdravotní indispozice, účast u jiného jednání nebo služební cesta), tak i okolnost účastníkem případně způsobená nebo jinak zaviněná, jestliže ji lze považovat zejména za přihlédnutí ke všem okolnostem případu a poměrům účastníků za důležitou. Pokud soud i přes řádnou omluvu účastníka, který soudu sdělil, že trvá na osobní účasti, neumožnil účast na jednání tím, že k žádosti jednání neodročil, porušil ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť takovým postupem bylo zabráněno účastníkovi, aby jeho věc byla projednána stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu, současně bylo porušeno právo účastníka, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem provedeným důkazům. Soud se však proti shora uvedenému rozhodl účast žalobců u zahájení projednávání věci po více jak devíti letech od podání žaloby prostě neumožnit, čímž zatížil rozhodnutí procesní vadou, kterou nelze v odvolacím řízení zhojit. Napadené rozhodnutí neobstojí ani z dalších důvodů. Okresní soud zcela rezignoval na nutnost odůvodnění z pohledu § 157 odst. 1, 2 o. s. ř., když jednoznačná absence jakéhokoliv odůvodnění neprovedení všech důkazů navržených ze strany žalobců zcela chybí, a to za situace, kdy žalobci ve svých podáních soustavně po dobu devíti let akcentují, že se stali obětí „justiční mafie“ a tuto skutečnost se snaží prokázat jako důvod pro uplatnění svých nároků u soudu, jako podklad prokazující nesprávné úřední rozhodnutí či nesprávný úřední postup a z něj odvozený nárok. Zamítnutím všech důkazních návrhů bez odůvodnění soud účastníkům znemožňuje dopředu být s žalobou úspěšný. Takové počínání je nepřezkoumatelné a porušuje základní principy právního státu. Mezi základní principy právního státu patří nepochybně i vyloučení libovůle při rozhodování soudu. Ústavní soud opakovaně judikoval, že porušení práva na spravedlivý proces může být rovněž to, že v hodnocení skutkových zjištění absentuje určitá část faktů (skutečnosti), která v řízení vyšla najevo, tím spíše pokud byla účastníky řízení namítána, avšak obecný soud nezhodnotil, aniž by dostatečným způsobem odůvodnil jejich irelevantnost. Ústavní soud se vyslovil ve smyslu nutnosti reagování soudů na uplatněné námitky a vysvětlení jejich případného odmítnutí. Rovněž ohledně práva na řádné (přezkoumatelné) odůvodnění rozhodnutí jakožto jednoho z aspektů práva na spravedlivý proces je možno hovořit o ustálené judikatuře Ústavního soudu (viz nález I. ÚS 50/03, nález III. ÚS 258/99, nález I. ÚS 124/97). Již v nálezu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94 se Ústavní soud vyjádřil také k zásadě spravedlivého procesu ve vztahu k dokazování (opomenutým důkazům) a řádnému odůvodnění rozhodnutí tak, že účastníkovi musí být dána možnost vyjádřit se k provedeným důkazům ve věci samé, jakož i označit důkazy, jejichž provedení pokládá za potřebné, tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích rozhodnout, ale také v rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů důkazy neprovedl. Tzv. opomenuté důkazy téměř vždy založí nepřezkoumatelnost a současně protiústavnost vydaného rozhodnutí. Tyto závěry dopadají na danou věc. Rozpor rozhodnutí okresního soudu s uvedenými zásadami je markantní, když soud se s důkazními návrhy ze strany žalobců, které zamítl, nezabýval a v odůvodnění postup nijak nezdůvodnil a nevysvětlil. Z pravidel stanovených pro dokazování a ze zásady volného hodnocení důkazů vyplývá, že obecné soudy nejsou sice povinny provést všechny účastníky navrhované důkazy, avšak jestliže některý neprovedou, pak jsou povinny své rozhodnutí řádně zdůvodnit. Okresní soud se omezil pouze na faktické přečtení soudních spisů, tedy řízení, v níž mělo dojít k nesprávnému úřednímu postupu či nesprávnému úřednímu rozhodnutí a dospěl dle soudu k jednoznačnému závěru, že v žádném řízení k ničemu takovému nedošlo. S tímto závěrem se však nelze ztotožnit, jelikož vychází pouze z formálního provedení důkazu – přečtení spisu bez vnímání konkrétních vnitřních souvislostí, které všechna řízení spojuje. Všechna tato řízení dle názoru odvolatele spojuje především skutečnost, že žalobci se v těchto řízeních opakovaně a soustavně domáhali ustanovení právních zástupců či opatrovníků (požadovali právní pomoc) z důvodu, že problematice nerozumí a potřebují právní pomoc ve všech řízeních a všechna řízení opět spojuje, že všechny tyto požadavky soudy opakovaně odmítly s odůvodněním, že účastníci jsou právně způsobilí a jsou schopni se řádně vyjadřovat a jsou schopni popsat své nároky s dostatečnou orientací. Co však prvoinstanční soud zcela přehlíží, je skutečnost, která spojuje všechna řízení, a to že soudu bylo známo, že především žalobce , Anonymizováno, je poživatel invalidního důchodu druhého stupně pro duševní poruchu, pro kterou je psychiatricky léčen. Tento stav byl soudům znám již od roku 2006 na základě vypracovaného posudku , tituly před jménem, , jméno FO, a rovněž v opakované zprávě z 31. 3. 2015 lékařky , tituly před jménem, , jméno FO, . Soudy nejen v podkladových řízeních, ale stejně ani soud v tomto řízení nevzaly v potaz, že po celou dobu jednají především u žalobce s osobou postiž