Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 119.978,50 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku (odstavec I. výroku), zamítl žalobu na stanovení povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 49.640,06 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 146.701,36 Kč od 17. 5. 2025 do zaplacení (odstavec II. výroku) a dále rozhodl tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 14.935 Kč (odstavec III. výroku).2. Okresní soud po provedeném dokazování zjistil, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne , datum, uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, , na základě níž se žalobkyně zavázala poskytnou žalovanému revolvingový úvěr do limitu 20.000 Kč, přičemž první čerpání mělo být použito na nákup , Anonymizováno, a mělo být splaceno včetně úroku formou 24 měsíčních splátek po 649 Kč. Dále pak žalovaný čerpal úvěr v období od 21. 9. 2023 do 4. 11. 2024 v celkové výši 164.280 Kč, což vyplynulo z přehledu transakcí. Žalobkyně od úvěrové smlouvy odstoupila dopisem ze dne 2. 5. 2025 a o úhradu dlužné částky žalovaného upomínala v předžalobní výzvě dne 25. 7. 2025, která byla odeslaná na adresu žalovaného dne 28. 7. 2025. S ohledem na spotřebitelský charakter smlouvy (§ 1810 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku), kdy žalovaný jednal jako spotřebitel a žalobkyně jako podnikatelka, byla žalobkyně jako věřitelka povinna v intencích § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, před uzavřením smlouvy s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. V tomto však žalobkyně vycházela pouze z výše mzdy žalovaného 43.000 Kč, která nebyla nijak ověřena a z prohlášení žalovaného o výši výdajů 9.700 Kč měsíčně na bydlení a 800 Kč měsíčně na splátky úvěrů s tím, že lustrovala žalovaného v registru SOLUS. Z výpisu z běžného účtu žalovaného č. , č. účtu, za dobu od 14. 8. 2023 do 31. 8. 2023 pak vyplynulo, že jedinými kreditními položkami jsou dvě platby z účtu vedeného na jméno , jméno FO, v celkové výši 39.500 Kč a že žalovaný vybral z účtu hotovost ve výši 600 Kč, provedl několik desítek plateb kartou v běžných obchodech v celkové výši 17.356 Kč a provedl několik bezhotovostních plateb blíže neoznačených v celkové výši 20.643 Kč. S ohledem na uvedené okresní soud shledal předmětnou úvěrovou smlouvu absolutně neplatnou ve smyslu ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Plnila-li žalobkyně na podkladě takto neplatné smlouvy o úvěru žalovanému částku celkem částku 164.280 Kč, pak v důsledku přijetí tohoto plnění vzniklo na straně žalovaného bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 občanského zákoníku. Žalovaný žalobkyni, resp. její předchůdkyni, vrátil již před podáním žaloby částku 44.301,50 a žalobkyně má proto nárok na vrácení bezdůvodného obohacení ve výši rozdílu mezi uvedenými částkami, tj. v rozsahu 119.978,50 Kč. Úroky z prodlení pak okresní soud žalobkyni nepřiznal, a to s ohledem na znění ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.3. Proti tomuto rozsudku, co do odstavce II. výroku, podala žalobkyně včas odvolání a domáhala se jeho změny tak, aby žalovaný byl zavázán zaplatit jí z částky 119.978,50 Kč rovněž úrok z prodlení ve výši 12 % ročně za dobu od 17. 5. 2025 do zaplacení. Měla za to, že soud prvního stupně pochybil, pokud dovodil, že žalovaný se nemohl dostat do prodlení s plněním jistiny dluhu s odkazem na § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, podle něhož je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem. Okresní soud v tomto případě přiměřenost dané lhůty k plnění zjišťoval z úřední povinnosti, aniž by žalovaný tvrdil a prokazoval okolnosti svědčící o jeho omezených možnostech plnění. Podle rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 24 Co 40/2022 lze považovat za přiměřenou lhůtu již tu, kterou věřitel určil, neprotestoval-li proti ní dlužník. Žalovaný v projednávané věci žádné námitky ohledně své schopnosti dluh splnit neuplatnil. Skutečnosti týkající se možností spotřebitele splnit dluh představují okolnosti příznivé pro jeho právní postavení, neboť mohou vést k odkladu splatnosti pohledávky. Proto je na dlužníkovi, aby tyto skutečnosti tvrdil a prokazoval. Není úlohou soudu nahrazovat procesní aktivitu účastníka a bez dostatečného skutkového podkladu dovozovat jeho platební možnosti. Tento závěr odpovídá principu rovnosti účastníků řízení i odborné literatuře (JÄGER, M.: Záhada splatnosti pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru, Právní rozhledy 23–24/2022). Žalobkyně proto dovozovala, že žalovaný byl již v prodlení po marném uplynutí stanovené lhůty ve výzvě k plnění dluhu ze dne 2. 5. 2025 a náleží jí proto i zákonný úrok z prodlení od data 17. 5. 2025.4. Žalovaný se k podanému odvolání nevyjádřil.5. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení mu předcházející [§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.)] v napadeném rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání je zčásti důvodné.6. Pokud se týká skutkových zjištění učiněných okresním soudem, na ta krajský soud v plném rozsahu odkazuje, když z hlediska předmětu odvolacího řízení je rozhodující zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru ze dne , datum, , na základě níž žalovaný celkem vyčerpal částku 164.280 Kč a na splátkách uhradil žalobkyni pouze částku 44.301,50 Kč. Pokud se jedná o zjištění ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, pak žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně před poskytnutím úvěru řádně neověřovala ani příjem žalovaného, ani jeho výdaje.7. Odvolací soud rovněž souhlasí s právním závěrem okresního soudu, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru dle ust. § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), která současně podléhá právnímu režimu zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), když byla uzavřena mezi podnikatelem v oblasti finančních služeb a žalovaným jako spotřebitelem a předmětem smlouvy bylo poskytnutí finančních prostředků za úrok, jak vyplývá z textu samotné smlouvy. Současně za správný považuje i závěr okresního soudu o tom, že předchůdkyně žalobkyně před uzavřením uvedené smlouvy v rozporu s ust. § 86 ZoSÚ řádně neposoudila úvěruschopnost žalovaného. Porušení této povinnosti má za následek absolutní neplatnost úvěrové smlouvy ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ a § 580 a 588 o. z., k níž soud přihlíží z úřední povinnosti. Ostatně proti závěru o neplatnosti předmětné smlouvy žalobkyně ničeho nenamítala.8. Za situace, kdy v řízení vyplynulo, že žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši 164.280 Kč, přičemž žalovaný zaplatil na splátkách pouze částku 44.301,50, okresní soud správně nárok žalobkyně posoudil podle ustanovení o bezdůvodném obohacení (§ 2991 občanského zákoníku) a zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni rozdíl mezi uvedenými částkami, tj. 119.978,50 Kč a ve zbývající části byla žaloba správně zamítnuta.9. Pokud žalobkyně v podaném odvolání brojila proti nepřiznání úroků z prodlení z dlužné částky běžících již od 17. 5. 2025, je třeba v prvé řadě zdůraznit, že tímto svým odvoláním obsahově brojí proti stanovení splatnosti dlužné částky ze strany okresního soudu, nikoliv proti stanovení lhůty k plnění. Nejvyšší soud totiž ve svém rozhodnutí ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 (veřejnosti dostupném na www.nsoud.cz), přijal a odůvodnil závěr, že v případě neplatné smlouvy ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ má poskytovatel úvěru nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, a to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté, anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku pak tedy vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 ZoSÚ.10. V projednávané věci tedy určil splatnost nesplacené jistiny okresní soud, neboť k dohodě o splatnosti mezi účastníky zjevně nedošlo. Pokud se žalovaný nijak nebránil, že by nebylo v jeho možnostech dlužnou částku zaplatit naráz, když netvrdil a neprokazoval svou majetkovou a sociální situaci, je nutno splatnost stanovit úvahou soudu, a to na podkladě konstitutivního rozhodnutí do budoucna, neboť žalovaný se nemůže dostat do prodlení, aniž by mohl o splatnosti svého dluhu dle § 87 odst. 1 ZoSÚ vědět, přičemž tato se ve smyslu uvedené judikatury nemůže odvíjet ani od výzvy věřitele k plnění. Na daném místě pak lze souhlasit s úvahou okresního soudu, že je v možnostech žalovaného uhradit dluh ve splatnosti určené do tří dnů od právní moci rozsudku (k tomu srov. rovněž závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 3. 2025, sp. zn. 33 Cdo 87/2025).11. Ze shora uvedeného je tedy zjevné, že žalovaný se v době vydání rozsudku nemohl dostat do prodlení s plněním dluhu. Jiná situace však již nastala v průběhu odvolacího řízení. Rozsudek okresního soudu již byl žalovanému doručen uložením na poště, přičemž tento proti vyhovujícímu výroku v odstavci I. nepodal ve lhůtě odvolání. V uvedeném rozsahu již tedy rozsudek soudu prvního stupně nabyl právní moci, přičemž žalovaný do 30 dnů od jeho právní moci neplnil a dostal se tak do prodlení. Podle ust. § 1970 o. z. má tedy žalobkyně nárok na zaplacení zákonných úroků z prodlení, ovšem pouze ve výši 11,50 %, a to podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., když k prvnímu dni kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, tj. k 1. 7. 2025, činila repo sazba ČNB 3,50 %.12. Z těchto důvodů odvolací soud rozsudek okresního soudu v napadené části změnil tak, že přiznal žalobkyni 11,50% úrok z prodlení ročně z částky 119.978,50 Kč od 15. 2. 2026 do zaplacení, a to v souladu s ust. § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a ve zbývající části, tj. ohledně 12% úroku z prodlení ročně z této částky za dobu od 17. 5. 2025 do 14. 2. 2026 a ohledně 0,50% úroku z prodlení ročně z této částky od 15. 2. 2026 do zaplacení, rozsudek jako věcně správný podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil.13. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně bylo rozhodnuto podle ust. § 224 a § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy žalobkyně byla ve věci převážně úspěšná, přičemž soud zohlednil i výši úrokového příslušenství pohledávky ke dni vyhlášení rozsudku okresního soudu. Žalobkyně byla úspěšná v rozsahu 67 % předmětu řízení a v rozsahu 33 % předmětu řízení neúspěšná. Žalobkyně má tedy nárok na náhradu 34 % nákladů řízení (67 - 33).14. Náklady řízení žalobkyně se skládají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 6.222 Kč, z odměny advokáta dle vyhlášky 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „a. t.“) za 4 úkony právní služby (převzetí věci, předžalobní výzva, žaloba a účast u jednání) po 7.340 Kč (§ 7 a. t.), z 4x režijního paušálu po 450 Kč (§ 13 odst. 4 a. t.) a z náhrady za 21% DPH, což činí celkem 43.926 Kč. 34 % z této částky pak odpovídá částce 14.935 Kč, kterou je žalovaný povinen uhradit žalobkyni k rukám advokáta (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), a to do tří dnů od právní moci rozsudku.15. Výrok o náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem je odůvodněn převážně neúspěchem žalobkyně v tomto řízení.