103 CO 6/2022-142 — Krajský soud v Praze

1. Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem č. j. 13 C 204/2021-87 ze dne 11. 10. 2021 (dále též jen„ rozsudek soudu prvního stupně“) zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhá vydání rozhodnutí, jímž by byl„ zrušen“ (správně: nahrazen) nález finančního arbitra č. j. FA/SR/SU [číslo] 42 ze dne [datum] ve výroku I., II. a IV. a navazující (ve spojení s ) rozhodnutí finančního arbitra o námitkách č. j. FA/SR/SU [číslo] ze dne 4. 5. 2021 a zamítnut (v tomto rozsahu) návrh účastníka [příjmení] [jméno] [příjmení] jako navrhovatele, podaný finančnímu arbitrovi dne [datum] (výrok I.), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit účastníku náhradu nákladů řízení 6 185 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Soud prvního stupně uzavřel, že žaloba byla v dané věci podána žalobkyní dne [datum] coby žaloba dle části páté občanského soudního řádu. Citovaným rozhodnutím – nálezem finančního arbitra ze dne [datum], ve spojení s rozhodnutím finančního arbitra o námitkách ze dne [datum] (dále též jen„ rozhodnutí finančního arbitra“) byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit žalovanému částku 33 145 Kč (výrok I. rozhodnutí finančního arbitra), určeno, že smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] je neplatná (výrok II. rozhodnutí finančního arbitra), ve zbývající části návrh navrhovatele – účastníka [příjmení] [jméno] [příjmení] zamítnut (výrok III. rozhodnutí finančního arbitra) a žalobkyni uložena povinnost zaplatit finančnímu arbitrovi sankci ve výši 15 000 Kč do 15 dnů od právní moci nálezu (výrok IV. rozhodnutí finančního arbitra). Soud prvního stupně uzavřel, že rozhodnutí finančního arbitra je v rozsahu svých výroků I., II. a IV., ohledně kterých žalobkyně žalobu podala, věcně správné. Uzavřel, že žalobkyně při poskytování spotřebitelských úvěrů účastníku - úvěrů na základě smlouvy ze dne [datum] ve výši 50 000 Kč a následně úvěru na základě smlouvy ze dne [datum] ve výši 45 000 Kč, nezkoumala řádným způsobem úvěruschopnost účastníka. Tato úvěruschopnost byla zjišťována vyplněním evidenčních karet, doložen byl toliko příjem účastníka z pracovního poměru a jeho výsluha. Byly doloženy toliko tři výplatní pásky účastníka, jeho pracovní smlouva a občanský průkaz. Výdaje účastníka nebyly nikterak ověřovány, stejně tak nebyl ověřován další uváděný příjem domácnosti. Ohledně uzavírání smlouvy o úvěru ze dne [datum] bylo vycházeno z platby hypotéky se splátkou 11 000 Kč měsíčně, při uzavírání druhé smlouvy o úvěru ze dne [datum] takováto platba uváděna vůbec není. Žalobkyně tak nezkoumala řádně úvěruschopnost účastníka – spotřebitele při uzavírání obou smluv o úvěru, a to nejen s ohledem na rozdílnost informací ve svém interním posuzovacím systému a v evidenčních kartách klienta, ale zejména tím, že nebyly nikterak zkoumány pravidelné výdaje účastníka, žalobkyně se spokojila pouze s jím uvedenými tvrzeními. Nezkoumala blíže výdaje účastníka, např. jaké konkrétní výdaje vynakládá na poplatky za služby poskytované v souvislosti s bydlením (voda, elektřina, případně plyn), které lze doložit poměrně snadno (např. výpisem z účtu). Nebyly zkoumány ani další běžné měsíční výdaje účastníka např. na jízdné, platby mobilnímu operátorovi, záliby, ošacení apod. Žalobkyně si ani nevyžádala např. výpisy z běžného účtu účastníka. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně tak při poskytování obou spotřebitelských úvěrů účastníku nedodržela své povinnosti, coby poskytovatele spotřebitelského úvěru, před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele ve smyslu § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též jen „zákon o spotřebitelském úvěru“). Porušení této povinnosti má ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, § 588 občanského zákoníku za následek absolutní neplatnost obou smluv o úvěru. 2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně včasné odvolání, kterým jej napadla v celém rozsahu. V odvolání namítá nesprávný závěr soudu prvního stupně, že řádně nezkoumala úvěruschopnost účastníka. Postupovala v souladu s ustanovením § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Vycházela z informací a podkladů (dokumentů) získaných od účastníka, prostřednictvím předložených výplatních pásek, nájemní smlouvy, pracovní smlouvy tyto informace doplnila (ověřila). Z procesního hlediska soud prvního stupně přistoupil ke zkoumání prověřování úvěruschopnosti účastníka žalobkyní tak, že účastníka jako„ stranu sporu nestíhá prakticky vůbec žádná povinnost tvrzení a důkazní“. Věřitel při zkoumání úvěruschopnosti vychází především z informací dodaných spotřebitelem a další informace získává, při respektování principu přiměřenosti, nejvýše v rozsahu nezbytně nutném pro splnění této své povinnosti, při maximálním respektování spotřebitelových práv a ochrany jeho osobních údajů, jak se podává z důvodové zprávy k návrhu zákona o spotřebitelském úvěru. Současně platí, že v případě, kdy informace zjištěné v rámci procesu prověření úvěruschopnosti odpovídají reálné situaci úvěrované osoby, je tato skutečnost sama o sobě důkazem, že byla úvěruschopnost prověřena řádně. Výsledek posuzovacího procesu je proto nutno poměřit právě reálným stavem. Není správný postup, kdy je úvěrující sankciován neplatností smluvního vztahu na základě nezjištění skutečnosti, která v reálné situaci vůbec nemusela nastat. Zdůraznila, že navrhovala účastnický výslech účastníka za účelem zjištění, které skutečnosti žalobkyně údajně zjistit měla, avšak tyto nezjistila. Tento návrh na doplnění dokazování však byl soudem prvního stupně zamítnut. Žalobkyní nemůže být také v rámci povinnosti prověřit úvěruschopnost klienta ukládáno členství soukromoprávních subjektech či sdruženích provozujících registry klientských informací (např. NRKI, BRKI, [příjmení] apod.). Žalobkyni není uložena žádná povinnost získávat konkrétní informace či informace z konkrétních zdrojů. Nemůže jí být kladeno za vinu, že konkrétní, určitý informační zdroj neověřila. Bez porovnání reálného stavu a stavu zjištěného žalobkyní v rámci sjednávání spotřebitelských úvěrů nelze uzavřít, zda žalobkyně dostála náležitě své povinnosti prověřit úvěruschopnost účastníka při poskytování úvěrů. Reálný stav poměrů účastníka v době uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru v červnu 2017 odpovídal tomu, co je uvedeno v evidenční kartě klienta. Proto k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele z objektivního pohledu ze strany žalobkyně došlo řádně. Žalobkyně proto navrhla rozsudek soudu prvního stupně změnit tak, aby v napadeném rozsahu bylo rozhodnutí finančního arbitra nahrazeno a návrh účastníka i v tomto rozsahu zamítnut. 3. Účastník navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného. 4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které mu předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 občanského soudního řádu (dále též jen „o.s.ř.“) a shledal odvolání žalobkyně neopodstatněným. 5. Odvolatelka – žalobkyně obsahově uplatnila odvolací důvody dle § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř. – rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci, co do závěru, že žalobkyně řádným způsobem před uzavřením smluv o spotřebitelském úvěru s účastníkem neposoudila jeho úvěruschopnost coby spotřebitele a že v důsledku toho jsou uzavřené smlouvy o úvěru ze dne [datum] a [datum] absolutně neplatnými dle § 86 odst. 1, § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. 6. Rozhodnutí finančního arbitra (o námitkách) bylo žalobkyni doručeno dne [datum], žaloba byla odeslána a podána soudu dne [datum]; žaloba byla tak podána ve lhůtě dvou měsíců uvedené v ustanovení § 247 odst. 1 o.s.ř. 7. Odvolací soud (po zopakování dokazování v části dle § 213 odst. 1, 2, 3 o.s.ř.) uzavřel, že soud prvního stupně v řízení na základě provedených důkazů, které podrobně a správně hodnotil, správně zjistil, že mezi žalobkyní a účastníkem, jenž vystupoval v postavení spotřebitele, byly uzavřeny dne [datum] a [datum] dvě smlouvy o úvěru, na základě nichž byly žalobkyní účastníku poskytnuty úvěry ve výši 50 000 Kč a následně ve výši 45 000 Kč. Účastník se zavázal poskytnuté úvěry vrátit ohledně prvního z nich v 60 týdenních splátkách po 1 475 Kč a ohledně druhého z nich v 60 týdenních splátkách po 1 327,50 Kč. 8. Soud prvního stupně správně věc posuzoval po právní stránce, s ohledem na dobu uzavření předmětných úvěrových smluv, za použití občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále též jen„ občanský zákoník“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění do [datum] (dále též jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“). 9. Finanční arbitr i soud prvního stupně správně vyšli z toho, že v případě spotřebitelské smlouvy o úvěru je namístě se předně zabývat otázkou, zda ze strany žalobkyně, jakožto poskytovatele úvěrů, byla před vlastním uzavřením smluv splněna její zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele – účastníka. 10. V daném směru soud prvního stupně správně zjistil (odvolací soud zde zčásti zopakoval dokazování