21 CO 273/2021-354 — Krajský soud v Praze

1. Okresní soud v Kladně (dále jen soud I. stupně) rozhodl rozsudkem ze dne 16.6.2021, č.j. 109 C 11/2017-312 o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 357 048,56 Kč spolu s v tomto výroku specifikovaným úrokem z prodlení, to vše do dvou měsíců od právní moci rozsudku (výrok I). Co do částky 2 306 020,06 Kč s příslušným v tomto výroku specifikovaným úrokem z prodlení žalobu zamítl (výrok II). Dále rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalované náklady řízení ve výši 177 855 Kč do dvou měsíců od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalované (výrok III). Z odůvodnění rozsudku se podává, že žalobce se podanou žalobou domáhal po žalované zaplacení celkem částky 2 663 069,12 Kč (po rozšíření žaloby) s tím, že částku 1 956 562 Kč (po zaokrouhlení) zaplatil za žalovanou na její žádost firmám, které prováděly práce na stavbě domu žalované s tím, že byli dohodnuti, že mu uvedenou částku vrátí a částkami 7 590 Kč a 698 917,12 Kč za žalovanou splatil dva úvěry, které byly žalované poskytnuty na stavbu jejího domu a na základě dohody účastníků mu měla žalovaná i tuto částku vrátit. 2. Žalovaná s žalobou nesouhlasila. Uváděla, že u firem, kterým zaplatil žalobce částku 1 956 562 Kč, nic neobjednávala a žádné práce na domě nevykonávaly a rozhodně popírala uzavření jakékoliv dohody s žalobcem. Pokud jde o úvěry, uvedla, že úvěr, na který žalobce zaplatil částku 7 590 Kč, byl skutečně poskytnut jí a žalobce uvedenou částku zaplatil. Druhý úvěr byl hypoteční a byl poskytnut oběma účastníkům, kteří v té době žili jako partneři. Ona hradila náklady na domácnost a žalobce splácel úvěr. I zde popírala uzavření dohody o tom, že pokud na něho nepřevede ½ domu, jak tvrdil žalobce, proplatí mu to, co žalobce zaplatil. 3. Z odůvodnění rozsudku dále vyplývá, že soud I. stupně z provedeného dokazování zjistil a vzal za prokázané, že účastníci žili jako druh a družka, vychovávali společně své dvě dcery, vedli společnou domácnost, vynakládali své prostředky na zajištění obživy, bydlení a dalších potřeb všech členů rodiny, a to až do dubna 2014. Mezi účastníky nebylo sporné, že za doby jejich soužití probíhala výstavba domu v [obec], domu, který byl a je ve vlastnictví žalované. Oba účastníci také shodně a opakovaně ve svých vyjádřeních i výpovědích potvrdili, že nikoli na základě nějaké písemné či do detailu vyprecizované ústní dohody, ale prostě na základě dohody zcela obecné, spíš, že to tak vyplynulo, vypadalo jejich soužití a hospodaření tak, že žalobce se staral o stavbu (s tím, že pozemek a hrubou stavbu před tím financoval otec žalované), objednával, zajišťoval a platil stavební materiál i práce na domě a žalovaná se starala o děti, platila jídlo, oblečení a další potřeby pro domácnost. V době společného soužití účastníků došlo k uzavření dvou úvěrových smluv. Dne [datum] smlouvy [číslo] o poskytnutí úvěru z prostředků [anonymizována čtyři slova] ve výši 300 000 Kč, kdy účastnicí (příjemkyní) oproti poskytovateli je pouze žalovaná, ale žalobce ke smlouvě přistoupil dohodou o ručení pro případ, že by žalovaná své závazky ze smlouvy neplnila. Dále dne [datum] byla uzavřena smlouva reg. [číslo] o poskytnutí hypotečního úvěru ve výši 800 000 Kč, ve které již oproti hypoteční bance jako věřiteli figurovali jak žalobce, tak žalovaná jako dlužníci. V obou případech šlo o úvěry účelové, které měly být použity za účelem bydlení (výstavba nemovitosti). V řízení bylo prokázáno, že žalobce uhradil splátky na úvěr od [anonymizována čtyři slova] ve výši 1 518 Kč ve dnech 13. 5., 23. 6., 30. 6., 30. 6. a [datum] (tedy celkem 7 590 Kč), že po celou dobu výhradně sám splácel, až zcela doplatil úvěr od [právnická osoba], kromě jiného i všechny splátky od května 2014 a nadále v celkové výši 698 917,12 Kč. Pokud jde o úhradu částky 1 670 739,50 Kč z titulu faktury [číslo] ze dne [datum], kterou měl žalobce zaplatit částkami ve výši 250 000 dne [datum], ve výši 250 000 Kč dne [datum], ve výši 250 000 Kč dne [datum], ve výši 250 000 Kč dne [datum], ve výši 250 000 Kč dne [datum], ve výši 250 000 dne [datum] a ve výši 170 740 Kč dne [datum], tato tvrzení jsou podporována fakturou i příjmovými pokladními doklady [jméno] [příjmení]. Pokud jde o úhradu částky 285 822 Kč z titulu faktury č. 2014 ze dne [datum], ze stvrzenky o úhradě ze dne [datum] [titul] [jméno] [příjmení] vyplývá, že faktura byla v uvedený den žalobcem hotově uhrazena. 4. Soud I. stupně uzavřel, že žalobce v řízení neprokázal, že by mezi účastníky existovala dohoda, že tyto dvě konkrétní faktury za žalovanou uhradí a že žalovaná mu tyto částky vrátí poté, co získá dostatek finančních prostředků. Mezi účastníky nevznikl žádný vztah z titulu smlouvy o půjčce či jiném závazku. Pokud v době společného soužití účastníci hradili podle vzájemné domluvy každý nějaké výdaje (konkrétně žalobce výdaje týkající se stavby, žalovaná týkající se jídla, oblečení, potřeb do domácnosti), plnili v rozsahu svých možností a schopností svou vyživovací povinnost k dětem (popřípadě otec k matce svých dětí), nelze dospět ani k závěru, že na straně jednoho či druhého z nich vznikl nárok na bezdůvodné obohacení. Je pravda, že v závěru společného soužití účastníků nastalo období, kdy dříve zaběhlé financování běžných i mimořádných plateb bylo provázeno konflikty a hádkami, nicméně zatímco u rozvádějících se manželů je zcela jasně vymezena právní moc rozvodu se všemi právními důsledky s tímto datem spojenými, v případě rozchodu nesezdaných partnerů je to na rozhodnutí každého z nich, co ještě pro společný vztah, společnou domácnost udělá či zaplatí. V daném případě, jak se shodli oba účastníci, byl jejich vztah na konci problematický. Žalobce sám uvedl, že v té době ho žalovaná vyzvala, aby již nic do výstavby domu neplatil, posléze, aby se odstěhoval. Pokud se žalovaný rozhodl, třeba i veden snahou vztah ještě zachránit, že nějaké prostředky stejně jako před tím ještě investuje, bylo to na jeho rozhodnutí a uvážení, a toto období lze stále ještě chápat jako období společného soužití. Proto soud I. stupně žalobě, pokud jde o částky 1 670 739,50 Kč a 285 822 Kč nevyhověl, neboť opačné rozhodnutí by v zákoně nemělo oporu, byť z hlediska lidského a morálního může být na věc pohled jiný. I z tohoto důvodu se soud I. stupně v průběhu celého řízení snažil vést účastníky ke smíru, k dohodě, dával jim příslušná poučení, protože má za to, že pokud by se na nějakém vyrovnání dohodli, bylo by to pro ně oba spravedlivé. 5. Co se týče nároku na úhradu částky 7 590 Kč a částky 698 917,12 Kč, soud I. stupně částku 7 590 Kč a polovinu částky 698 917,12 Kč, tedy částku 349 458,56 Kč žalobci přiznal. Společné soužití žalobce a žalované skončilo rozchodem, když v dubnu 2014 žalovaná žalobci oznámila, že se s ním rozchází, aby již nic dalšího do výstavby domu a podobně neinvestoval. Soud I. stupně uzavřel, že závazky, ke kterým se zavázala sama žalovaná, je tato povinna si počínaje dubnem 2014 hradit sama. Co se týče smlouvy od [anonymizována čtyři slova], pak povinnost úhrady úvěru jde výhradně za žalovanou, a pokud za ni žalobce splátky v celkové výši 7 590 Kč jejímu věřiteli uhradil, má právo se těchto domáhat. V případě druhé úvěrové smlouvy stíhala povinnost hradit splátky řádně a včas oba účastníky, kdy v době společného soužití v rámci obecné dohody mezi nimi platil žalobce splátky své i za žalovanou. Počínaje dubnem 2014 však již po něm nelze požadovat, aby v hrazení splátek za žalovanou nadále pokračoval. V tomto případě soud I. stupně proto podle § 2991 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen občanského zákoníku) žalobci přiznal částku 349 458,56 Kč, a uložil žalované povinnost zaplatit mu celkem částku 357 048,56 Kč s příslušenstvím, to je zákonným úrokem z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku, když žalovaná se do prodlení s placením peněžitého plnění beze sporu dostala a žalobce úrok z prodlení stran jednotlivých částek požadoval v zákonem stanovené výši (nařízení vlády č. 531/2013 Sb.). 6. Soud I. stupně ještě v odůvodnění rozsudku uvedl, že žalobce sice v druhé polovině řízení změnil svá tvrzení v tom směru, že mezi ním a žalovanou bylo dohodnuto, že po kolaudaci stavby tato na něho převede ideální polovinu nemovitostí, to je ideální polovinu vystavěného rodinného domu i ideální polovinu souvisejících pozemků. Na těchto tvrzeních pak již žalobce setrval, před závěrem dokazování dokonce založil do spisu i místopřísežná prohlášení svědků, kteří slyšeli, že převod domu (jeho části) žalovaná slíbila, i když to v řízení jednoznačně popřela. Nicméně prokazování těchto skutečností soud v řízení neshledal účelné. Žalovaná připustila, že v době rozchodu zvažovala různé formy vyrovnání, existenci konkrétní dohody ještě v době společného soužití o změně vlastnického práva k nemovitostem (existenci nějaké smlouvy o smlouvě budoucí) však zcela vyloučila. I kdyby se tak účastníci skutečně dohodli, jak nově (a z pohledu soudu v řízení poněkud účelově) začal tvrdit žalovaný, žádné splnění takové povinnosti předmětem