24 CO 243/2021-86 — Krajský soud v Praze

1. Shora označeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I. zcela zamítl žalobu žalobce, kterou se proti žalovanému domáhal uložení povinnosti k zaplacení částky 26 202,22 Kč s příslušenstvím, a výrokem II. rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 2. V důvodech svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že provedeným dokazováním zjistil, že účastníci spolu uzavřeli [datum] smlouvu o úvěru prostřednictvím internetu, žalobce, jako úvěrující, vyplatil žalovanému [datum], jako úvěrovanému a spotřebiteli, na jeho bankovní účet částku 50 000 Kč, žalovaný pak ve vztahu k této smlouvě o úvěru žalobci dosud zaplatil částku 61 089 Kč, přičemž z této částky žalobce zohlednil plnění částečně na úroky a poplatky a částečně na jistinu. Domáhá-li se žalobce po žalovaném uhrazení jistiny v částce vyšší, než činí rozdíl mezi částkou poskytnutou a vrácenou (§ 2395 z. č. 89/2012 Sb., dále jen„ OZ“), nemůže být v tomto rozsahu úspěšný, neboť smlouva nebyla uzavřena v předepsané písemné formě, je tak neplatná a o bezdůvodném obohacení nelze uvažovat, zaplatil-li žalovaný žalobci více, než činí částka, která mu byla žalobcem na bankovní účet poskytnuta. Žalobce v řízení tvrdil a prokazoval, že daná úvěrová smlouva byla s žalovaným z jeho strany uzavřena prostřednictvím internetu. Z provedeného dokazování je pak zřejmé, že v případě nahrazení podpisu kódem SMS se ve smyslu § 561 odst. 1, § 562 odst. 1„ OZ“ a § 7 z.č. 297/2016 Sb. nemůže jednat o jakýkoliv typ„ zaručeného“ či„ jednoznačného“ podpisu konkrétní osoby, resp. žalovaného. Telefoním zařízením mohl totiž teoreticky disponovat kdokoliv, kdo k němu měl přístup, tedy kdokoliv mohl zadáním podpisového SMS kódu na webové stránce žalobce podepsat úvěrovou smlouvu namísto žalovaného. Logickým výkladem § 561 odst. 1, § 562 odst. 1„ OZ“ a § 7 z.č. 297/2016 Sb. soud tak dospívá k závěru o tom, že smlouva o úvěru nebyla mezi účastníky uzavřena v písemné formě s ohledem na absenci podpisu žalovaného. Vzhledem k dikci ustanovení § 110 zákona o spotřebitelském úvěru, kdy žalovaný smlouvu uzavíral jako spotřebitel, nemůže být žalobce v řízení úspěšný z titulu nároku na plnění z platné smlouvy, mohl by být teoreticky úspěšný s nárokem na úhradu dlužné částky a úroku z prodlení v zákonné výši dle § 1970 „OZ“, ve spojení s nařízením vlády číslo 351/2013 Sb., avšak za té situace, že žalovaný žalobci plnil více, než je částka, která mu byla žalobcem poskytnuta, nelze žalovanému ukládat žádnou další platební povinnost na podkladě žaloby žalobce v této věci. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, dále jen „o.s.ř.“, kdy úspěšný žalovaný žádné náklady s tímto řízením neměl. 3. Včasné odvolání si, prostřednictvím svého právního zástupce, proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce. Navrhl rozsudek soudu prvního stupně změnit tak, že žalobě žalobce bude v plném rozsahu vyhověno, případně rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 4. V důvodech namítá, že v situaci, kdy žalobce k výzvě soudu doplnil svá tvrzení a důkazní návrhy, bylo namístě ze strany soudu prvního stupně nařídit ve věci jednání a rozhodnout po provedeném dokazování. Soud prvního stupně tak neměl dány podmínky pro rozhodnutí ve věci bez nařízení jednání, nadto má žalobce rozhodnutí soudu prvního stupně za nepřezkoumatelné, kdy nebyly provedeny navržené důkazy, resp. jejich neprovedení nebylo v rozsudku řádně zdůvodněno. Zdůrazňuje dále, že, byť procesní pasivita žalovaného nezakládá nespornost skutkových tvrzení žalobce, jak je v žalobě uvedl, tak ale jeho pasivitu nelze zcela pominout, obzvláště, když před uzavřením smlouvy tento se žalobcem komunikoval, sděloval mu svá osobní data a předložil mu své osobní doklady a následně po dobu dvou let se v souladu s uzavřenou smlouvou choval, kdy pravidelně zasílal dojednané finanční částky. Není tak žádného rozumného důvodu k tomu pochybovat o pravdivosti žalobcem předložených tvrzení a listin. Dále uvádí, že, byť obecně nelze vyloučit držení mobilního telefonu osobou odlišnou od osoby, která sjednala smlouvu s poskytovatelem služeb, tak předem nelze z tohoto bez dalšího dovozovat, že by snad smlouvu uzavřela za žalovaného odlišná osoba, u níž je navíc velmi nepravděpodobné, že by současně s držením cizího telefonu znala i osobní údaje, bankovní údaje, a držela osobní doklady, jež by se týkaly jiné osoby. Dále uvádí, že soud prvního stupně z jeho pohledu nesprávně interpretoval a aplikoval ustanovení § 7 z.č. 297/2016 Sb. a ustanovení § 561 odst. 1 a § 562 odst. 1„ OZ“. Žalobce tvrdil, že daná úvěrová smlouva ze dne [datum] byla opatřena jiným typem elektronického podpisu žalovaného ve smyslu těchto právních předpisů, kdy soukromoprávní subjekty používají v právním jednání typicky právě jiný typ elektronického podpisu, čímž se rozumí data v elektronické podobě, která jsou připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena a která podepisující osoba používaná k podepsání. Ani nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) [číslo] na tento jiný typ elektronického podpisu neklade žádné další požadavky. V čl. 25 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) [číslo] se mj. jiné uvádí, že„ elektronickému podpisu“ nesmějí být upírány právní účinky a nesmí být odmítán jako důkaz v soudním řízení pouze z toho důvodu, že má elektronickou podobu nebo, že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy, jinými slovy jinému typu elektronického podpisu nesmějí být upírány právní účinky a nesmí být odmítán jako důkaz v soudním řízení jen proto, že u něj nelze určit identitu právně jednajícího s naprostou jistotou. Samozřejmě vyloučit omyl v jednající osobě nelze a jinak tomu ostatně není ani u vlastnoručního podpisu písemnosti, kdy sám podpis bez dalšího není, resp. nemusí být, absolutní garancí identity právně jednající osoby. Jedná se pouze o jeden z důkazů, který je podrobován hodnocení soudu. Je tedy přesvědčen o tom, že daná smlouva byla žalovaným podepsána jiným typem elektronického podpisu v souladu s § 7 z.č. 297/2016 Sb., byla tak zachována písemná forma smluvního vztahu, nelze z tohoto důvodu dospěl k závěru o neplatnosti smlouvy. 5. Žalovaný se k odvolání žalobce nevyjádřil. 6. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, po zjištění, že odvolání je podáno včas, oprávněnou osobou, směřuje proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti němuž je odvolání přípustné, přezkoumal odvoláním žalobce napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a neshledal odvolání žalobce opodstatněným. 7. Posouzením dosavadního obsahu spisu soudu prvního stupně odvolací soud nezjistil, že by řízení před soudem prvního stupně trpělo některou ze zmatečnostních vad řízení, uvedených v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) odst. 3 „o.s.ř.“ či jinou vadou řízení, která by měla nebo mohla mít za následek nesprávnost rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci, k nimž je odvolací soud povinen přihlížet i z úřední povinnosti. 8. Namítá-li žalobce v odvolání, že soud prvního stupně nemohl ve věci rozhodnout bez nařízení jednání, tak tuto jeho námitku odvolací soud neshledává opodstatněnou. 9. Podle § 115a „o.s.ř.“ k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popř. s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí; to neplatí ve věcech, uvedených v § 120 odst. 2 „o.s.ř.“ 10. Soud prvního stupně rozhodl v dané věci jen na základě žalobcem předložených listinných důkazů, kdy měl za to, že na jejich podkladě lze náležitě zjistit rozhodný skutkový stav věci a tento právně posoudit, nerealizoval v řízení poučovací povinnost dle § 118a odst. 1, 3 „o.s.ř.“, jeho (zamítavé) rozhodnutí není důsledkem závěru o neunesení povinnosti tvrzení či důkazní ze strany žalobce. Žalobce se pak již ve svém návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu vyjádřil k tomu, že souhlasí s rozhodnutím soudu ve věci bez nařízení jednání dle § 115a „o.s.ř.“, přičemž tento svůj souhlas v souvislosti s reakcí na přípis soudu prvního stupně ze dne [datum] nezměnil. I žalovaný s rozhodnutím soudu v dané věci bez nařízení jednání souhlasil (§ 101 odst. 4 „o.s.ř.“). Na daný případ tak nedopadají závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 21 Cdo 1696/2005, jak je žalobcem namítáno. Konečně i pro ten případ, že by snad neměly výše uvedené závěry odvolacího soudu obstát, jako správné, napravil odvolací soud případnou vadu řízení tím, že sám ve věci nařídil jednání, k němuž účastníky předvolal za účelem projednání a rozhodnutí této věci. 11. Podle § 101 odst. 3 „o.s.ř.“ odvolací soud projednal odvolání žalobce a rozhodl o něm při odvolacím jednání, konaném dne [datum], v nepřítomnosti žalovaného, který byl k tomuto odvolacímu jednání řádně a včas p