24 CO 262/2022-121 — Krajský soud v Praze

1. Shora označeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu žalobkyně na určení, že je vlastnicí pozemku parc. [číslo] v obci a k. ú. [obec] (výrok I.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 17 000 Kč, ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). 2. K důvodům svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že žalobkyně na jí požadovaném určení má dán naléhavý právní zájem, neboť jen případně vyhovující výrok rozsudku soudu, jímž by žalobkyně byla určena vlastnicí projednávaného pozemku, může být podkladem pro změnu stavu zápisu vlastnického práva k pozemku v KN u příslušného KÚ. Provedené dokazování přineslo pak to zjištění, že mezi žalobkyní, jako dárcem, a žalovaným, jako obdarovaným, byla [datum] uzavřena darovací smlouva, jejímž předmětem byl bezúplatný převod pozemku parc. [číslo] v obci a k.ú. [obec]. Za tohoto zjištění bylo v prvé řadě třeba posoudit, zda žalovaný při uzavírání této darovací smlouvy s žalobkyní postupoval v souladu se zákonem o obcích, zejména pak s § 85 písm. a) tohoto zákona, který rozhodování o nabytí a převodu nemovitých věcí vyhrazuje zastupitelstvu obce. Jak se podává z odborného komentáře k zákonu o obcích a i z judikatury vyšších soudů, je třeba vycházet z toho, že právní jednání obce se skládá zpravidla ze dvou fází, kdy první fází příslušný orgán rozhodne o tom, zda dané majetkoprávní jednání bude učiněno, tj. vytvoří vůli obce být určitým způsobem právně vázána, a ve druhé fázi pak k tomuto zákonem oprávněná osoba zastupuje obec navenek, tedy utvořenou vůli obce projeví navenek. Výsledky provedeného dokazování pak přinesly to zjištění, že, jde-li o konkrétní posuzované majetkoprávní jednání obce, tak, jde-li o projevenou vůli zastupitelstva obce, nebyla řádně učiněna, neboť projevenou vůli zastupiteli na pracovním jednání [datum] nelze považovat za právně relevantní projev vůle obce k uzavření darovací smlouvy s žalobkyní ze dne [datum]. Nepochybně lze totiž takovou vůli obce učinit jen na řádně svolaném a veřejně konaném zasedání zastupitelstva v souladu s § 93 zákona o obcích, k čemuž v této věci nedošlo. Navíc předmětné usnesení z pracovního jednání neobsahuje ani jen základní náležitosti darovací smlouvy, zejména pak specifikaci darovaného pozemku. Splnění povinnosti, stanovené v § 85 písm. a) zákona o obcích pak nelze spatřovat ani v usnesení z veřejné schůze obecního zastupitelstva žalovaného z [datum], neboť již jen ze své podstaty je zřejmé, že schvalovací usnesení musí existovat již v okamžiku právního jednání, nelze jej tak učinit dodatečně, tedy až po uzavření smlouvy (v tomto případě s datem [datum]). Z tohoto důvodu je darovací smlouva, uzavřená mezi účastníky, pro absenci schvalovacího usnesení zastupitelstva žalovaného, jež představuje materiálně právní podmínkou pro vyjádření projevu vůle žalovaného, absolutně neplatná (§ 41 odst. 2 zákona o obcích). Argument žalovaného o tom, že ustanovení § 41 odst. 2 zákona o obcích svou podstatou směřuje na ochranu obce proti tzv. vyvádění jeho majetku, proto se nevztahuje § 85 písm. a) zákona o obcích na darování ve prospěch obce, je třeba odmítnout s poukazem na samu podstat v zákoně stanovené absolutní neplatnosti právního jednání obce, jež je aktuálně explicitně v zákoně vyjádřená, dříve byla dovozována soudní praxí s poukazem na § 39 z. č. 40/64 Sb., dále jen obč. zák. Je tedy povinností soudu zabývat se touto absolutní neplatností i z úřední povinnosti a přihlédnout tak k tomu, že posuzované právní jednání ze strany žalovaného nemůže působit zamýšlené právní důsledky. Žalobkyně je oprávněna tuto neplatnost namítat, nicméně, i kdyby tak nečinila, je v tomto sporu soud povinen zabývat se jí i z úřední povinnosti. Ustanovení § 85 písm. a) zákona o onbcích pak hovoří zcela jednoznačně jak o převodu, tak ale i o nabývání nemovitých věcí, což bezesporu zahrnuje i posuzované darování pozemku od žalobkyně ve prospěch obce. Posouzení toho, zda je přijetí konkrétního daru v podobě nemovité věci pro obec výhodné a jakým způsobem a jak toto darování může či nemůže oblivnit majetkovou sféru obce pak právě výlučně přísluší jen rozhodování zastupitelstva. Dále bylo namístě se zabývat v této věci pro končené rozhopdnutí soudu o podané žalobě žalobkyně i tím, že žalovaný uplatnil v řízení svoji námitku vydržení svého vlastnického práva k projednávanému pozemku, resp. tím, zda jsou splněny zákonné podmínky vydržení, uvedené v § 134 z.č. 40/1964 Sb., dále jen obč. zák. (§ 3028 odst. 1 z. č. 89/2012 Sb., dále jen OZ). Výsledky provedeného dokazování ukazují pak pro ten závěr, že žalovaný se držby pozemku ujal nejpozději dne [datum], tj. ke dni, kdy nastaly právní účinky vkladu vlastnického práva žalovaného do KN u příslušného KÚ na základě posuzované darovací smlouvy. O držební vůli žalovaného, jakož i o faktickém ovládání pozemku, bezpochyby svědčí jednání žalovaného v následujících letech, kdy vystupoval jako vlastník předmětného pozemku, a to jak ve vztahu k samotné žalobkyni, tak i ve vztahu k dalším subjektům (v rámci realizace projektu revitalizace [příjmení] potoka). Týká-li se oprávněnosti držby, která ve smyslu § 130 obč. zák. předpokládá, že držitel je v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, a že je v této dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem, tak tato jeho dobrá víra je na straně žalovaného splněna. Žalovaný totiž, resp. jeho zastupitelé, se mohl důvodně domnívat, že došlo k řádnému převodu vlastnického práva k pozemku dle darovací smlouvy, byla-li bezprostředně po jejím uzavření na veřejné schůzi zastupitelstva schválena (byť je v usnesení nesprávně uvedeno parcelní číslo pozemku), kdy z ostatních listin je zřejmá vůle žalovaného k uzavření smlouvy právě ve vztahu k projednávanému pozemku. Tento postup žalovaného lze hodnotit jako omluvitelný právní omyl, zejména proto, že žalovaný je menší obcí, která zpravidla má jen omezené finanční prostředky na personální vybavení v podobě odborného aparátu. V době uzavření smlouvy žalovaný tímto odborným aparátem nedisponoval. Ani následně žalovaný neměl žádný důvod pochybovat o svém vlastnictví po celou vydržecí dobu, bylo-li jeho vlastnické právo zapsáno v příslušném KN a nikým, a to ani žalobkyní, nebylo zpochybňováno, naopak žalobkyně žalovaného utvrdila v tom, že se cítí být darovací smlouvou vázána v srpnu 2011 pokud odmítla nabídku žalovaného na vrácení jí dříve obci darovaného pozemku pro nesplnění svých závazků, vyplývajících z darovací smlouvy pro obec. Tato okolnost také vyvrací tvrzení žalobkyně o tom, že žalovaný od ní chtěl pouze tzv. vylákat„ tento pozemek“. S ohledem na odmítnutí vrácení daru žalovaný v držbě pozemku nerušeně pokračoval a začlenil jej do revitalizačního projektu. Uplynutím vydržecí doby 10 let, počítané od [datum], tj. ke dni [datum], se tak žalovaný stal vlastníkem projednávaného pozemku z titulu vydržení. Při tomto závěru tak bylo namístě žalobu žalobkyně zamítnout. Rozhodnutí o nákladech řízení pak vyplývá z výsledku sporu (§ 142 odst. 1 občanského soudního řádu, dále jen o. s. ř.). 3. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně si, prostřednictvím svého obecného zmocněnce, podala žalobkyně odvolání. Navrhla rozsudek soudu prvního stupně změnit tak, že bude určena vlastnicí předmětného pozemku, případně rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 4. V důvodech uvádí, že se závěrem soudu prvního stupně o tom, že posuzovaná darovací smlouva je pro absenci schvalovacího usnesení zastupitelstva žalovaného, které představuje materiálně právní podmínku pro vyjádření projevu vůle žalovaného podle § 41 odst. 2 z. č. 128/2000 Sb., dále jen zákona o obcích, od počátku absolutně neplatná, souhlasí. Potud soud prvního stupně zjistil na podkladě vyhodnocení důkazů v řízení provedených správné skutkové závěry a věc správně právně posoudil. Nesouhlasí však již dále s jím přijatým závěrem o tom, že by žalovaný byl od [datum] se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem projednávaného pozemku, a že by tak vlastnické právo k němu nabyl uplynutím desetileté vydržecí doby, tj. [datum]. Nadále je přesvědčena o tom, že žalovaný nesplnil oprávněnost své držby. Potud vytýká soudu prvního stupně nesprávné právní posouzení věci. O oprávněnou držbu z jejího pohledu může jít pouze v případě, že držitel je vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří. Ty okolnosti, s nimiž závěr o oprávněnosti držby žalovaného spojil, se mohou týkat pouze faktického výkonu panství nad věcí a vůle nakládat s touto věcí jako s vlastním, nikoliv však oprávněnosti držby. Z jejího pohledu žalovaný již v okamžiku účinku vkladu vlastnického práva podle posuzované darovací smlouvy věděl, že nemá v úmyslu dostát postupu dle dohody o společném postupu na budoucí využití pozemku v k.ú. [obec] z [datum] a z jejího dodatku z [datum], což následně i sám potvrdil. Toto vyplývá i z dalších listinných důkazů v řízení provedených. V právu se pak uplatňuje zásada, že nikdo nesmí těžit ze