27 CO 183/2022-182 — Krajský soud v Praze

1. Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně č.j. 9 C 56/2022-79 ze dne 31.3.2022 (dále jen„ rozsudek soudu prvního stupně“) soud prvního stupně zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni 23 275,13 Kč s úrokem ve výši 9,9 % p.a. z částky 19 953,90 Kč od [datum] do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % p.a. z částky 19 953,90 Kč od [datum] do zaplacení (výrok I.), a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně věc posuzoval podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) za použití zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Při svém rozhodnutí vyšel (ve stručnosti) z toho, že nebylo prokázáno, že za použití označených elektronických prostředků došlo k uzavření smlouvy o úvěru v tom obsahu, jakého se v projednávané věci dovolávala žalobkyně, a dále, že žalobkyně nedostála své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí, proto je smlouva beztak neplatná. Žalobkyně ale nenavrhla přes poučení soudu způsobilý důkaz ani k tomu, že tvrzenou částku 20 000 Kč žalovanému předala. Výpis z úvěrového účtu soud nepovažoval za dostačující, neboť jde o opak kvitance, který si žalobkyně vystavuje sama. Výpis z účtu žalovaného k důkazu navržen nebyl. Proto nebyl nárok žalobkyni přiznán ani podle pravidel o bezdůvodném obohacení podle § 2991 a násl. o.z. O nákladech pak bylo rozhodnuto podle úspěchu a neúspěchu stran s tím, že žalovanému náklady nevznikly. 2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně včasné odvolání. V odvolání argumentovala tím, že k uzavření předmětné smlouvy došlo dne [datum] prostřednictvím internetového bankovnictví, a to v souladu s článkem 4.1 [anonymizováno] obchodních podmínek (dále jen„ VOP“). Přístup k internetovému bankovnictví žalovaný získal prostřednictvím osobního účtu, který měl žalovaný taktéž veden u žalobkyně. Žalovaný je jedinou osobou, která disponuje přístupovými údaji do internetového bankovnictví a je povinen bezpečností prvky chránit před odcizením nebo jejich zneužitím. Předmětná smlouva je žalovaným podepsána elektronickým podpisem, který je„ dle článku 4.1 VOP považován za elektronický podpis ve smyslu zákona“ V tomto směru odkázala na § 562 odst. 2 o.z. K čerpání úvěru došlo podle žalobkyně v souladu s článkem 2.3 smlouvy o úvěru. Uvedená skutečnost podle žalobkyně jasně vyplývá z předloženého výpisu transakcí z úvěrového účtu. Výpis z úvěrového účtu má stejnou důkazní váhu jako výpis z osobního účtu, neboť výpis z úvěrového účtu prokazuje čerpání úvěru poukázáním předmětné částky na účet číslo [bankovní účet], který je shodný jako tzv. splátkový účet dle článku 3.2 smlouvy o úvěru. Ke zkoumání úvěruschopnosti uvedla, že tuto řádně posoudila. Proto navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil. 3. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil. 4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), a shledal odvolání žalobkyně částečně opodstatněným. 5. Soud prvního stupně věc správně posuzoval po právní stránce s ohledem na dobu uzavření předmětné úvěrové smlouvy podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen„ o. z.“) a podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Rozsudek soudu prvního stupně také správně stojí primárně na problematice zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, jak bude dále rozvedeno. 6. Z hlediska sporného uzavření spotřebitelské úvěrové smlouvy v (povinné) písemné formě (v její elektronické a nikoli listinné podobě) je zřejmé, že žalovaný smlouvu v elektronické podobě nepodepsal kvalifikovaným elektronickým podpisem (§ 561 o.z. ve spojení s čl. 25 odst. 2 [anonymizováno] EU [číslo] o elektronické identifikaci a důvěryhodných službách pro elektronické transakce, který má přednost před § 7 zákona č. 297/2016 Sb.) Odvolací soud jen ve stručnosti uvádí, že nesdílí přesvědčení žalobkyně, že je možné si platně ujednat (ve všeobecných obchodních podmínkách či ve smlouvě), co je a co není platným elektronickým podpisem ve smyslu zachování písemné formy právního jednání. Tato pravidla zajišťují racionální fungování soukromého práva jako systému a musí být řešena jednotně (obdobně jako posouzení, co je a co není písemnost, co je a co není věc movitá apod.). Soud prvního stupně má pravdu také v tom, že připojení libovolného kódu (ve smyslu tzv. prostého elektronického podpisu), který je znám žalobkyni i žalovanému, nemůže prokázat, kdo kód připojil a že žalovaný takto odsouhlasil právě tu smlouvu, kterou žalobkyně soudu předložila. Žalobkyni lze ale přisvědčit v tom, že k uzavření smlouvy mělo dojít podle žalobních tvrzení ve skutečnosti jinými elektronickými prostředky (v rámci internetbankingu žalobkyně), což je jiná situace. Parametry těchto elektronických prostředků z hlediska kritérií požadovaných pro zachování písemné formy v § 562 o.z. (že se záznamy údajů o právních jednáních provádějí systematicky a posloupně a že jsou chráněny proti změnám, a jsou tedy způsobilé zachytit konkrétní obsah právního jednání žalovaného uživatele internetbankingu a určit jednající osobu) soud prvního stupně neřešil. Odvolací soud se tím pro nadbytečnost (s ohledem na primární otázku úvěruschopnosti) ale také dále podrobněji nezabýval. Postačí, že bylo zjištěno, jakou částku žalovaný na svůj účet obdržel a kolik uhradil a jak byl k úhradě dluhu vyzván, jak popsal již soud prvního stupně a jak bude dále rozvedeno. Nedostatek písemné formy úvěrové smlouvy má totiž méně závažné právní následky, než nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele (viz níže). 7. Pokud jde o skutková zjištění stran zkoumání úvěruschopnosti žalovaného soud prvního stupně správně z listinných důkazů zjistil údaje týkající se příjmové situace žalovaného v době tvrzeného uzavírání úvěrové smlouvy (dle posouzení žalobkyně 16 371 Kč měsíčně). Naopak zjištění jeho výdajů žalobkyně nahradila odhadem na základě„ historických dat“ uveřejněných [anonymizováno] statistickým úřadem („ 5 450 Kč na životních nákladech a normativních nákladech na bydlení“), a to podle svého interního (blíže soudu nepopsaného) softwaru (modelu), aniž by přihlížela k tomu, zda a jaké skutečné pravidelné výdaje žalovaný má. 8. Z výpisů z účtu za poslední rok před uzavřením smlouvy se zřetelně podávají stálé záporné zůstatky účtu narušované jen občas příjmem ze mzdy a z dalších úvěrů od žalobkyně, již velmi sporadicky splácených. Mezi položkami se opakuje mimo jiné„ nájem“ 9 900 Kč a také enormní rozsah sázek, jak správně uvedl již soud prvního stupně. Nelze také přehlédnout, že nové splátkové zatížení žalovaného u žalobkyně mělo být navýšeno na 8 278 Kč měsíčně (tedy na více než 50% zjištěného příjmu). Pokud žalobkyně údajně odhaduje existenční výdaje klienta na základě statistických dat, je třeba tvrdit konkrétně, z jakých údajů žalobkyně vychází a tyto doložit. Za popsaných okolností ale není třeba o ekonomickém modelu žalobkyně nic bližšího znát, aby bylo zřejmé, že povinnost odpovědného úvěrování s řádnou odbornou péčí není tento model schopen (nejméně v tomto případě) naplnit. Obvyklé výdaje žalovaného byly nepochybně mnohem vyšší, než model (uměle) uvažuje, a žalobkyni to bylo známo. V daném případě bylo podle názoru odvolacího soudu jednoznačně namístě důsledněji prověřit skutečné výdaje žalovaného dostupnými reálnými doklady (např. o nájemném), resp. vyžádat si jeho čestné prohlášení, a to i s poučením o riziku úvěrového podvodu, zejména tam, kde údaje dlužníka objektivně ověřit či statisticky poměřovat nelze (např. výdaje na živobytí). Takové explicitní prohlášení má nepochybně významně větší váhu, než vyplnění či odhad údajů v elektronickém systému žalobkyně. 9. Odvolací soud se však neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že výpis z úvěrového účtu není způsobilý prokázat, že prostředky ve výši 20 000 Kč skutečně odešly na běžný účet žalovaného (do jeho dispozice). Šlo totiž o stejný účet, který žalovaný běžně používal (viz výše), proto odvolací soud nemá pochybnost, že prostředky žalovanému došly. Odvolací argumentace žalobkyně je přiléhavá, nejde jen o„ kvitanci vlastního plnění.“ [příjmení] je ostatně autorem i výpisu z běžného účtu. Soudu prvního stupně lze nicméně přisvědčit v tom, že výpis z běžného účtu klienta je k předání peněz důkazem vhodnějším (přesvědčivějším). Nelze však učinit závěr, že žalobkyně neprokázala předání peněz. V daném případě také žalovaný nikdy poskytnutí peněz nezpochybňoval, na dluh (podle výpisu z úvěrového účtu) plnil, byť minimálně (46,10 Kč). Na výzvy žalobkyně k plnění žalovaný nikdy nereagoval tak, že by plnění (či jeho tvrzenou výši) ze strany žalobkyně zpochybňoval. První doložená upomínka (výzva k plnění) c