27 CO 215/2022-155 — Krajský soud v Praze

1. Shora citovaným rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 9. 5. 2022, č. j. 18 C 28/2022 - 95 (dále jen„ rozsudek soudu prvního stupně“) bylo rozhodnuto, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 11 374,50 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 11 374,50 Kč od [datum] do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.). Žaloba se v části, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení 1 513,50 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 1 513,50 Kč od [datum] do zaplacení, zamítá (výrok II.). Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 16 458,45 Kč k rukám zástupce žalobkyně, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.). Opravným usnesením Okresního soudu Praha - západ ze dne 7. 6. 2022, č. j. 18 C 28/2022 – 100, bylo rozhodnuto, že rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 9. 5. 2022, č. j. 18 C 28/2022-95, se ve výrokové části pod bodem I. opravuje tak, že se chybně uvedená částka:„ 11 374,50 Kč '' nahrazuje v obou případech takto:„ 11 427 Kč“ a zároveň se ve výrokové části pod bodem II. opravuje tak, že se chybné uvedená částka:„ 1 513,50 Kč“ nahrazuje v obou případech takto:„ 1 461 Kč“. 2. Soud prvního stupně rozsudek odůvodnil tím, že žalovaná při posuzování úvěruschopnosti právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z údajů, které jí poskytla právní předchůdkyně žalobkyně v žádosti o úvěr, přičemž zohlednila i výši poskytovaného úvěru. Žalovaná se nespokojila pouze s údaji na žádosti, ale vyžádala si od právní předchůdkyně žalobkyně rovněž příslušné doklady prokazující její příjmy a výdaje zejména spojené s bydlením. Žalovaná prověřila osobu právní předchůdkyně žalobkyně ve veřejně dostupných registrech a provedla na základě získaných informací scoring osoby, který zohlednil i další závazky právní předchůdkyně žalobkyně. Právní předchůdkyně žalobkyně doložila výši svého měsíčního příjmu 30 685 Kč. Je pravdou, že výše nákladů za bydlení, které právní předchůdkyně žalobkyně uvedla v žádosti o poskytnutí úvěru (4 500 Kč) neodpovídají výši nájemného dle doložené nájemní smlouvy (11 000 Kč + 2 000 Kč poplatky), avšak právní předchůdkyně žalobkyně uvedla, že je vdaná, je tedy opravdu možné, jak oponovala žalovaná, že se na nákladech za bydlení podílí s další osobou. Ostatně i v případě, že by tomu tak nebylo, a vycházelo se z výše nájemného dle nájemní smlouvy, pořád by právní předchůdkyni žalobkyně zůstal disponibilní zůstatek ve výši přes 17 000 Kč. Pokud výše měsíční splátky úvěru činila 1 992 Kč, má soud za to, že i s přihlédnutím k dalším běžným výdajům právní předchůdkyně žalobkyně včetně již stávajícího úvěru, a k faktu, že nemá žádnou vyživovací povinnost, by jako žadatelka byla vyhodnocena jako schopná úvěr za daných podmínek splatit. Žalovaná proto dostála své povinnosti ověřit úvěruschopnost právní předchůdkyně žalobkyně. Smlouva o úvěru byla uazvřena platně a v souladu s příslušnými ustanoveními zákona o spotřebitelském úvěru. Stejně tak soud zjistil, že při uzavření smlouvy o úvěru byly dodrženy náležitosti vyžadované v § 110 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, a tudíž nelze pro úrok z úvěru použít zápůjční úrokovou sazbu ve výši repo sazby ČNB platnou k datu uzavření úvěrové smlouvy. Opačného názoru byl však soud, co se týká sjednaného úroku úvěru a poplatků, které tvoří celkové náklady spotřebitelského úvěru. Při výši jistiny 15 000 Kč, shledal soud výši těchto nákladů 12 888 Kč jako nemravnou. V případě smlouvy o úvěr, která je předmětem tohoto řízení činí výše nákladů na úvěr 85,92 % jistiny. Jednalo se o úrok ve výši 1 444 Kč, úhradu za poskytnutí úvěru ve výši 7 350 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 1 394 Kč a inkasní poplatek ve výši 2 700 Kč. Soud všechny tyto částky posoudil toliko jako další formu sjednaných úroků, neboť představují úplatu za poskytnutí peněz, což odpovídá definici smluvního úroku (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1401/2014). Úvěr byl sjednán na 14 měsíců, při přepočtu na roční úrokovou sazbu by výše úroku činila 73,64 %. Sjednaná výše ročního úroku tedy představuje více než osminásobek úrokové sazby obvyklé v daném období. Je proto zcela zřejmé, že takovou výši úroku nelze hodnotit jako přiměřenou. Ve smyslu § 576 o. z. soud shledal neplatným pouze ujednání vztahující se k výši úrokové sazby, nikoliv smlouvy o úvěru jako celku, neboť podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 29 Cdo 4498/2007 případná neplatnost ujednání o úrocích ve smlouvě o úvěru nezpůsobuje sama o sobě neplatnost smlouvy o úvěru jako celku. Zároveň je třeba přihlédnout k tomu, že povinnost vrátit poskytnuté peněžní prostředky a zaplatit úroky je podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru. V případě, že není sjednána výše úroků z úvěru, je pak třeba aplikovat § 1802 o. z., dle kterého mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Jak soud již výše uvedl, úroková sazba dle statistik ČNB činila 8,35 % ročně, tj. 9,74 % za 14 měsíců. Soud proto žalobu v rozsahu úroku v této výši, tj. co do částky 1 461 Kč (0, [číslo] x 15 000 Kč) a dále co do zákonného úroku z prodlení ve výši stanovené dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. z této částky od [datum] do zaplacení, zamítl. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni tuto částku ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. K argumentaci žalované týkající se toho, že právní předchůdkyně žalobkyně úvěr nehradila včas, a že jí vznikly náklady s vymáháním splátek, které byly vybírány hotovostně, soud doplňuje, že toto považuje za podnikatelské riziko, které na sebe žalovaná bere a ke kterému se dobrovolně zavazuje. Přesto soud žalobu částečně zamítl, a to také s ohledem na zde uvedené, neboť jak již bylo řečeno, smlouva o úvěru je smlouvu úplatnou. Částku 1 461 Kč přitom považoval s ohledem na provedené dokazování a výši poskytnuté částky za přiměřenou. Žalobkyně i žalovaná měly v řízení částečný úspěch. Žalobkyně měla úspěch ve věci co do 88,66 %, žalovaná pak co do 11,34 %. Žalobkyni proto jako z větší části úspěšnému účastníku náleží podle § 142 odst. 2 o.s.ř. právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 77,32 %. 3. Proti výrokům II. a III. rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, ve kterém uvedla, že nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že zkoumání úvěruschopnosti jeho právní předchůdkyně jako žadatelky o úvěr bylo provedeno žalovanou správně, a to tato povinnost nebyla řádně splněna. Poukázala na to, že žalovaná pouze vyplnila data do tiskopisu, a to v rozporu s předloženými podklady žadatelkou o úvěr. Žalovanou byly následně podsouvány účelové spekulace, proč tomu tak bylo, např. že manžel platil náklady společně se žadatelkou, ale to nebylo nijak doloženo. Žalovaná se blíže těmito rozpory v údajích o výdajích nezabývala a nepostupovala proto s odbornou péčí. Byly proto splněny podmínky absolutní neplatnosti předmětné úvěrové smlouvy, popř. i neplatnosti pro rozpor s dobrými mravy. Poukázala na judikaturu Krajského soudu v Praze, a to rozhodnutí sp. zn. 21 Co 51/2021, 22 Co 244/2021 a 21 Co 268/2021, kde soudy dopěly k závěru, že se jedná o absolutní neplatnost smlouvy. Žalobkyně navrhla, aby zamítavý výrok II. rozsudku byl změně a žalobě bylo zcela vyhověno a žalobkyni přiznána náhrada nákladů všech řízení při kteréí by nemělo být aplikováno ust. § 14b advokátního tarifu. 4. Proti výrokům I. a III. tohoto roszudku podala včasné odvolání i žalovaná. Nesouhlasila s tím, že by ve smlouvě sjednaný úrok a poplatky byly nepřiměřené či nemravné a že by z tohoto důvodu bylo smluvní ujednání o nich neplatné, jak nesprávně dovodil soud prvního stupně. Má však za to, že soud prvního stupně nesprávně posoudil výši RPSN a sjednané úrokové sazby, když vycházel z průměrné úrokové sazby bank a nikoliv z nejvyšší úrokové sazby, jak vyplývá z judikatury. Přitom žalovaná je nebankovní instituce a získává finanční prostředky jiným způsobem než banky. Dále uvedla, že se ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně ohledně hodnocení zkoumání úvěruschopnosti žadatelky o úvěr. Toto zkoumání proběhlo řádně ve vztahu k právní předchůdkyni žalobkyně, když žalovaná řádně prověřila na základě podkladů, které jí byly žadatelkou předloženy, její poměry a provedla též lustraci v dostupných registrech. Při rozhodnutí o nákladech řízení mělo být v případě vyhovění žalobkyni vycházeno z § 14b advokátního tarifu, neboť žalobkyně podává formulářové žaloby opakovaně v obdobných věcech. 5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které mu předcházelo, v intencích ustanovení § 212 věty první o. s. ř. v celém rozsahu podle ustanovení § 212a odst. 1, 5, 6 o. s. ř. a dospěl k