27 CO 216/2021 — Krajský soud v Praze

1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ č.j. 7 C 198/2017-216 ze dne 4.12.2020 (dále jen„ rozsudek soudu prvního stupně“) byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 324 000 Kč (výrok I.), dále povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 115 225,60 Kč (výrok II.) a také povinnost zaplatit státu náhradu nákladů ve výši 3 388,27 Kč (výrok III.). Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná v období od [datum] do [datum] bez právního důvodu užívala označené nemovité věci v k.ú. [obec], které náleží žalobkyni, musí proto vydat bezdůvodné obohacení, které tímto způsobem v uvedeném období získala. Ostatní výroky soud prvního stupně odůvodnil úspěchem žalobkyně ve věci samé a příslušným výpočtem. 2. Proti tomuto rozsudku podala včasné odvolání žalovaná, a to výslovně v celém rozsahu. Ve svém odvolání uvedla v zásadě čtyři okruhy námitek. Zaprvé zdůraznila, že žalobkyně není aktivně ve sporu legitimována, neboť se platně nestala vlastníkem předmětných nemovitostí, když porušila integritu listiny tak, že bez konzultace s druhou stranou kupní smlouvu rozpojila a jeden list vyměnila za jiný. Tuto listinu již nelze považovat za totožnou s listinou obsahující konsenzus obou smluvních stran a není proto způsobilá ke vkladu do katastru nemovitostí, neboť minimálně nesplňuje zákonnou podmínku, že při převodu ¨nemovitostí musí být projevy účastníků na téže listině, čímž se rozumí celá listina, nikoli jen její poslední stránka s podpisy stran. Soud prvního stupně se podle žalované také nevyrovnal s pochybností, že mezi stranami údajné kupní smlouvy nebyl dovršen smluvní proces, když u podpisu žalobkyně chybí údaj o místě a čase podpisu, navíc nebyla doplacena kupní cena. Dále uvedla, že u soudu prvního stupně je pod sp. zn. 8 C 461/2020 projednávána žaloba, jíž se žalovaná domáhá určení, že ke dni smrti rodičů žalované (prarodičů žalobkyně) patřily předmětné nemovitosti ve skutečnosti jim. Zadruhé zdůraznila, že disponuje platnou nájemní smlouvou, uzavřenou ještě s rodiči žalované, podle níž bylo sjednáno plnění určitelné výše (nájemné) v rozsahu úhrady závazků vůči třetím osobám (poskytovaných služeb). Na takové dohodě není nic nezákonného a tato vůle stran má být soudem respektována. Zatřetí se soud prvního stupně nevyrovnal s námitkami žalované proti posudku znalce, včetně toho, jak výši bezdůvodného obohacení ovlivnilo přerušení dodávky pitné vody dne [datum]. Za čtvrté pak uvedla, že žalovaná splatila za žalobkyni od února 2011 do června 2016 v měsíčních splátkách ne nižších než 13 000 Kč celkem ne méně než 854 000 Kč, přičemž tuto částku (tedy tu její část, jež bude rovna případně konstatovanému bezdůvodnému obohacení žalované) namítla k započtení (jako kompenzační námitku). Proto navrhla změnu rozsudku soudu prvního stupně a zamítnutí žaloby. 3. Žalobkyně naopak navrhla potvrzení rozsudku. Zdůraznila, že uzavřená kupní smlouva obsahovala veškeré podstatné náležitosti, byla projevem pravé vůle smluvních stran, žalobkyně zaplatila kupní cenu, jíž ze 75 % hradila prostřednictvím hypotečního úvěru, a povinností prodávajících (rodičů žalované) bylo převést na žalobkyni vlastnické právo v katastru nemovitostí. Žaloba o určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem sp. zn. 8 C 303/2016 byla podána žalovanou bez vědomí prodávajících, kteří jediní bylo oprávněni k podání této žaloby a řízení o ní bylo zastaveno. Žalobu o určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem sp. zn. 8 C 416/2020 podala žalovaná jeden den před konáním soudního jednání v této věci, žalobní důvod spočívá v údajné nezpůsobilosti vkladové listiny pro provedení vkladu. Žalobkyně má za to, že soud prvního stupně byl pro účely řízení vázán právním stavem nemovitosti uvedeným v katastru a otázku vlastnictví nebyl povinen zkoumat. Navíc žalované na požadovaném určení nesvědčí naléhavý právní zájem. Pokud jde o posouzení smlouvy uzavřené mezi žalovanou a jejími rodiči, jde o smlouvu o výpůjčce, nikoli o smlouvu nájemní, jelikož se veškeré sjednané platby ve smlouvě týkaly spotřeby energií a údržby nemovitosti. K výši bezdůvodného obohacení uvedla, že aktuálně jsou předmětné nemovitosti pronajaty nájemcům za 33 000 Kč měsíčně, přičemž doba od zahájení inzerce do doby reálného pronajmutí předmětných nemovitostí trvala necelé dva týdny. Výše nájemného stanovená znaleckým posudkem pro účely řízení se při tržní realizaci ukázala jako správná, naopak výše přisouzeného bezdůvodného obohacení je neúměrně nízká. K přerušení dodávek vody žalobkyně uvedla, že bezdůvodné obohacení bylo přiznáno za dobu do [datum], tj. dodávka vody byla v době podání žaloby přerušena pouhých 16 dní. Postup soudu prvního stupně, který se touto nadbytečnou námitkou žalované nezabýval, považuje žalobkyně za správný. Nadto z chování žalované, která v předmětných nemovitostech„ po další dva roky“ bydlela bez vody, aniž by byť jen vyzvala žalobkyni k jejich obnovení, bylo zjevné, že stávající situace jí nepůsobí zásadnější problém. Kromě toho žalovaná neuhradila poslední fakturu za vodné stočné, které do doby uzavření vody odebrala. Jakékoli započtení částek vzniklých v žalovanou specifikovaném období je podle žalobkyně vyloučeno ze zákona, konkrétně podle § 1989 odst. 1 z. č. 89/2012 Sb., když domnělý (právní základ postrádající) dluh je již promlčen. Dále ve svém podání odkázala na zahájení řízení o omezení svéprávnosti žalované a na škody, které v nemovitostech žalovaná způsobila. 4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), a shledal odvolání žalované převážně neopodstatněným. 5. Z obsahu spisu se podává, že skutková zjištění soudu prvního stupně obstojí i po částečném doplnění dokazování odvolacím soudem Odvolací soud proto v první řadě odkazuje na dokazování provedené před soudem prvního stupně a jím provedené hodnocení důkazů, s nímž se odvolací soud zcela ztotožňuje a v podrobnostech na něj odkazuje. Závěry soudu prvního stupně jsou správné a přesvědčivě odůvodněné a nelze k nim mnoho doplnit. 6. Zásadní skutkové okolnosti ostatně nebyly mezi stranami sporné a lze je shrnout následujícím způsobem. Žalobkyně je zapsána v katastru nemovitostí jako výlučný vlastník pozemku parc. č. st. 112, jehož součástí je stavba rodinného domu [adresa], a dále pozemku parc. [číslo] vše v katastrálním území Nupaky (dále jen„ předmětné nemovitosti“). Vklad práva byl proveden dne [datum] (ke dni [datum]) na základě kupní smlouvy uzavřené s prarodiči žalobkyně (rodiči žalované) dne [datum]. Námitka, že smlouva tehdy uzavřena nebyla, popř. byla uzavřena jinde, je lichá a účelová. [obec] a datum je na smlouvě jednoznačně uvedeno, existuje verze smlouvy se všemi podpisy a ověřovacími doložkami převodců z téhož dne, proto není významné, že žalobkyně uznala svůj (již dříve připojený) podpis za vlastní až později (v roce 2014), jak vyplývá z doložky na pozdější verzi smlouvy. Kromě toho byla v únoru 2011 k předmětným nemovitostem uzavřena ze strany převodců jako zástavců i zástavní smlouva zajišťující hypoteční úvěr, z něhož byla již tehdy uhrazena většina kupní ceny, je tedy zřejmé, že kupní smlouva již existovala. Podstatná není ani námitka žalované, že žalobkyně zbytek kupní ceny nedoplatila. Nikdo totiž netvrdil a ani to v řízení nevyšlo najevo, že by z tohoto důvodu převodci od kupní smlouvy odstoupili. O existenci takové pohledávky nebylo nic uvedeno ani v pozůstalostním řízení po obou převodcích, lze tedy spíše usuzovat, že k zaplacení došlo. 7. Ke vkladu vlastnického práva žalobkyně došlo s významným zpožděním od uzavření smlouvy mimo jiné proto, že předchozí návrhy na vklad vlastnického práva byly zamítnuty. Důvod zamítnutí spočíval mimo jiné v tom, že ve smlouvě bylo na jednom místě namísto správného čísla pozemku parc. č. st. 112 chybně uvedeno parc č. st. 122. Není podstatné, kdo smlouvu sepisoval a kdo tuto chybu zavinil, zda šlo o záměr žalované, jak žalobkyně tvrdí. Není ani podstatné, proč přesně žalobkyně otálela s návrhem na vklad již dříve. Podstatné je, že vůlí stran projevenou ve smlouvě bylo převést právě předmětné nemovitosti a že šlo o pouhou chybu v psaní (překlep), neboť v jiné části smlouvy se jasně hovořilo o pozemku parc. [číslo] stejně jako v související zástavní smlouvě, smlouva odkazovala i na konkrétní (správný) list vlastnictví, přičemž pozemek parc. č. st. 122 převodci vůbec neměli. Není proto pochyb o tom, co bylo z vůle stran předmětem převodu. Žalobkyně tuto chybu pro účely třetího návrhu na vklad odstranila sama, a to nikoli opravou vyznačenou v textu smlouvy, ale výměnou první strany smlouvy. O tom také není sporu. K jiným (obsahovým, věcným) změnám oproti původní verzi smlouvy ale nedošlo, pouze byly některé původně ruk