27 CO 225/2022-131 — Krajský soud v Praze

1. Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku č.j. 18 C 79/2022-94 ze dne 20.5.2022 (dále jen„ rozsudek soudu prvního stupně“) soud prvního stupně rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 291 257 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 291 257 Kč od [datum] do zaplacení, a to ve splátkách po 8 500 Kč měsíčně splatných vždy nejpozději do 25. dne příslušného kalendářního měsíce počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, a to pod ztrátou výhody splátek (výrok I.), a dále, že se zamítá žaloba v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky ve výši 140 067,51 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 14 708,01 Kč od [datum] do [datum], s úrokem ve výši 8,25 % ročně z částky 431 324,51 Kč od [datum] do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 10 082,21 Kč od [datum] do [datum], s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 140 067,51 Kč od [datum] do zaplacení (výrok II.). O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 13 753 Kč, a to ve splátkách po 500 Kč měsíčně splatných vždy nejpozději do 25. dne příslušného kalendářního měsíce počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, a to pod ztrátou výhody splátek, k rukám zástupce žalobkyně (výrok III.). 2. Soud prvního stupně věc posuzoval podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) za použití zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, odkázal též na dostupnou judikaturu, včetně rozhodnutí [anonymizováno] dvora EU. Při svém rozhodnutí vyšel z toho, že bylo prokázáno, že za použití označených elektronických prostředků došlo k uzavření smlouvy o úvěru v tom obsahu, jakého se v projednávané věci dovolávala žalobkyně a k vyplacení částky 500 000 Kč žalovanému, ale že žalobkyně nedostála své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí, proto je smlouva neplatná. Žalobkyně podle soudu prvního stupně vyšla pouze z nedoloženého osobního prohlášení žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Žalobkyně v daném případě majetkové poměry žalovaného ověřila pouze kontrolou potvrzení o zaměstnání a o příjmu a dále kontrolou výpisu z účtu za předcházející tři měsíce uzavření smlouvy, aniž by z takového výpisu předně učinila náležité závěry, ani si údaje nijak blíže neověřila. Žalobkyně netvrdila a neprokázala, že jakkoli zjišťovala a zároveň ověřovala výdaje žalovaného, když vyšla pouze z vypočteného ekonomického modelu o výdajích ve výši 17 248 Kč (přičemž není ani zřejmé, zda bylo přihlédnuto ke skutečnosti, že žalovaný dlouhodobě nežije v České republice), aniž by zohlednila skutečnou finanční situaci žalovaného. Tento vypočtený ekonomický model se pak výrazně rozcházel s výdajovou složkou na bankovním účtu za dané období. Proto byl nárok žalobkyni přiznán ani podle pravidel o bezdůvodném obohacení podle § 2991 a násl. o.z., a to ve splátkách podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 160 o.s.ř. Soud prvního stupně zohlednil, že žalovaný uhradil platby v celkové výši 208 743 Kč, je tak povinen vrátit zbylé vyplacené finanční prostředky ve výši 291 257 Kč, o které se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil. Splatnost pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení nastala uplynutím lhůty k zaplacení pohledávky určené žalobkyní ve výzvě k zaplacení před podáním žaloby. Tato výzva byla připravena k vyzvednutí dne [datum]. Úrok z prodlení tak mohl být přiznán nejdříve po tomto datu. Žalobkyně nicméně požadovala kapitalizovaný úrok z prodlení do [datum] (což předchází uvedenému datu doručení výzvy) a poté až od [datum]. Soud prvního stupně proto v souladu s žalobním návrhem přiznal úrok z prodlení až od tohoto data (§ 1958 o.z.). U předchozích žalobkyní v řízení předložených výzev nebylo v řízení prokázáno, zda a popř. kdy se tyto dostaly do dispozice žalovaného, když„ tato skutečnost není bez dalšího prokázána pouze doložením předání zásilky k poštovní přepravě.“ Dále soud prvního stupně rozhodl o možnosti žalovaného splnit shora uvedené povinnosti v pravidelných měsíčních splátkách po 8 500 Kč, neboť má za to, že takto vysoké splátky jsou„ v souladu s oprávněnými ekonomickými zájmy žalobkyně a ke splacení tak dojde v přiměřené době“ a že„ povolení nižších splátek by bylo neodůvodněným zvýhodněním žalovaného na úkor žalobkyně.“ Jinak žalobu zamítl. O nákladech pak bylo rozhodnuto podle úspěchu a neúspěchu stran, lhůta k plnění byla opět určena ve splátkách. 3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně včasné odvolání, u výroku I. (po opakovaném upřesnění) ale pouze v rozsahu stanovené lhůty k plnění ve splátkách. V obsáhlém odůvodnění argumentovala v první řadě tím, že soud prvého stupně pochybil, když při jednání konaném dne [datum] poučil právního zástupce žalobkyně dle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. a vyzval jej k doplnění tvrzení a k označení důkazů k prokázání tvrzení žalobkyně ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, nicméně současně odmítl žalobkyni poskytnout lhůtu k označení a předložení důkazů a současně odmítl návrhy na doplnění dokazování prokazující soudem požadované skutečnosti. Argumentace soudu, proč důkazy neprovedl, je nepřiléhavá (jak podrobně rozvedla), proto je rozsudek soudu prvního stupně podle žalobkyně nepřezkoumatelný. Žalobkyně nesouhlasí s názorem soudu, že měla být připravena předložit veškeré možné existující důkazy na prvním jednání, a to zejména s ohledem na obdržený přípis soudu. Na přípis soudu reagovala doplněním žaloby a očekávala, že„ tímto svým doplněním výzvě zcela vyhověla.“ Má za to, že v rozporu s relevantní judikaturou jí„ nebyla dána příležitost doplnit chybějící tvrzení a navrhnout další důkazy.“ Soud prvního stupně tak zatížil řízení vadou, která odůvodňuje zrušení rozsudku. Dále nesouhlasila s tím, že dostatečně neověřovala příjmy a výdaje žalovaného. Příjem ve výši 42 467 Kč pracovník banky ověřil na základě doložených dokumentů. V případě výdajů nevycházela žalobkyně toliko z tvrzení žalovaného, ale zejm. z interního ekonomického modelu (pracujícího se statistickými daty a aktuálními údaji životních nákladů a normativních nákladů na bydlení). Pokud soud uvádí, že nebylo přihlédnuto k tomu, že žalovaný bydlí dlouhodobě v zahraničí, takto žalobkyni není známo. Skutečnost, že žalovaný má uzavřenou pracovní smlouvu s anglickým zaměstnavatelem a svoji výplatu inkasuje v britských librách, ještě neznamená, že žalovaný žije dlouhodobě v zahraničí. Ostatně tuto skutečnost též vyvrací výpis z účtu žalovaného, kde převažují platby debetní kartou v České republice. Ostatně na samotné smlouvě o úvěru je uvedena adresa v České republice, nikoliv adresa v cizině. Pokud soud z výpisu z účtu zjistil, že výdaje žalovaného činí 12 407,54 GPB, pak uvedené zjistil nesprávně, neboť toto z výpisu nevyplývá. Z výpisu bankovního účtu vyplývají menší dílčí platby, jež„ svědčí o správnosti ekonomického modelu žalobkyně.“ I pokud by závěr soudu byl správný, pak se„ patrně jednalo o přesun mezi vlastními účty žalovaného.“ Dále žalobkyně odkázala na relevantní judikaturu, včetně rozhodovací praxe Krajského soudu v Praze, a na odbornou literaturu, podle níž (mimo jiné) nelze jistě dovozovat jeden konkrétní„ nejlepší“ postup posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Nelze ovšem opomenout, že již před více než 30 lety„ bylo zjištěno, že lege artis vytvořený a správně použitý statistický model předvídá selhání spotřebitele lépe než posouzení úvěrovým pracovníkem bez použití takového modelu. Pokud má tedy poskytovatel možnost pro konkrétní případ takovýto statistický model použít, bylo by nesmyslné jej nutit k tomu, aby jeho výsledek nahrazoval posouzením úvěrového pracovníka.“ Dále uvedla, že většina spotřebitelů sama o svých výdajích příliš dobrý přehled nemá, a nelze se na jejich sdělení tedy spolehnout. Nežli spoléhat na údaje sdělené spotřebitelem a ty případně korigovat podle statisticky podložených modelů, považuje žalobkyně za účelnější využít statisticky podložený model, jehož výstup je případně korigován. V konečném důsledku tak má žalobkyně zato, že řádně ověřila schopnost žalovaného splatit úvěr. Žalobkyně nesouhlasí ani s tím, že běh zákonného úroku z prodlení má počínat dne [datum]. Žalobkyně poprvé žalovaného k úhradě jeho dluhu vyzvala zesplatněním ze dne [datum], kdy toto zesplatnění bylo soudu prvého stupně doloženo. Pokud soud prvého stupně neměl za prokázané, kdy byl uvedený přípis doručen, pak měl využít domněnku dojití uvedenou v § 573 o.z. Žalobkyně považuje za nesprávné také to, že soud prvního stupně při výpočtu nákladů řízení vyšel z částky zahrnující požadované příslušenství, aniž by šlo o situaci, kdy příslušenství tvoří významnou část či dokonce většinu uplatněných nároků. Proto měl soud prvního stupně vyjít toliko z jistiny pohledávky. 4. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil, k jednání se bez omluvy nedostavil. 5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je podáno včas, oprávněn