22 Co 47/2025-166 — Krajský soud v Praze

1. Rozsudkem uvedeným v záhlaví soud prvního stupně zamítl žalobu s návrhem, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit částku 372 479,28 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 8 845,06 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 372 479,28 Kč od 2. 11. 2023 do zaplacení ve výši 15 % ročně, úrok 12,9 % ročně z částky 364 607,78 Kč od 2. 11. 2023 do zaplacení a úrok 12,9 % ročně z částky 7 871,50 Kč od 2. 11. 2023 do zaplacení (výrok I.), rozhodl o tom, že ve vztahu mezi účastníky řízení nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit České republice, na účet Okresního soudu v Berouně, na náhradě nákladů řízení částku, jejíž výše bude stanovena v samostatném usnesení (výrok III.).2. Soud prvního stupně vyšel z toho, že návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu se žalobkyně domáhala zaplacení žalované částky jako úhrady nesplaceného úvěru, vedeného na úvěrovém účtu č. , č. účtu, a poskytnutého žalovanému ve výši 400 173 Kč podle smlouvy o úvěru ze dne 13. 9. 2019, uzavřené mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně , právnická osoba, . Žalovaný se zavázal úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách spolu s úrokem ve výši 12,9 % ročně a poplatky podle sazebníku. Žalovaný úvěr řádně nesplácel, uhradil pouze částku 35 565 Kč, právní předchůdkyně žalobkyně proto v souladu se smlouvou úvěr ke dni 2. 9. 2023 zesplatnila a vyzvala žalovaného k úhradě celé dlužné částky. Pohledávka za žalovaným byla na žalobkyni postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 31. 10. 2023, postoupení bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 22. 11. 2023.3. Žalovaný s žalobou nesouhlasil. Namítl, že poskytovatel úvěru neposoudil řádně úvěruschopnost žalovaného, úvěr byl poskytnut oproti žádosti žalovaného v dvojnásobné výši, z majetkových poměrů žalovaného přitom bylo zjištěno, že není schopen splácet ani své předchozí závazky. Současně namítl promlčení pohledávky žalobkyně.4. Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, že dne 13. 9. 2019 byla mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně uzavřena smlouva o úvěru, na základě které poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému finanční prostředky ve výši 400 173 Kč. Žalovaný dne 13. 9. 2019 požádal o úvěr ve výši 200 000 Kč, v této souvislosti uvedl, že má trvalé bydliště v , Anonymizováno, , bydlí v pronájmu v České republice na adrese , Adresa žalovaného, , za který hradí nájemné ve výši 2 000 Kč měsíčně, je vyučený, zaměstnaný u společnosti , právnická osoba, . s měsíčním příjmem 12 573 Kč a splácí tři úvěry u , právnická osoba, . Podle předložených výpisů z účtů za období od 1. 9. 2018 do 31. 8. 2019 žalovaný hospodařil se ztrátou, jeho výdaje převyšovaly jeho příjmy a v průměru za toto období činily částku 18 270 Kč měsíčně. Právní předchůdkyně žalobkyně přesto dospěla k závěru, že příjem žalovaného ve výši 12 573 Kč měsíčně je dostatečný k pokrytí měsíčních splátek (spolu s tímto závazkem) v částce 6 040 Kč měsíčně i dalších životních nákladů žalovaného, které stanovila na částku 5 954 Kč. Úvěr byl vzat za účelem konsolidace jiných závazků z úvěrů, na které bylo dosud spláceno 950 Kč a 3 281 Kč měsíčně, mimo to měl žalovaný další závazek z úvěru, na který splácel 83 Kč měsíčně. Celkové splátkové zatížení činilo 6 123 Kč měsíčně. V období od 13. 9. 2019 do 31. 12. 2019 žalovaný zaplatil právní předchůdkyni žalobkyně částku 257 931,67 Kč. Žalovaný splátky řádně nesplácel, právní předchůdkyně žalobkyně ho vyzývala k úhradě dlužných splátek a následně i celého dluhu. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 31. 10. 2023 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, postoupení bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 21. 11. 2023, odeslaným 22. 11. 2023. Žalovaný byl vyzván k zaplacení dluhu dále předžalobní upomínkou ze dne 16. 1. 2024, odeslanou dne 17. 1. 2024.5. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle § 2395 a násl., § 561, § 562, § 2991, § 2993, § 1968, § 609, § 610, § 619, § 629 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a § 104, § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a dospěl k závěru o spotřebitelském charakteru smlouvy, neboť žalovaný na rozdíl od právní předchůdkyně žalobkyně při jejím uzavření smlouvy nevystupoval v rámci své podnikatelské činnosti. Z důvodu porušení povinnosti právní předchůdkyně žalobkyně řádně zkoumat úvěruschopnost žalovaného, posoudil smlouvu o úvěru podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru jako absolutně neplatnou, neboť již z informací, které měla právní předchůdkyně žalobkyně k dispozici, bylo zřejmé, že žalovaný nebude schopen úvěr splácet. Výdaje žalovaného zřejmé z výpisů z účtů převyšovaly jeho příjmy, přičemž k nim bylo potřeba přičíst částku, o kterou se mělo navýšit jeho splátkové zatížení, úvěr tak žalovanému neměl být poskytnut. Žalobkyně jako právní nástupce původního věřitele by tak měla nárok pouze na bezdůvodné obohacení ve výši 142 241,33 Kč (rozdíl mezi poskytnutými finančními prostředky ve výši 400 173 Kč a žalovaným zaplacenou částkou 257 931,67 Kč). Žalovaný v průběhu řízení namítl promlčení pohledávky žalobkyně, přičemž v dané věci mohlo být právo na bezdůvodné obohacení uplatněno u soudu poprvé den následující po uzavření smlouvy o úvěru, tedy dne 14. 9. 2019. Od toho dne začala běžet promlčecí lhůta a pokud žalobce uplatnil svůj nárok u soudu až dne 28. 3. 2024, byl v té době již podle § 619 o. z. promlčen a v důsledku vznesené námitky promlčení existuje pouze v podobě nevymahatelné naturální obligace. Z tohoto důvodu žalobu zamítl.6. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozhodl s odkazem na § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žalovanému, který je neznámého pobytu, nevznikly žádné náklady řízení. S odkazem na § 148 odst. 1 o. s. ř. pak rozhodl o nákladech státu spočívajících v nákladech na ustanoveného opatrovníka s tím, že výši těchto nákladů vyhradil samostatnému usnesení.7. Proti tomuto rozsudku, a to pouze do části výroku I., do částky 142 241,33 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 142 241,33 Kč od 8. 12. 2023 do zaplacení a do souvisejících výroků II. a III., podala žalobkyně včasné odvolání. V něm namítá, že nebrojí proti závěru soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti smlouvy a existenci práva pouze na bezdůvodné obohacení, namítá však, že pohledávka není promlčena. Žalovaný po poskytnutí finančních prostředků částečně (nepravidelně) na svůj závazek hradil, uhradil celkem částku 257 931,65 Kč, těmito platbami tak uznal svůj dluh a prodloužil promlčecí dobu podle § 2054 odst. 2 a § 639 o. z. o 10 let. Z uvedeného vyplývá, že žalobkyně podala žalobu včas a soud prvního stupně jí měl přiznat bezdůvodné obohacení ve výši 142 241,33 Kč, včetně zákonného úroku z prodlení ode dne následujícího po uplynutí lhůty ve výzvě k úhradě dluhu obsažené v oznámení o postoupení pohledávky. Navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I. tak, že uloží žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 142 241,35 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 8. 12. 2023 do zaplacení a přizná žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.8. Žalovaný se ve vyjádření k odvolání ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání jeho úvěruschopnosti i o promlčení nároku žalobkyně a navrhl rozsudek jako věcně správný potvrdit.9. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadené části výroku I. a závislých nákladových výrocích v intencích ustanovení § 212 o. s. ř. dle ustanovení § 212a odst. 1, 5, 6 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je částečně důvodné.10. Žalovaný je státním příslušníkem , Anonymizováno, (toho času neznámého pobytu, naposledy bydlištěm v ČR), jedná se tak o věc s mezinárodním prvkem (§ 1 zákona č. 91/2012 Sb. o mezinárodním právu soukromém). Smlouvu uzavřel jako spotřebitel, neplyne z ní, že by byla uzavřena pro účel, který by se týkal jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti. Na území České republiky žalobkyně provozovala podnikatelskou činnost, do jejíhož rozsahu smlouva spadá. Uzavřená smlouva tak z hlediska určení mezinárodní příslušnosti naplňuje znaky spotřebitelské smlouvy ve smyslu nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen nařízení Brusel I bis). V době uzavření smlouvy (13. 9. 2019) žalovaný pobýval na území České republiky (byl zde dlouhodobě zaměstnán, ve smlouvě uváděl adresu bydliště v České republice , adresa, , přičemž se v článku 10.8 zavázal hlásit veškeré její změny), současně v článku 9. 7. smlouvy si smluvní strany sjednaly mezinárodní příslušnost českých soudů. Ke dni podání návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu nebylo možné uzavřít, že by měl žalovaný bydliště na území České republiky, zároveň žádné okolnosti nenasvědčovaly tomu, že žalovaný m