23 Co 131/2025-197 — Krajský soud v Praze

1. Okresní soud Praha – východ (dále „soud prvního stupně“) mezitímním rozsudkem ze dne 7. 1. 2025, č. j. 9 C 73/2024 - 151, rozhodl tak, že základ nároku žalobce za žalovanou je opodstatněný (výrok I.) s tím, že o nákladech řízení bude rozhodnuto v rozhodnutí, kterým bude řízení skončeno (výrok II.). Předmětem řízení byl nárok žalobce na náhradu škody na zdraví (bolestné ve výši 257 476,65 Kč, ztížení společenského uplatnění ve výši 628 896 Kč, účelně vynaložené náklady spojené s léčením - rehabilitací ve výši 20 821 Kč a úhrada nákladů domácí péče poskytnuté bývalou manželkou ve výši 97 065 Kč), která žalobci vznikla v souvislosti s pracovním úrazem, který utrpěl na teambuildingové akci pořádané žalovanou dne 11. 6. 2022, kdy při sjezdu na lanové dráze narazil do dřevěné překážky a přivodil si otevřenou frakturu diafýzy obou bércových kostí s dislokací. V souvislosti s úrazem, kromě bolesti vytrpěné v důsledku samotného úrazu a následných lékařských zákroků, má žalobce trvalé následky v podobě omezení hybnosti hlezenního kloubu a omezení pronace a supinace středního stupně. Požadoval bolestné a ztížení společenského uplatnění dle závěru znalce , tituly před jménem, , jméno FO, s tím, že ztížení společenského uplatnění požadoval žalobce v nižší výši, než jak bylo znalcem stanoveno, neboť v rámci rehabilitace měl pád na kole a příčinná souvislost, pokud jde o omezení pohyblivosti kolenního kloubu, by se s ohledem na tuto skutečnost hůře prokazovala. Dále žalobce požadoval náhradu nákladů na vyhotovení znaleckého posudku ve výši 25 000 Kč, náklady vynaložené v souvislosti s deseti rehabilitačními cvičeními a dále náklady domácí péče, kdy v období od 14. června 2022 do 31. ledna 2024 o něj v rozsahu přesahující míru lidské a rodinné solidarity pečovala bývalá manželka. Žalovaná a vedlejší účastník nárok žalobce popírali, protože předmětný úraz dle jejich závěru nelze hodnotit jako pracovní úraz, neboť k němu došlo sice na akci pořádané žalovanou, avšak jednalo se o akci zcela dobrovolnou, konanou mimo pracovní dobu (v sobotu), kdy žalovaná od zaměstnanců nežádala omluvu neúčasti, ale aktivní přihlášení. Poukazovali i na případné spoluzavinění žalobce, kdy měl vyhodnotit případná rizika spojená s užitím lanovky vzhledem k jeho vlastní tělesné dispozici. Nesouhlasila ani s výší uplatněného nároku, ani se závěry znaleckého posudku, který nedostatečně a nesprávně zohlednil vliv následného úrazu žalobce ze dne 29. 5. 2023 ve výpočtu ztížení společenského uplatnění. Jako neopodstatněný pak žalovaná i vedlejší účastník na straně žalované považovali nárok na ošetřovné, kdy nebyla prokázána účelnost nákladů na domácí péči bývalou manželkou žalobce.2. Soud prvního stupně vzhledem ke stanovisku žalované, která popírala skutečnost, že úraz žalobce byl úrazem pracovním, rozhodl mezitímním rozsudkem, tedy do základu nároku. Uzavřel, že úraz, který žalobce utrpěl, je třeba hodnotit jako úraz pracovní, neboť se jednalo o akci organizovanou žalovanou pro zaměstnance. I když účast nebyla nijak vynucována, email obsahující pozvánku byl dle závěru soudu jednoznačně formulován tak, aby se zúčastnilo co nejvíce zaměstnanců. Sportovní aktivity (při nichž k úrazu došlo), byly pevnou součástí programu, na což byli zaměstnanci předem upozorněni. Rozřazování zaměstnanců do skupin probíhalo tak, aby v jednom týmu byli zaměstnanci z různých oddělení žalované, kteří se ani vzájemně neznali, což mělo vést k odstranění případné nevraživosti mezi jednotlivými úseky u žalované. Kromě dopravy a tvrdého alkoholu byla akce zaměstnancům hrazena žalovanou. Nepodstatnou skutečnost shledal soud prvního stupně v tom, že i když se jednalo o víkendovou akci, zaměstnanci nevykazovali tuto činnost jako pracovní cestu a nedošlo k reálnému výkonu práce, za podstatné je třeba dle závěru soudu prvního stupně považovat skutečnost, že zaměstnavatel takovou akci pro zaměstnance organizoval, měl zájem, aby se jí zúčastnilo co nejvíce lidí, a proto ji směřoval i na dny pracovního klidu, aby nebylo nutné pozastavit chod celého podniku. Součástí akce byly sportovní aktivity zajišťované třetí osobou (provozovatelem sportovního areálu) a z tohoto důvodu se tedy jednalo o činnost vykonávanou k posílení týmové spolupráce, o které měla žalovaná zájem, a tedy o plnění pracovního úkolu. Soud prvního stupně neshledal ani vedlejším účastníkem namítané spoluzavinění žalobce, neboť, jak bylo prokázáno, žalobce sdělil provozovateli lanové dráhy svoji hmotnost, a pokud v tomto směru nebyly ze strany provozovatele žádné námitky proti tomu, aby ji užil i on, je nepochybné, že lanovou dráhu použil s vědomím, že je pro něj vhodná. Soud prvního stupně tedy uzavřel, že úraz, který žalobce dne 11. 6. 2022 utrpěl, je pracovním úrazem dle § 271k zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále jen „zákoník práce“) a žalobci náleží náhrada škody, která mu v souvislosti s ním vznikla v plném rozsahu a k její úhradě je povinna žalovaná podle § 269 odst. 1 zákoníku práce.3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala včas odvolání žalovaná. Soudu prvního stupně vytýkala neúplně zjištěný skutkový stav, kdy soud prvního stupně nezkoumal účel akce „teambuildingu“, a tedy i motiv žalované k její organizaci z materiálního hlediska, ale omezil se jen na hledisko formální, tedy pouze výpovědi svědků. Nezohlednil, že uvedená akce byla žalovanou organizována způsobem „op – in“ režimem, v době pracovního volna, z čeho je zřejmé, že hlavním účelem nebyl zisk co největšího prospěchu pro žalovanou, ale spíše organizace společenské, tedy seznamovací akce pro zaměstnance žalované. O tom svědčí účast zaměstnanců, kdy pro případ, že by žalovaná uvedenou akcí sledovala vlastní prospěch v podobě prohloubení vzájemných interpersonálních vazeb zaměstnanců, jejich schopnosti, vzájemné kooperace a schopnosti spolupráce s ostatními zaměstnanci, jistě by nepřipustila účast méně než poloviny svých zaměstnanců, neboť taková účast by dosažení tohoto účelu efektivně mařila. Úraz žalobce soud prvního stupně posoudil jako úraz pracovní v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu v plném rozsahu zamítl.4. Žalobce ve vyjádření k odvolání žalované navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného, když se se závěry soudu prvního stupně v plném rozsahu ztotožnil. Rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud jde o posouzení charakteru úrazu žalobce, tedy jako úrazu pracovního, je dle žalobce zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, dle které je zaměstnanec v průběhu teambuildingové akce chráněn stejně jako na pracovišti. Poukazoval na to, že sama žalovaná akci nazvala „teambuildingem“. Nelze tedy následně rozlišovat „kategorie“ teambuildingových akcích tak, že u některých by zaměstnanci požívali plnou ochranu a u některých nikoliv. Poukazoval na to, že sama žalovaná v řízení před soudem prvního stupně zaujala široko frontální nevyhraněnou obranu proti základu žalobního nároku a až v odvolání uvedla konkrétní námitky (zejména podíl zaměstnanců, kteří se akce zúčastnili). Za tohoto stavu tedy soud prvního stupně nepochybil, pokud se s nimi nevypořádal. Soud prvního stupně navíc provedl důkazy, ze kterých počet zaměstnanců žalované, i těch, kteří se akce zúčastnili, zjistil, a z tohoto důvodu tedy je námitka žalované nedůvodná.5. Vedlejší účastník na straně žalovaného ve vyjádření k odvolání nesouhlasil s posouzením úrazu žalobce jako úrazu pracovního soudem prvního stupně, když toto je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Zdůraznil, že úraz se stal při akci, která byla dobrovolná, zcela mimo pracovní dobu. Žalobce zde neplnil žádný pracovní úkol, nebyl vyslán na pracovní cestu, použil soukromé vozidlo bez náhrady mzdy a cestovních nákladů. Program akce, včetně jízdy na lanovce (při které k úrazu došlo), byl zcela dobrovolný. Žalovaná ani předem program sportovních aktivit neznala, neboť to nechala na provozovateli areálu. K úrazu tedy nedošlo při činnosti, která by byla konána pro zaměstnavatele, ale činnosti pořádané pro zaměstnance a jejich společenské vyžití. Soudu prvního stupně vytkl, že se nezabýval úrazovým dějem, neodůvodnil závěr, proč shledal nedůvodnou námitku vedlejšího účastníka o spoluzavinění žalobce a nezjistil skutečně odpovědnou osobu (například postižený zaměstnanec nebo provozovatel lanovky). V tomto směru zdůraznil, že za bezpečný provoz lanovky odpovídá provozovatel z titulu odpovědnosti za škodu způsobenou provozní činností podle § 2490 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“). Navrhl, aby byl rozsudek soudu prvního stupně změněn a žaloba v plném rozsahu zamítnuta.6. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání žalované je důvodné.7. Soud prvního stupně ve věci rozhodl mezitímním rozsudkem tak, že „základ nároku žalobce za žalovanou je