23 Co 202/2025-272 — Krajský soud v Praze

1. Žalobkyně se žalobou domáhala určení, že výpověď z pracovního poměru ze dne , datum, , daná jí žalovanou z důvodu dle § 52 písm. c) ve spojení s § 73a odst. 2 zákoníku práce, je neplatná s tím, že žalovanou tvrzený výpovědní důvod se nevztahoval na všechny její zastávané pracovní pozice a pro neplatnost výpovědi proto nebyly splněny zákonné předpoklady.2. Okresní soud v , Anonymizováno, (dále jen „soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“ nebo „napadený rozsudek“) určil, že výpověď z pracovního poměru ze dne , datum, daná žalovanou žalobkyni, je neplatná (výrok I.) a uložil žalované zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 63 636 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalobkyně (výrok II.).3. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalovaná vydala organizační řád školy datovaný dnem , datum, , který je platný až dosud. Poukázal na to, že vyslechnutým svědkům nebyl obsah tvrzených vnitřních předpisů žalované znám, žalovaná nemá řádné potvrzení o tom, že by svoji povinnost seznámit zaměstnance s vydáním a změnou vnitřních předpisů řádně splnila. Dále vzal za prokázané, že vedle organizačního řádu označeného jako část 01 existuje mj. i vnitřní platový předpis označený jako část 05. „Z tohoto organizačního řádu vyplývá, že vnitřní organizaci žalovaná upravila, vymezila samostatné organizační útvary s výčtem pravomocí jejich jednotlivých vedoucích zaměstnanců. Žádný ze zřízených útvarů však nenese označení "základní škola" a žádný vedoucí zaměstnanec není označen jako "zástupce ředitele pro základní školu".“ Podle soudu prvního stupně „žalovaná svůj organizační řád z roku 2014 neměnila, určité vymezené pozice přestala pouze fakticky naplňovat.“ Konstatoval, že „žalobkyně byla v pozici samostatného řídícího zaměstnance, který dle pokynů ředitelky žalované působil jako prostředník mezi ředitelkou a dalšími zaměstnanci; pozici žalobkyně neodpovídal samostatný organizační útvar, když si řízení žalované jako celku, a to i včetně vedení zaměstnanců pro sebe vyhradila ředitelka,“ která rozhodovala o všech záležitostech školy a podřízené zástupkyni svěřila pouze některé dílčí úkoly. Žalobkyně, ani její předchůdkyně na pozici zástupkyň ředitelky samostatně nerozhodovaly, a proto, podle soudu prvního stupně, „na pozici zástupkyně ředitelky školy žalobkyně nemohla být a ani nebyla žalovanou jednostranně jmenována s účinky následné možné aplikace ustanovení § 73a zákoníku práce“. Jmenování žalobkyně do pozice zástupkyně ředitele přípisem ředitelky žalované ze dne , datum, soud prvního stupně posoudil jako návrh na změnu původně sjednaného druhu práce, a „pakliže žalobkyně s tímto návrhem souhlasila a pro žalovanou práce vykonávala, došlo sice ke změně dosavadních pracovních podmínek, nikoliv však v důsledku jejího jmenování ve smyslu ustanovení § 33 odst. 3 zák. práce, nýbrž v důsledku dohody stran podle ustanovení § 40 zák. práce. Takovou dohodu stran nebyla žalovaná oprávněna jednostranně – bez souhlasu žalobkyně – měnit.“ Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně nemohla být z pozice zástupkyně ředitele postupem podle ustanovení § 73 odst. 1 zákoníku práce odvolána a že následně ve vztahu k ní nemohl být uplatněn výpovědní důvod podle ustanovení § 52 písm. c) ve spojení s ustanovením § 73a odst. 2 zákoníku práce.4. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná v zákonné lhůtě odvolání. Vytýkala soudu prvního stupně nesprávný závěr, že žalobkyně nebyla vedoucím zaměstnancem ani vedoucí organizačního útvaru příspěvkové organizace, a proto nemohla být odvolána z funkce zástupkyně ředitele podle § 73 odst. 1 zákoníku práce a nemohla jí tak být dána výpověď z důvodu dle § 52 písm. c) ve spojení s § 73a odst. 2 zákoníku práce. Podle žalované je tento závěr v rozporu s provedenými důkazy a ignoruje skutečnosti, prokazující, že žalobkyně řídila podřízené zaměstnance, prováděla hospitace, vedla pohovory, ukládala opatření k nápravě a udělovala výtky, pobírala příplatek za vedení, účastnila se porad vedoucích pracovníků, byla jí podřízena vedoucí školní jídelny, její pracovní náplň odpovídala vedoucímu postavení a byla jmenována do funkce zástupkyně ředitele s výslovným uvedením, že činnost je spojena s vedením organizačního útvaru. Dále soudu prvního stupně vytýkala, že nepřipustil výslech jí navržených svědků, aniž by tento svůj postup zdůvodnil a svá skutková zjištění učinil výlučně na základě výpovědí dvou svědkyň navržených žalobkyní, přičemž také pominul rozpory jejich výpovědí s dalšími důkazy, namísto toho, aby je odstranil provedením důkazů navržených žalovanou. Podle žalované soud prvního stupně dále nesprávně hodnotil vnitřní předpisy žalované, když jim vytýkal formální nedostatky, ač tyto vady nemají vliv na jejich platnost či účinnost. Poukazovala na to, že záměr zaměstnavatele zřídit samostatný organizační útvar vedený zástupkyní ředitele je z předpisů zřejmý, přičemž zaměstnanci byli s předpisy prokazatelně seznamováni na poradách a prostřednictvím interního systému. Vnitřní předpisy byly navíc přezkoumány inspektorátem práce i , Anonymizováno, bez zjištěných nedostatků. Podle žalované ze všech jí namítaných skutečností vyplývá, že byly splněny zákonné předpoklady pro změnu pracovního poměru žalobkyně jmenováním, která tak mohla být z funkce zástupkyně ředitele odvolána a mohl být použit žalovanou uplatněný výpovědní důvod. Navrhovala, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil, žalobu zamítl a přiznal jí náhradu nákladů řízení.5. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání uvedla, že není přepjatým formalismem ze strany zaměstnance, pokud požaduje, aby vnitřní předpisy zaměstnavatele byly v souladu s pracovněprávními předpisy a zaměstnanci s nimi byli řádně seznámeni. Podle žalobkyně sama žalovaná nedodržovala vlastní pravidla pro vytváření a změnu své vnitřní organizační struktury, když u žalované nikdy nebyl řádně zřízen vnitřní organizační útvar, do jehož čela by mohla být žalobkyně jmenována. Působila jen jako samostatný řídící zaměstnanec, který vykonával dílčí úkoly, nikdy nevykonávala autonomní řídící funkci, kde by samostatně rozhodovala o svých podřízených. Jediným a hlavním hybatelem věcí byla ředitelka školy, která ji takto řídila poměrně direktivně. Navrhovala potvrzení rozsudku soudu prvního stupně a přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení.6. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 212 a následujících zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.7. Dne , datum, byla žalobkyni doručena listina, jíž žalovaná dala žalobkyni „výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. c) zákoníku práce (nadbytečnost) ve spojení s § 73a odst. 2 zákoníku práce“ s tím, že žalobkyně byla dne , datum, „odvolána jako vedoucí zaměstnanec z pracovního místa zástupce ředitele ZŠ“, zároveň jí byla navržena změna pracovního zařazení na pozici učitelky na zkrácený úvazek 16 hodin přímé pedagogické činnosti týdně a poté, co nebyl tento návrh žalobkyní akceptován, žalovaná dne , datum, svůj návrh doplnila tak, aby žalobkyně vykonávala 22 hodin přímé pedagogické činnosti týdně; i tento návrh žalobkyně odmítla.8. Vzhledem k době, kdy došlo k právnímu jednání směřujícímu k rozvázání pracovního poměru žalobkyně u žalované, které je předmětem tohoto řízení, je třeba projednávanou věc i v současnosti posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do , datum, , tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon (část) č. 413/2023 Sb. (dále jen „zákoník práce“).9. Podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce, zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách.10. Podle ustanovení § 73a odst. 1 zákoníku práce, odvolání nebo vzdání se pracovního místa vedoucího zaměstnance musí být provedeno písemně. Výkon práce na pracovním místě vedoucího zaměstnance končí dnem doručení odvolání nebo vzdání se tohoto místa, nebyl-li v odvolání nebo vzdání se pracovního místa uveden den pozdější.11. Podle ustanovení § 73a odst. 2 zákoníku práce, odvoláním nebo vzdáním se pracovního místa vedoucího zaměstnance pracovní poměr nekončí; zaměstnavatel je povinen tomuto zaměstnanci navrhnout změnu jeho dalšího pracovního zařazení u zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho , podezřelý výraz, stavu a kvalifikaci. Jestliže zaměstnavatel nemá pro zaměstnance takovou práci, nebo ji zaměstnanec odmítne, jde o překážku v práci na straně zaměstnavatele a současně platí, že je dán výpovědní důvod podle § 52 písm. c); odstupné poskytované zaměstnanci při organizačních změnách náleží jen v případě rozvázání pracovního poměru po odvolání z místa vedoucího zaměstnance v souvislosti se zrušením tohoto místa v důsledku organizační změny.12. Podle ustanovení §