23 Co 214/2025-188 — Krajský soud v Praze

1. Žalobkyně se žalobou domáhala jednak určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru u žalované ze dne , datum, , doručené žalobkyni dne , datum, , dále určení, že rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením pracovního poměru ze dne , datum, , doručeným žalobkyni dne , datum, , je zdánlivé a pro případ, že by soud neshledal právní jednání žalované spočívající v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne , datum, zdánlivým, žalobkyně in eventum navrhla, aby soud určil, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne , datum, , doručené žalobkyni dne , datum, , je neplatné. Namítala, že výpověď je v rozporu se zákoníkem práce, neboť nebyly splněny zákonné podmínky pro její udělení. Podle žalobkyně byl pracovní poměr původně bezproblémový, avšak postupem času došlo k zhoršení vztahů, které vyústilo v rozhodnutí žalovaného ukončit pracovní poměr. Žalobkyně namítala, že důvody uvedené ve výpovědi neodpovídají skutečnosti a že zaměstnavatel nepostupoval v souladu s povinností jednat poctivě a v dobré víře. Podle žalobkyně spor mezi účastníky vznikl kvůli přidělování práce tak, aby odpovídala sjednanému druhu práce v pracovní smlouvě žalobkyně a současně respektovala žalobkyní požadovanou kratší pracovní dobu. Žalobkyně má za to, že žalovaná tyto podmínky dlouhodobě nerespektovala, což vedlo k postupné eskalaci konfliktu a účelové výpovědi z pracovního poměru pro neomluvené absence. Následné, obdobně odůvodněné, okamžité zrušení pracovního poměru pak žalobkyni ani nebylo řádně doručeno.2. , adresa, (dále jen „soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“ nebo „napadený rozsudek“) zamítl žalobu na určení, že rozvázání pracovního poměru na základě výpovědi žalované ze dne , datum, , doručené žalobkyni dne , datum, , je neplatné (výrok I.), na určení, že rozvázání pracovního poměru na základě okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne , datum, , doručené žalobkyni dne , datum, , je zdánlivé (výrok II.) a na určení, že rozvázání pracovního poměru na základě okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne , datum, , doručené žalobkyni dne , datum, , je neplatné (výrok III.) a uložil žalobkyni zaplatit žalované na nákladech řízení 28 363,47 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalované (výrok IV.)3. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že výpověď byla žalobkyni dána za nedostavení se na pracoviště v období od , datum, do , datum, , kdy žalobkyně měla 16 neomluvených pracovních směn s tím, že „o tom, že se jedná o neomluvenou absenci, žalovaná rozhodla rovněž ve shodě s odbory“. Podle soudu prvního stupně si žalobkyně musela být vědoma své povinnosti nastoupit do práce a konat podle pokynů žalované nejpozději po doručení výzvy k nástupu do práce z , datum, , kterou žalovaná dala najevo svou připravenost přidělovat žalobkyni práci (poté, co žalobkyně byla od , datum, na překážkách práce na straně žalované), ale rovněž i připravenost uzavřít s ní dodatek o kratší pracovní době, jak bylo žalobkyní žádáno. Uzavřel, že jelikož žalobkyně neměla žádný omluvitelný důvod, pro který se do zaměstnání nedostavila, a to ani na zkrácenou pracovní dobu, jednalo se o absenci neomluvenou; v době doručení výpovědi z pracovního poměru tak byl naplněn výpovědní důvod podle § 52 písm. g) zákoníku práce a žalovaná mohla žalobkyni dát platnou výpověď.4. Soud prvního stupně dále konstatoval, že okamžité zrušení pracovního poměru učiněné žalovanou a doručené žalobkyni dne , datum, bylo podáno ve chvíli, kdy již žalobkyně nebyla zaměstnancem žalované, a proto by se určení zdánlivosti a neplatnosti žalobkyně nemohla domáhat žalobou podle § 72 zákoníku práce, nýbrž jen, pokud by na takovém určení měla naléhavý právní zájem, podle ustanovení § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Uzavřel, že „v daném případě ke dni rozhodování soudu žalobkyně naléhavý právní zájem na určení zdánlivosti a neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru učiněném žalovanou nemá a ani mít nemůže, protože případné určení zdánlivosti či neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru by na jejím právním postavení již nic nezměnilo, když její pracovní poměr skončil na základě jiného právního jednání – uplynutím výpovědní doby k , datum, “.5. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně v zákonné lhůtě odvolání. Namítala, že skutečným důvodem rozvázání pracovního poměru nebyla její údajná neomluvená absence, ale odvetné opatření žalované za to, že v listopadu 2022 při interním auditu zjistila protiprávní jednání, řádně je oznámila a následně podala stížnost ombudsmanovi. Po tomto oznámení žalovaná přestala žalobkyni více než rok přidělovat práci, odmítala zodpovědět její legitimní dotazy a provést úpravy dodatku k pracovní smlouvě, a nakonec ji vyzvala k výkonu práce v rozsahu 37,5 hodiny týdně, ačkoli věděla, že žalobkyně pečuje o děti mladší 15 let. Přidělená práce „sekretářky“ se navíc zcela vymykala sjednanému druhu práce „Specialista 005“, čímž žalovaná porušila pracovní smlouvu. Soudu prvního stupně vytýkala, že neúplně zjistil skutkový stav, když odmítl provést důkaz její účastnickou výpovědí a zvukovým záznamem z odvolání z výkonu práce a dále, že nesprávně posoudil právní otázku druhu práce. Namítala, že druh práce „Specialista“ je podle žalobkyně neurčitý a umožňuje žalované jednostranně měnit pracovní náplň. Odmítnutí žalobkyně vykonávat práci sekretářky proto nemohlo být považováno za porušení pracovní kázně; naopak trvaly překážky v práci na straně žalované, která žalobkyni nepřidělovala práci dle pracovní smlouvy. Dále soudu prvního stupně vytýkala, že opomenul posoudit tvrzení žalobkyně v kontextu Směrnice (EU) 2019/1937 a zákona č. 171/2023 Sb. o ochraně oznamovatelů, kdy to byla žalovaná, kdo měl prokázat, že výpověď nebyla odvetným opatřením, což neučinila. Žalobkyně přitom doložila, že její oznámení obsahovalo upozornění na diskriminaci a bossing a že se obávala ukončení pracovního poměru, což se následně naplnilo. Soud však tuto souvislost ignoroval a neaplikoval právní úpravu chránící oznamovatele. Žalobkyně dále soudu prvního stupně vytýkala, že dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, když uzavřel, že žalovaná zodpověděla její dotazy ohledně práv a povinností, ačkoli, podle žalobkyně, z provedených důkazů vyplývá opak. Namítala, že její dotazy byly legitimní a týkaly se například rozvržení pracovní doby v souvislosti s péčí o děti. Konečně namítala, že soud prvního stupně při jednání dne , Anonymizováno, svým postupem omezil její právo na právní zastoupení, když jí nedovolil poradit se s právní zástupkyní, čímž narušil její možnost plně uplatnit svá stanoviska. Navrhovala, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.6. Žalovaná ve vyjádření k odvolání k odvolacím námitkám žalobkyně uvedla, že navrhované důkazy účastnickou výpovědí žalobkyně a zvukovým záznamem z roku 2022 nebyly provedeny správně, neboť šlo o důkazy pro posouzení věci irelevantní. Rozhodné bylo pouze to, zda se žalobkyně v období od , datum, do , datum, dostavila k výkonu práce, a pokud ne, zda měla omluvitelné důvody. Tyto skutečnosti byly prokázány listinnými důkazy. Zvukový záznam z odvolání z výkonu práce z listopadu 2022 se týkal jiné situace a žalobkyně v řízení nepřednesla žádná konkrétní tvrzení či důkazní návrhy o souvislosti mezi popisovanou situací a podanou výpovědí z pracovního poměru z května 2024. Podle žalované je rovněž mylná námitka ohledně sjednaného druhu práce „Specialista 005“. Poukazovala na to, že ze skutkových zjištění vyplývá, že žalobkyně byla zaměstnána jako „specialista“ s tarifní mzdou skupiny C, přičemž konkrétní funkční místa byla sjednávána dohodami na dobu určitou. Označení na výplatních páskách pak neznamenalo sjednaný druh práce. Za nedůvodnou pokládá žalovaná argumentaci žalobkyně zákonem č. 171/2023 Sb., o ochraně oznamovatelů, s poukazem na to, že oznámení bylo učiněno před účinností tohoto zákona a nelze aplikovat přímý účinek směrnice mezi soukromými osobami, což judikatura Soudního dvora EU dlouhodobě odmítá. Navíc mezi oznámením a výpovědí uplynulo více než 1,5 roku a žalobkyně neprokázala žádnou souvislost. Skutečným důvodem výpovědi byla její neomluvená absence přes opakované výzvy. Dále uvedla, že nedůvodná je i námitka diskriminace, když žalobkyně netvrdila, ani neprokázala, odlišné zacházení. Poukazovala na to, že naopak žalovaná opakovaně vyhověla žádostem o kratší pracovní dobu a byla o tom připravena uzavřít dodatek k pracovní smlouvě, což žalobkyně svým postupem zmařila. Žalovaná nebyla povinna akceptovat požadavky žalobkyně nad rámec zákona. Podle žalované, žalobkyně zameškala práci po dobu více než tří týdnů bez omluvitelných důvodů, a proto byly splněny podmínky pro platnou výpověď. Neobstojí ani procesní námitky žalobkyně, která měla při obsáhlém projednávání věci dostatek prostoru k vyjádření a byla zastoupena advokátkou. Odmítnutí krátké porady pak bylo v pravomoci soudu. Žalovaná navrhovala,