24 Co 110/2026-123 – Krajský soud v Praze

1. Shora označeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 147 562 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 147 562 Kč za dobu od 24. července 2025 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem II. pak soud prvního stupně ve zbývajícím předmětu řízení žalobu žalobce zamítl, tj. zamítl požadavek žalobce na zaplacení mu žalovaným částky 37 404 Kč s kapitalizovaným smluvním úrokem z prodlení za dobu od 17. 6. 2024 ve výši 17 001 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 182 366 Kč za dobu od 18. 6. 2024 do 23. 7. 2025 a dále s úrokem z prodlení ve výši 3,5 % ročně z částky 37 404 Kč od 18. června 2024 do zaplacení. Výrokem III. pak uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 45 553,57 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám , Jméno advokáta, , advokáta, se sídlem v Praze 1.2. K důvodům tohoto svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že výsledky provedeného dokazování přinesly to zjištění, že žalobce, v postavení věřitele, před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru s žalovaným, v postavení dlužníka, ze dne 15. 2. 2022 (č. smlouvy , Anonymizováno, ) nepostupoval s řádnou péčí poskytovatele spotřebitelského úvěru, pokud si spolehlivě před uzavřením smlouvy nezjistil vedle příjmů žalovaného i výši jeho reálných základních životních výdajů a nezajistil si další potřebné informace. Nemohl tak v rámci naplnění své předsmluvní zákonné povinnosti získat reálnou a objektivní představu o skutečných majetkových poměrech žadatele o úvěr a tím i o jeho reálných schopnostech úvěr splácet. K možnému naplnění své předsmluvní zákonné povinnosti se jen tzv. spokojil s vlastním sdělením žalovaného, jaký má příjem, jakou částku platí na nájemné a na jiné závazky. Tyto údaje si sice nechal doložit výpisy z účtu, ovšem jen za velmi krátké období, a navíc z nich zcela zřejmě vyplývala existence dalších pravidelných výdajů žadatele a jeho nepříznivá finanční situace potud, že jeho příjmy nepostačují na pokrytí jeho pravidelných výdajů. Bylo tedy věcí žalobce, jako budoucího úvěrujícího, aby si nejméně v další spolupráci se žalovaným a i dalšími svými šetřeními zajistil další informace. Pokud takto ovšem nepostupoval, nejednal při poskytnutí úvěru s řádnou péčí odborníka při poskytování úvěru žalovanému, obzvláště v kontextu toho, že bylo žádáno o poměrně vysoký úvěr ve vztahu k příjmu a dosavadním závazkům žadatele. Žalobce tak nemohl učinit kvalifikovaný závěr bez důvodných pochybností o schopnosti žadatele sjednaný úvěr dle sjednaných podmínek řádně splácet po dojednanou dobu před uzavřením úvěrové smlouvy. Z tohoto důvodu je smlouva o úvěru absolutně neplatná (§ 87 odst. 1 z. č. 257/2016 Sb., ve spojení s § 580 odst. 1 z. č. 89/2012 Sb., dále jen „OZ“) pro nesplnění zákonné povinnosti řádného posouzení tzv. úvěruschopnosti spotřebitele budoucím úvěrujícím na západě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací o schopnosti spotřebitele splácet dojednané splátky spotřebitelského úvěru na základě porovnání jeho skutečných příjmů a výdajů před uzavřením smlouvy. Smlouva je absolutně neplatná nejen proto, že odporuje zákonu, ale i proto, že zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 588 OZ). K absolutní neplatnosti této smlouvy soud musí přihlédnout i bez námitky dotčených stran. Za této situace bylo možné uvažovat jen o tom, že má žalobce vůči žalovanému právo na zaplacení (vrácení) části poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru, která nebyla dosud vrácena (splacena), a to navíc v nové době k plnění, jež bude shledána přiměřenou možnostem žalovaného, coby spotřebitele (§ 86 odst. 1 z. č. 257/2016 Sb., § 2993 OZ). Bylo-li žalobcem v řízení tvrzeno a prokázáno, že poskytl žalovanému částku 197 760 Kč převodem peněžních prostředků na účet obchodníka, s nímž spotřebitel uzavřel kupní smlouvu ohledně automobilu , Anonymizováno, řady , Anonymizováno, (, právnická osoba, , a.s. se sídlem v , adresa, , IČO , IČO, ), z čehož mu žalovaný dosud vrátil podle svého tvrzení, které žalovaný nijak nerozporoval, částku celkem 50 198 Kč, představuje částka 147 565 Kč výši dlužné jistiny spotřebitelského úvěru, k níž žalovaného váže platební povinnost ve prospěch žalobce. Tuto nesplacenou jistinu je pak žalovaný povinen zaplatit žalobci v nové době splatnosti (§ 87 z. č. 257/2016 Sb.), která musí být zásadně buď nově účastníky neplatné smlouvy dohodnuta nebo soudem určena, neodvíjí se od samotné výzvy věřitele k plnění, ale právě jen od skutečných možností spotřebitele. V této souvislosti tak zákonný nárok na úrok z prodlení podle § 1970 OZ vzniká žalobci až v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny v době dle § 87 odst. 1 z. č. 257/2016 Sb. (k tomuto lze odkázat na závěry, uvedené v rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Pokud pak nebyla zjištěna, ostatně ani tvrzena, žádná dohoda účastníků z doby poté, co byla zjištěna neplatnost smlouvy o úvěru mezi účastníky uzavřené, o nové době k plnění ve vztahu k nesplacené výši jistiny, jež by odpovídala § 87 z. č. 257/2016 Sb., současně nebyla ani určena soudem tato nová doba k plnění postupem podle § 87 odst. 2 z. č. 257/2016 Sb., přičemž ale žalovaný v souvislosti s předchozím rozhodnutím soudu prvního stupně, vydaným v této věci, a jeho doručením mu (rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 30. května 2025, č. j. 9 C 77/2025-40) 23. 7. 2025, byl objektivně vzato již seznámen s touto skutečností (že je jím uzavřená úvěrová smlouva posuzována soudem za absolutně neplatnou a že je tak povinen vrátit žalobci to, oč se vskutku na něm obohatil), je v projednávané věci již známa nová doba splatnosti k vrácení části přiznané jistiny, odpovídající možnostem spotřebitele, vezme-li se v potaz to, kdy došlo k uzavření smlouvy, kdy došlo k ukončení plnění žalovaným ve prospěch žalobce, jakož i to, jaká tvrzení sám žalovaný ke svým poměrům žalobci poskytl v žádosti o poskytnutí úvěru. Lze tak uzavřít, že své platební povinnosti vrátit jistinu žalobci v nové době k plnění žalovaný řádně nedostál. Za této situace tak bylo přiznáno žalobci proti žalovanému i právo na zaplacení zákonných úroků z prodlení z výše dlužné jistiny ve výši 11,5 % ročně, tj. z částky 147 562 Kč, za dobu od 24. 7. 2025 do zaplacení, v zákonné lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku. Na zbývající uplatněná smluvní či sankční plnění žalobci již žádný nárok nesvědčí. O nákladech řízení pak rozhodl podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, dále jen o.s.ř.3. Včasné odvolání si, prostřednictvím svého zástupce, proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně, a to části zamítavého výroku II., jde-li o nárok žalobce vůči žalovanému na zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 147 562 Kč ve výši 15 % ročně za dobu od 18. 6. 2024 do 23. 7. 2025 a ve výši 3,5 % ročně z částky 147 562 Kč za dobu od 24. 7. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku, podal žalobce. Navrhl rozsudek soudu prvního stupně v napadené části výroku II. změnit tak, že i v této části předmětu řízení bude žalobě žalobce vyhověno a bude žalobci přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.4. K důvodům uvádí, že, byť i stále nesouhlasí s tím, že by kdy porušil povinnost poskytovatele úvěru posoudit před uzavřením posuzované spotřebitelské smlouvy o úvěru s žalovaným tzv. úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 z. č. 257/2016 Sb., dále již v tomto rozsahu napadené rozhodnutí soudu prvního stupně nenapadá. Z jeho pohledu však soud prvního stupně nerozhodl správně, pokud rozhodl o tom, že nemá nárok na zákonný úrok z prodlení z dlužné částky přiznané mu jistiny rozhodnutím soudu od jím požadovaného data 18. 6. 2024, ale až od data 24. 7. 2025, a to ve výši 15 % ročně. Z jeho pohledu soud prvního stupně zcela rigidně aplikoval ustanovení § 87 z. č. 257/2016 Sb. a závěry, uvedené v rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021. Žalovaný však z jeho pohledu v tomto řízení sám aktivně nijak netvrdil a neprokazoval, že by mu jeho sociální či majetkové poměry bránily v dřívějším vrácení dlužné části jistiny, zůstal v řízení zcela pasivní. Je tak přesvědčen o tom, že soud sám tuto procesní pasivitu žalovaného nahradil svou aktivitou, čímž překročil meze své pravomoci. Z jeho pohledu, nezpochybňoval-li sám dlužník, tedy žalovaný, splatnost jistiny, nastavenou standardně výzvou věřitele k plnění, tak při této pasivitě dlužníka není žádný rozumný ani zákonný důvod k tomu poskytovat takovému dlužníku další ochranu, coby sociálně či majetkově slabé osobě, byť v postavení spotřebitele. Má tak za to, že nepřípustně soud tzv. suploval nedostatek procesní aktivity samotného účastníka, čímž porušil základní pravidlo civilního procesu, podle kterého jsou si účastníci řízení před soudem rovni. Z jeho pohledu rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, stojí na závěru o aktivní procesní iniciativě dlužníka. V tom se ovšem projednávaná věc l