Okresní soud v Kutné Hoře (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem uvedeným v záhlaví uložil povinnost žalovanému zaplatit žalobkyni 47 323,86 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni 28 928,83 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 5 304,44 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 3 293 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 12,75 % z částky 76 252,69 Kč od 25. 6. 2025 do zaplacení, úrok 11,90 % ročně z částky 72 920,69 Kč od 25. 6. 2025 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný s právní předchůdkyní žalobkyně uzavřeli dne 26. 4. 2023 smlouvu o úvěru, na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému na jeho bankovní účet dne 26. 4. 2023 zaslala částku 110 000 Kč. Poskytnutý úvěr měl žalovaný splatit v 50 splátkách po 2 800,98 Kč bez pojištění a 3 108,98 Kč se sjednaným pojištěním. Ve smlouvě byl dále sjednán úrok ve výši 11,9 %. Pohledávka právní předchůdkyně žalobkyně byla na žalobkyni postoupena Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 14. 5. 2025, přičemž postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dne 27. 5. 2025. Právní předchůdkyně žalobkyně úvěr zesplatnila, o čemž žalovaného informovala oznámením ze dne 23. 10. 2024. Žalobkyně následně zaslala žalovanému dne 18. 11. 2024 předžalobní upomínku. Žalovaný dle tvrzení žalobkyně uhradil 62 676,14 Kč.3. Soud prvního stupně posoudil věc po právní stránce vzhledem k datu uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) a s ohledem na charakter smlouvy podle § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), přičemž dospěl k závěru, že uzavřená smlouva o spotřebitelském úvěru je absolutně neplatná z důvodu neprokázání povinnosti žalobkyně prověřit úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy. Proto přiznal žalobkyni pouze nárok na vrácení dlužné jistiny ve výši 47 323,86 Kč s tím, že s odkazem na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019 a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018–77, měl za to, že žalobkyni nenáleží právo na úrok z prodlení.4. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, a to proti výroku II., pouze co do zamítnutí žaloby na zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 47 323,86 Kč od 22. 6. 2025 do zaplacení s tím, že nenapadala právní závěr soudu prvního stupně o tom, že smlouva o spotřebitelském úvěru je podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Namítala pouze, že nesouhlasí s posouzením jejího nároku na úrok z prodlení. Žalovanému byla odeslána výzva k zaplacení dluhu ve lhůtě v ní uvedené, žalovaný splatnost dluhu nerozporoval, zůstal nečinný a žalobkyně tak měla za to, že lhůta stanovená v této výzvě pro vrácení jistiny odpovídá poměrům žalovaného. Pokud ve stanovené lhůtě nebyla jistina vrácena, vzniklo žalobkyni právo na úrok z prodlení z dlužné jistiny. Navrhla proto, aby odvolací soud změnil část výroku II. a žalobkyni přiznal zákonný úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 47 323,86 Kč od 22. 6. 2025 do zaplacení.5. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil.6. Výrok I. nebyl odvoláním dotčen a tak samostatně nabyl právní moci (§ 206 odst. 2 o. s. ř.).7. Následně odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v intencích § 212 věty první o. s. ř. v odvoláním napadené části zamítavého výroku II. a závislém nákladovém výroku III. podle § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je částečně důvodné.8. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.9. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.10. Podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (odstavec 1). Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (odstavec 2). Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit (odstavec 3).11. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.12. Podle § 1970 věta první o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný.13. Soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu a vyvodil z něho správná skutková zjištění, na něž odvolací soud pro stručnost odkazuje. Dokazování odvolací soud zopakoval výzvou k zaplacení úvěru včetně poštovního podacího archu a předžalobní upomínky ze dne 18. 11. 2025, 25. 10. 2024 a 6. 6. 2025, z nichž zjistil, že 25. 10. 2024 právní předchůdkyně žalobkyně oznámila žalovanému prohlášení úvěru za splatný a vyzvala jej k zaplacení nesplacené jistiny 83 695,84 Kč a dále tam specifikovaným příslušenstvím v podobě smluvního úroku, úroku z prodlení, nákladů upomínání. Dne 18. 11. 2025 zaslala předchůdkyně žalobkyně výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející samotné žalobě, ve které požádala o úhradu pohledávky ve výši 92 363,37 Kč nejpozději do 3. 12. 2025, přičemž požadovaná částka sestávala z jistiny úvěru ve výši 72 920,69 Kč, poplatku a nákladů na upomínání, úroku z prodlení a úroků, které zde byly přesně vyčísleny.14. Soud prvního stupně správně posoudil smlouvu o úvěru jako neplatnou, když z dokazování vyplynulo, že žalobkyně nesplnila svoji zákonnou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru, přičemž důsledkem nesplnění této povinnosti je absolutní neplatnost právního jednání (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, § 588 o. z., rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C – 679/18, OPR-, právnická osoba, . proti GK) a žalobkyně v odvolání tento právní závěr ani nezpochybňovala. Za stavu, kdy mezi účastníky nebyl sjednán platný úvěrový závazek, se při vypořádání vztahu mezi nimi namísto obecných ustanovení o bezdůvodném obohacení uplatní speciální ustanovení § 87 odst. 1 věta poslední zákona o spotřebitelském úvěru, podle kterého vzniká žalobkyni vůči žalovanému nárok na vrácení poskytnuté jistiny. Oproti soudu prvního stupně shledal odvolací soud důvodným požadavek žalobkyně na úrok z prodlení z přiznané dlužné jistiny.15. Soud prvního stupně přiznal žalobkyni nárok na jistinu, z čehož nepřímo vyplývá, že dospěl k závěru, že pohledávka žalobkyně byla splatná; úrok z prodlení jí však nepřiznal. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je hmotněprávním ustanovením, a proto i lhůta v něm obsažená je lhůtou hmotněprávní, tedy jde o lhůtu splatnosti (dospělost dluhu). Nejde o procesní pariční lhůtu, s níž občanský soudní řád spojuje vykonatelnost rozhodnutí. K tomu viz závěr přijatý v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2024, sp. zn. 33 Cdo 3315/2023. Podle § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru se žalovaná do prodlení s povinností vrátit jistinu dostane jen tehdy, pokud nevrátí jistinu v době přiměřené jejím možnostem. Znění daného ustanovení předpokládá, že mezi účastníky bude existovat konsenzus o tom, co je možnostem dlužníka přiměřené (neměl by o tom být spor), teprve v případě sporu totiž tuto lhůtu splatnosti bude určovat soud. Věřitel proto na základě výzvy k zaplacení jistiny vyvolává s dlužníkem jednání o splatnosti dluhu, tedy o době přiměřené jeho možnostem ke splnění dluhu, a navrhuje konkrétní datum splnění a zjišťuje tak, zda je mezi účastníky o této lhůtě spor. Pokud dlužník nereaguje, lze mít za to, že spor mezi účastníky není a lhůta navržená věřitelem je pro dlužníka akceptovatelná a odpovídá jeho možnostem. Mezi účastníky tedy není spor, který by měl vést k určení lhůty splatnosti soudem. Má-li dlužník za to, že je zde spor, pak toto musí tvrdit s odkazem na své konkrétní poměry a podat k soudu návrh na určení této lhůty. Pouze dlužník totiž disponuje informacemi o svých poměrech.16. Žalobkyně se domáhala navrácení jistiny úvěru, a bylo proto nezbytné předběžně vyšetřit, zda se daná pohledávka stala splatnou (právo se stalo nárokem) a zda mezi účastníky existuje spor o její splatnost, odvíjející se od výzvy žalobkyně a možností žalovaného. Odvolací soud vzal v potaz výzvu ze dne 18. 11. 2025, kterou byl žalovaný vyzván k vrácení jistiny, a která byla žalovanému odeslána 19. 11. 2025, a ve které byl žalovaný vyzván k zaplacení dluhu do 3. 12. 2025. Pokud žalovaný dluh v této lhůtě nesplnil a ve vztahu k žalobkyni a ani v průběhu soudního řízení nenamítal, že by tato lhůta neodpovídala jeho možnostem a poměrům, a že je zde mezi účastníky spor o splatnost, měl odvolací soud za to, že splatnost dluhu na vrácení jistiny úvěru nastala 3. 12. 2025 a počínaje dnem 4. 12. 2025 se žalovaný dostal do prodlení se zaplacením dluhu. Žalobkyni tak v souladu s § 1970 o. z. ve spojení s § 1968 o. z. vznikl nárok na úrok z prodlení ve výši odpovídající nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Uvedený závěr není v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, neboť v něm byla řešena skutkově odlišná situace, kdy spotřebitel byl ve vztahu k otázce splatnosti dluhu aktivní a plnil své povinnosti tvrzení a důkazní ohledně svých poměrů.17. Ze shora uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadené části výroku II. podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil a žalobě vyhověl co do zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši, avšak nikoliv od data, které požadovala žalobkyně, ale ode dne následujícího po datu zjištěné splatnosti pohledávky 4. 12. 2025.18. Po změně rozsudku soudu prvního stupně rozhodoval odvolací soud podle § 224 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 151 odst. 1, § 142 odst. 2 o. s. ř. znovu o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, přičemž dospěl k závěru, že poměr úspěchu a neúspěchu účastníků před soudem prvního stupně byl téměř totožný, rozdílné rozhodnutí odvolacího soudu pak na poměru úspěchu a neúspěchu nemůže mít žádný vliv, neboť žalobkyni sice byl přiznán i jí požadovaný úrok z prodlení, avšak od jiného data, než který žádala, proto nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně žádnému z účastníků.19. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., v souladu s § 151 odst. 1 věty první za středníkem o. s. ř. a § 142 odst. 2 na začátku věty o. s. ř. za situace, kdy v odvolacím řízení nebyla žalobkyně se svým odvoláním zcela úspěšná.