ECLI: ECLI:CZ:KSPH:2026:27.Co.12.2026.1 Datum: 2026-05-21 Předmět: o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 1 139 352 Kč s příslušenstvím Ustanovení: § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb., § 13 vyhl. č. 177/1996 Sb., § 14 vyhl. č. 177/1996 Sb., § 41 z. č. 99/1963 Sb., § 92 z. č. 99/1963 Sb., § 95 z. č. 99/1963 Sb., § 101 z. č. 99/1963 Sb., § 107a z. č. 99/1963 bezdůvodné obohacenídokazovánípřevzetí dluhunáhrada nákladůodvoláníobchodní závodnáklady řízeníkoupězastavení řízenívrácení věcijednatelpachtobchodní rejstřík
O co šlo: o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 1 139 352 Kč s příslušenstvím (§ 7 vyhl. č. 177/1996 Sb., § 13 vyhl. č. 177/1996 Sb., § 14 vyhl. č. 177/1996 Sb., § 41 z. č. 99/1963 Sb., § 92 z. č. 99/1963 Sb., § 95 z. č. 99/1963 Sb., § 101)
1. Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce č.j. 8 C 134/2023-209 ze dne 6.10.2025 ve znění opravného usnesení Okresního soudu v Nymburce č.j. 8 C 134/2023-227 ze dne 2.12.2025 bylo rozhodnuto, že „žaloba se zamítá“ (výrok I.). Dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).2. Předmětem řízení bylo (po částečném zpětvzetí žaloby a zastavení řízení) vydání bezdůvodného obohacení ve výši 1 139 352 Kč s příslušenstvím, odpovídajícího podle žalobce užívání nemovitých věcí (konkrétně vymezených) v areálu , právnická osoba, (za níž jedná žalobce, dále též jen „dlužnice“) bez právního důvodu v období od 1.1.2020 do 28.3.2022, tedy po ukončení předchozí smlouvy ze dne 9.7.2019 nazvané jako „Smlouva o pachtu závodu , právnická osoba, ,“ následně změněné ohledně výše „pachtovného“ dodatkem ze dne 31.7.2019, a to ke dni 31.12. 2019. Soud prvního stupně skutkově dále uzavřel, že na základě uvedené smlouvy žalobce přenechal žalované k užívání ve skutečnosti nemovité věci a stavby na LV , Anonymizováno, v k.ú. , adresa, a LV č. , hodnota, v k.ú. , adresa, , včetně vozidel zapsaných v registru vozidel a vozidel a strojů nezapsaných v registru vozidel. Žalovaná však neužívala žádné movité věci, užívala jen část pozemků a některé z budov „za účelem provozu bioplynové stanice, kterou provozovala od července 2019.“ Tyto byly užívány jako skladovací prostory přístupové cesty a servisní zázemí, což se nezměnilo ani po 1.1.2020, minimálně do 28.3.2022. Ke dni 1.4. 2022 byla „část obchodního závodu označená jako Pobočka bioplynové stanice , adresa, “ převedena na společnost , Anonymizováno, . Tato část obchodního závodu „zahrnovala i technologický celek tvořený mimo jiné budovami na pozemku parc. č. st. , Anonymizováno, , včetně smluvních vztahů např. na dodání kukuřičné siláže a dalších.“ Ke dni převodu byl tehdejší jednatel žalované členem představenstva společnosti , Anonymizováno, a.s. Žalobce před převodem nedal souhlas k převzetí dluhu společností , Anonymizováno3. Soud prvního stupně rozhodoval poté, co byl jeho předchozí rozsudek ze dne 17.8.2023, č.j. 8 C 134/2023-67, ve znění doplňujícího a opravného usnesení, jakož i na něj navazující rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29.8.2024, č.j. 27 Co 269/2023-120, zrušen usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1.4.2025, č.j. 26 Cdo 105/2025-168, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud v tomto zrušovacím rozhodnutí mimo jiné vytkl soudům nižších stupňů neúplné posouzení otázky, jaký význam má tvrzený prodej bioplynové stanice třetí osobě. Výslovně uvedl, že zjistil-li odvolací soud, popřípadě soud prvního stupně, že žalovaná bioplynovou stanici prodala třetí osobě, měl věc posoudit též z pohledu § 2177 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále též jen „o.z.“) a zabývat se zejména tím, zda bioplynová stanice je závodem či jeho částí tvořící samostatnou organizační složku ve smyslu § 2183 o.z., zda kupující o dluzích, které jsou předmětem řízení, věděl nebo jejich existenci alespoň musel rozumně předpokládat, a zda žalobce udělil souhlas k převzetí dluhů kupujícím. Neučinily-li soudy tyto závěry, bylo jejich právní posouzení podle Nejvyššího soudu neúplné, a tudíž nesprávné.4. Soud prvního stupně se po vrácení věci proto zaměřil právě na tuto otázku, tedy na právní důsledky převodu části závodu žalované na společnost , Anonymizováno, ., podle výsledku řešení této otázky pak ostatní výtky Nejvyššího soudu (k otázce shodné vůle smluvních stran ve vztahu k předmětu a rozsahu nájmu, k výši úplaty a k podmínkám ukončení, resp. prodloužení smlouvy a ke stanovení rozsahu případného bezdůvodného obohacení) již pro nadbytečnost pominul. Vyšel přitom z toho, že „část obchodního závodu označená jako Pobočka bioplynové stanice , adresa, “ převedená dne 1.4.2022 byla způsobilá tvořit samostatnou organizační složku, jejímž podstatným účelem bylo provozování bioplynové stanice v areálu dlužnice (žalobce), a že právě v souvislosti s provozem této stanice žalovaná užívala dotčené části nemovitostí dlužnice (žalobce). Zohlednil úzkou časovou a věcnou souvislost dluhu s provozem závodu a okolnost, že nabývající společnost , Anonymizováno, a.s. musela minimálně rozumně předpokládat existenci dluhu vyplývajícího z užívání předmětných nemovitých věcí, neboť tehdejší jednatel žalované byl čelenem představenstva společnosti , Anonymizováno, .5. V návaznosti na závazný právní názor Nejvyššího soudu proto dovodil, že dluh, jehož vydání se žalobce domáhá v tomto řízení, přešel v důsledku převodu části závodu ve smyslu § 2177 odst. 1 o.z. ve spojení s § 2183 o.z. na nabyvatelku této části závodu, tedy na společnost , Anonymizováno, s., a že žalovaná již není osobou, která by byla povinna tento dluh plnit jako dlužník. Její odpovědnost by mohla přicházet v úvahu pouze z titulu ručení podle § 2177 odst. 2 o.z., avšak soud prvního stupně neshledal splnění předpokladů pro uplatnění ručitelské povinnosti, neboť žalobce před uplatněním nároku vůči žalované nevyzval k plnění novou dlužnici, tedy nabyvatelku části závodu zahrnující i předmětný dluh. Z těchto důvodů soud prvního stupně žalobu zamítl.6. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 150 občanského soudního řádu tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal. Důvody hodné zvláštního zřetele spatřoval v tom, že žalovaná žalobci neoznámila prodej části závodu a přechod uplatněného dluhu, přičemž podle soudu prvního stupně se o této skutečnosti zmínila až v závěrečné řeči, a tím se významně podílela na tom, že žaloba byla vedena proti ní jako domnělému dlužníku.7. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání žalobce, a to proti výroku o věci samé i proti navazujícímu výroku o náhradě nákladů řízení. Namítal především, že soud prvního stupně po vrácení věci Nejvyšším soudem nesprávně přihlédl ke skutečnostem týkajícím se převodu části závodu v podobě bioplynové stanice ze žalované na třetí osobu. Podle žalobce měl soud prvního stupně po zrušovacím rozhodnutí Nejvyššího soudu provádět dokazování pouze ve vztahu k původní smlouvě uzavřené mezi žalobcem a žalovanou, zejména k otázce její povahy a vůle stran při jejím uzavření, nikoli již k otázkám souvisejícím s pozdějším převodem bioplynové stanice. Žalobce dále tvrdil, že žalovaná existenci smlouvy o prodeji části závodu uplatnila opožděně, podle jeho názoru až v závěrečném návrhu v roce 2023, tedy po skončení dokazování, a soud k těmto tvrzením a důkazům neměl přihlížet pro rozpor s koncentrací řízení. V této souvislosti namítal, že přihlédnutí k těmto skutečnostem vedlo k nesprávnému právnímu posouzení věci a k nesprávnému závěru o nedostatku pasivní věcné legitimace žalované. Z obsahu odvolání vyplývá, že žalobce setrval na tom, že žalovaná byla osobou, která v rozhodném období užívala nemovité věci dlužnice bez právního důvodu, a měla by proto vydat odpovídající bezdůvodné obohacení.8. Žalovaná se k odvolání žalobce vyjádřila tak, že je považuje za nedůvodné. Zdůraznila, že žalobce v odvolání uplatňuje v podstatě jedinou námitku, že soud prvního stupně neměl po zrušovacím rozhodnutí Nejvyššího soudu provádět dokazování a činit závěry ohledně převodu části závodu. Podle žalované však žalobce zcela pomíjí právě tu část zrušovacího rozhodnutí Nejvyššího soudu, v níž Nejvyšší soud výslovně uložil soudům, aby se zabývaly právními důsledky prodeje bioplynové stanice, zejména otázkami podle § 2177 a § 2183 o.z. Žalovaná uvedla, že soud prvního stupně postupoval v souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu, správně provedl dokazování k převodu části závodu a správně dovodil, že uplatněný dluh přešel na nabyvatelku části závodu. Odmítla také tvrzení žalobce, že by převod části závodu zatajila nebo jej uplatnila až opožděně. Poukázala na to, že o převodu části závodu hovořila již ve svém prvním písemném vyjádření k žalobě ze dne 13.2.2023 a současně touto skutečností argumentovala již při prvním jednání ve věci konaném dne 10.8.2023. Podle žalované ostatně sám žalobce na tuto okolnost bezprostředně reagoval tím, že vzal žalobu částečně zpět v rozsahu vztahujícím se k období po převodu části závodu. Žalovaná dále zdůraznila, že při jednání před soudem prvního stupně dne 25.9.2025 žalobce také učinil nesporným, že ke dni 1.4.2022 byla na společnost , Anonymizováno, . převedena část obchodního závodu označená jako Pobočka bioplynové stanice , adresa, , zahrnující technologický celek tvořený mimo jiné budovami na pozemku parc. č. st. , Anonymizováno, , včetně smluvních vztahů. Podle žalované je proto odvolací námitka žalobce účelová.9. Žalovaná dále podala i samostatné odvolání, ale jen proti výroku o náhradě nákladů řízení. Namítla, že soud prvního stupně nesprávně aplikoval § 150 občanského soudního řádu, ačkoli pro takový postup nebyly splněny podmínky. Zdůraznila, že byla ve věci plně úspěšná, a měla jí proto být podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu přiznána plná náhrada nákladů řízení. Podle žalovan