10 CO 9/2022-266 — Krajský soud v Plzni

1. Okresní soud v Tachově rozsudkem ze dne 27. 10. 2021, č. j. 19 C 87/2021-185, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 394 878 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 394 878 Kč od 14. 1. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.) a dále žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 129 935,30 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce (výrok II.). 2. Proti tomuto rozsudku podal si žalovaný včasné odvolání, a to podle jeho obsahu i s přihlédnutím k doplnění odvolání žalovaného podáním ze dne 18. 1. 2022 v případě výroku I. rozsudku soudu prvního stupně jen ohledně částky 250 285 Kč s příslušenstvím, tedy v rozsahu soudem prvního stupně přiznané náhrady mzdy za měsíc září 2019 ve výši 32 842 Kč s příslušenstvím a za měsíce duben 2020 až prosinec 2020 ve výši 217 443 Kč s příslušenstvím, jelikož s uložením povinnosti žalovanému zaplatit žalobci částku ve výši 144 593 Kč s příslušenstvím jako náhradu mzdy za měsíce říjen 2019 až březen 2020 žalovaný souhlasil z důvodu, že v předchozím soudním řízení soudy dospěly k závěru, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalovaným žalobci bylo neplatné. 3. Své odvolání ve vztahu k přiznané náhradě mzdy za měsíc září 2019 ve výši 32 842 Kč žalovaný odůvodnil tím, že v měsíci září 2019 s ohledem na to, že pracovní poměr byl se žalobcem neplatně okamžitě zrušen až dne 3. 10. 2019 a nesouhlas žalobce s okamžitým zrušením pracovního poměru s trváním na dalším zaměstnávání byl žalovanému doručen dne 17. 10. 2019, žalobci nárok na náhradu mzdy v souvislosti s okamžitým zrušením pracovního poměru za období od 13. 9. 2019 do 30. 9. 2019 nevznikl, jelikož v této době žalobce nechodil do zaměstnání a pro žalovaného nevykonával žádnou práci. Pokud by přesto odvolací soud dospěl k závěru, že nárok na náhradu mzdy za toto období žalobci vznikl, tak žalovaný namítl, že okresní soud, a potažmo rovněž žalobce, nezohlednil ve výpočtu požadované náhrady mzdy již zaplacenou částku ve výši 6 982 Kč čistého. 4. Ve vztahu k požadavku žalobce na náhradu mzdy za měsíce duben 2020 až prosinec 2020 žalovaný ve svém odvolání namítl, že soud prvního stupně nesprávně uzavřel, že v projednávané věci nebyly předloženy důkazy, které by odůvodňovaly postup podle § 69 odst. 2 zákoníku práce, tedy že nebylo prokázáno, že žalobce nedostatečně vyhledával nové zaměstnání. V té souvislosti žalovaný poukázal na důkazy, které soudu prvního stupně předložil s tím, že se jednalo o nabídky vztahující se k téměř identické práci, kterou žalobce vykonával u žalovaného, nehledě na skutečnost, že se svými zkušenostmi a znalostmi mohl dle žalovaného žalobce vykonávat kvalifikovanou práci ve velmi příbuzných oborech, kterými jsou správce sítě či IT technik ve společnostech zabývajících se výrobou komponentů, např. automobilů, PC, plastů apod., kdy v místě bydliště žalobce se takovýchto společností nachází velké množství, nemluvě o dvou velkých průmyslových zónách na [anonymizováno], na [část obce] – [obec] a v [obec] u [obec]. Dle žalovaného přitom i z výslechu žalobce konaného před soudem prvního stupně vyplývá, že žalobce učinil jen minimum pro to, aby si zajistil další zaměstnání, pouze se dle svého vyjádření zaregistroval u úřadu práce, o čemž však má žalovaný pochybnosti, s tím, že u tohoto úřadu žádné nabídky práce v oboru nenalezl. Dle žalovaného žalobce neučinil vůbec nic pro to, aby si zajistil zaměstnání, nevytvořil si žádný životopis a nerozesílal jej tak, jak je v dnešní době zcela standardní, kdy rozeslání životopisů je dle žalovaného nutno považovat za absolutně nezbytné minimum, aby si potencionální zaměstnanec zaměstnání sehnal. Žalobce sice tvrdil, že se snažil najít si zaměstnání prostřednictvím webového portálu [webová adresa], ovšem toto své tvrzení žádným způsobem dle žalovaného nedoložil, stejně jako jakékoli jiné tvrzení prokazující jeho zájem zajistit si zaměstnání. Žalovaný v té souvislosti poukázal na závěry Nejvyššího soudu v jeho rozsudku ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1103/2003, z něhož obsáhle citoval. Dle žalovaného pak perspektivou závěrů z tohoto rozhodnutí je zřejmé, že v posuzovaném případě byly splněny všechny podmínky pro snížení náhrady mzdy za dobu přesahující šest měsíců, neboť prokázal, že v místě bydliště žalobce byly volné pozice totožné, popřípadě rovnocenné té, kterou žalobce vykonával u žalovaného a zároveň za tuto práci byl garantován nástupní plat vyšší, než jakého dosahoval žalobce u žalovaného. To vše je nutné dle žalovaného hodnotit v kontextu neaktivity žalobce v otázce zajištění si dalšího zaměstnání, což plyne z toho, že nabídky prokázané žalovaným nereflektoval, nerozesílal životopisy s žádostí o zaměstnání a žádným způsobem neprokázal, že by jakoukoli aktivitu vyvíjel. Dle žalovaného není tak možné prokázat více, než co bylo prokázáno, aby soud mohl dle § 69 odst. 2 zákoníku práce rozhodnout. Způsobem, kterým toto zákonné ustanovení vykládá Okresní soud v Tachově, by de facto nemohlo dle žalovaného nikde za žádných okolností ke snížení náhrady mzdy dojít, což by činilo toto ustanovení prakticky v praxi nepoužitelným. 5. Okresní soud v Tachově dle názoru žalovaného rovněž nesprávně zohlednil covidovou pandemii, k níž přihlédl při obtížích spojených s hledáním nového zaměstnání bez ohledu na to, že k okamžitému zrušení pracovního poměru žalobce došlo dne 3. 10. 2019, zatímco k prvním omezením v důsledku covidové nákazy na pracovním trhu došlo až ke konci měsíce března roku 2020. Dle žalovaného si tedy žalobce mohl v průběhu měsíců října 2019 až března 2020 zajistit jiné zaměstnání bez toho, aniž by byl trh práce jakkoli ovlivněn covidovou nákazou. Dle žalovaného převzal Okresní soud v Tachově výpověď žalobce úplně a bez jakéhokoli kritického hodnocení a v podstatě vše, co žalobce vypověděl, považoval za objektivní skutečnost. Dle žalovaného jsou tedy v posuzované věci splněny podmínky pouze pro to, aby žalobci byla přiznána náhrada mzdy v rozsahu šesti měsíců, tedy od října 2019 do března 2020, ve výši 144 593 Kč. 6. Žalobce ve svém vyjádření k odvolání žalovaného uvedl, že je považuje za nedůvodné a tvrzení v něm uvedená za zkreslená a nepřesná. V té souvislosti žalobce namítl předně to, že ačkoli žalovaný sám uznává svoji povinnost zaplatit žalobci minimálně částku 144 593 Kč s příslušenstvím, pak tak dosud neučinil, přestože si musí být vědom toho, že jakékoli případné započtení na tuto pohledávku není přípustné. Úmyslem žalovaného je dle žalobce za každou cenu žalobci vymáhání jeho nároku a uplatnění jeho práv znepříjemnit a zaplacení co nejvíce oddalovat. Z důvodu jednání žalovaného musel také žalobce definitivně přestat u něj pracovat s ohledem na zcela neúnosné pracovní podmínky, které mu po nástupu do zaměstnání byly ze strany žalovaného vytvořeny. Námitky žalovaného uvedené v odvolání jsou dle žalobce jen účelové, přičemž dle žalobce žalovaný neprokázal, že by měl žalobce možnost jiného zaměstnání. Dle žalobce žalovaným předkládaná potvrzení pocházejí od jím spřízněných subjektů, přičemž ve skutečnosti nikdy žádná taková volná pracovní místa inzerována a nabízena nebyla. Uvedl dále, že hledání pracovního uplatnění žalobci silně komplikovalo i to, že žalovaný se o žalobci v místě jeho bydliště a v okolí poměrně negativně vyjadřuje, navíc i v potvrzeních od žalovaného, pokud mu tyto poskytl, bylo uvedeno, že pracovní poměr se žalobcem byl ukončen okamžitým zrušením pracovního poměru z důvodu porušování povinností zaměstnance. Znovu uvedl, že sám žádné volné pracovní místo, do kterého by mohl nastoupit, nenalezl a ani žádná nabídka možného zaměstnání mu nebyla zprostředkována úřadem práce, podle jehož potvrzení navíc žádná volná pracovní místa v jeho oboru ani nebyla. Nelze dle žalobce klást mu k tíži, že si ihned poté, co mu byl žalovaným zamezen výkon práce a přístup na pracoviště, nehledal jiné zaměstnání, neboť v té době se žalobce snažil věc řešit s žalovaným a nevylučoval ani to, že by v případě potřeby do původního zaměstnání znovu nastoupil. Žalobce byl tedy po celou dobu sporu připraven do práce zpět nastoupit, což také ihned, jak mu to žalovaný umožnil, učinil. K námitce žalovaného ohledně evidence na úřadu práce uvedl, že se na úřadu práce řádně evidoval, avšak s ohledem na probíhající spor se žalovaným nebyla mu úřadem práce vyplácena žádná podpora v nezaměstnanosti. 7. Ve vyjádření k doplnění odvolání žalovaného dále žalobce uvedl, že žalovaný jej dne 12. 9. 2019 bezdůvodně vykázal ze zaměstnání a od tohoto okamžiku mu zakázal vstup na pracoviště a přes neustálé upozorňování ze strany žalobce na to, že je stále zaměstnancem žalovaného a jeho pracovní poměr trvá, s ním nejprve žalovaný okamžitě ukončil pracovní poměr dne 4. 10. 2019 a následně mu přesto, že žalobce i nadále trval na svém zaměstnávání a s okamžitým zrušením pracovního poměru nesouhlasil, práci nepřiděloval. V období od 13. 9. 2019 do 30. 9. 2019 nemohl tedy žalobce