11 CO 215/2021-468 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud prvého stupně zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k pozemku p. č. st. [číslo], jehož součástí je rodinný dům [adresa], a k pozemkům p. č. st. [číslo], [číslo], [číslo] a 804 v k. ú. [část obce] a nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného (výrok I), kterému uložil zaplatit žalobci na vypořádání podílového spoluvlastnictví částku 2 025 500 Kč (výrok II), zamítl návrh žalobce, aby žalovanému bylo uloženo vyklidit uvedené nemovitosti (výrok III), a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok VI). Doplňujícím usnesením ze dne 27. 7. 2021, č. j. 4 C 141/2020-397, uložil každému z účastníků zaplatit státu na nákladech řízení částku 4 951,58 Kč. Rozsudek odůvodnil tím, že znaleckým posudkem znalce Ing. [příjmení] bylo prokázáno, že nemovitosti tvoří jediný funkční celek a jejich rozdělení není možné, jejich tržní cena je 4 051 000 Kč. Za této situace přichází v úvahu přikázání nemovitostí za náhradu jednomu ze spoluvlastníků podle § 1147 o. z., a soud se proto zabýval otázkou, kdo z účastníků je pro přikázání nemovitostí vhodnější, neboť oba o jejich získání usilovali. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobce disponoval klíči od domu do ledna 2019, následně jeho bývalá manželka [jméno] [příjmení] nechala vyměnit zámky (z důvodu bouracích prací tehdejších nájemníků), nové klíče od nemovitosti byly žalobci nabízeny, on si je však nevyzvedl s tím, nechť se o nemovitosti stará [anonymizováno]. [příjmení]. Od ledna 2019 do května 2020 byla nemovitost neobývaná, od května 2020 do současnosti zde bydlí žalovaný s [anonymizováno]. [příjmení] a jejími dvěma dětmi, možnost jiného bydlení žalovaný nemá. Žalovaný ve své účastnické výpovědi uvedl, že za dobu užívání nemovitostí do nich investoval společně s matkou cca 400 000 Kč. Bylo prokázáno, že žalobce je se svou přítelkyní [jméno] [příjmení] podílovým spoluvlastníkem pozemku p. č. st. [číslo] v k. ú. [část obce], jehož součástí je rodinný dům [adresa], kde společně bydlí. Soud se jako základním kritériem zabýval solventností účastníků. Žalobce předložil potvrzení svého zástupce Mgr. [příjmení] o částce 2 000 000 Kč na účtu advokátní úschovy s prohlášením advokáta, že je oprávněn a povinen tyto prostředky vyplatit v souladu s rozsudkem o vypořádání podílového spoluvlastnictví, pakliže budou nemovitosti přikázány žalobci. Žalobce ve výpovědi uvedl, že částku 2 000 000 Kč získal jako půjčku od celkem asi 5 osob, z nichž jedna je jeho syn [jméno] [příjmení], ostatní osoby odmítl identifikovat. Půjčky v rozmezí od 150 000 Kč do 500 000 Kč byly sjednány pouze ústně s návratností tehdy, až žalobce bude mít peníze (z prodeje svého spoluvlastnického podílu na domě v [část obce]). Dále uvedl, že na koupi domu v [část obce] a jeho rekonstrukci si rovněž finance půjčil, a to ve výši 650 000 Kč Částku 400 000 Kč si půjčil od dcery přítelkyně a částku 250 000 Kč od známého. Splatnost těchto půjček byla sjednána na dobu neurčitou, až bude mít žalobce finance. Žalobce tedy připustil aktuální zadluženost v rozsahu 2 650 000 Kč. Žalobce na výzvu soudu odmítl doložit smlouvu o advokátní úschově. Žalovaný předložil Smlouvu o poskytnutí hypotečního úvěru uzavřenou dne 13. 4. 2021 s [právnická osoba], která se zavázala poskytnout žalovanému hypoteční úvěr ve výši 2 530 000 Kč, v rozsahu částky 2 025 000 Kč účelově vázaný na vypořádání podílu na nemovitostech. Žalovaný se zavázal úvěr splácet v 360 měsíčních splátkách po 9 288,30 Kč. Soud uzavřel, že žalobce je osobou zadluženou sedmi různým povětšinou neidentifikovaným fyzickým osobám částkou celkem 2 650 000 Kč s tím, že se všemi má uzavřeny ústní smlouvy o zápůjčkách na dobu neurčitou. Za těchto okolností kdokoli ze žalobcových věřitelů může kdykoli žádat vrácení zapůjčených finančních prostředků zpět a žalobce bude povinen jejich nároky uspokojit v krátké lhůtě 6 týdnů (§ 2393 odst. 1 o. z.). Soud neměl možnost ověřit, zda smlouva o úschově byla vůbec uzavřena a případně jak se její účastníci dohodli na době trvání úschovy a jejím případném předčasném vrácení. Je zde obava z předčasného vyzvednutí předmětu úschovy, neboť žalobce má dle své výpovědi sedm různých nezajištěných věřitelů, kteří s ohledem na neexistenci byť i jen písemného potvrzení o zapůjčení finančních prostředků značné výše a jejich nejisté a neurčité splatnosti mohou právem pociťovat nejistotu ohledně schopnosti žalobce svým závazkům dostát. Žalobce je osobou odkázanou na příjem starobního důchodu v částce 19 999 Kč a u domu v [část obce] vlastní pouze spoluvlastnický podíl 1/2, je tedy nepravděpodobné, že by výtěžek jeho případného prodeje postačoval na uspokojení věřitelů v rozsahu částky 2 650 000 Kč. Pokud jde o solventnost žalovaného, tato je prokazována smlouvou o hypotečním úvěru, který je banka žalovanému připravena poskytnout poté, co nemovitosti získá do svého vlastnictví a uzavře s bankou zástavní smlouvu. Pokud žalobce vyjadřoval pochybnosti o tom, že banka úvěr žalovanému poskytne, z důvodu, že jsou proti němu vedena 3 soudní řízení, soud uvedl, že je vázán stavem v době vyhlášení rozsudku, kdy žádné ze soudních řízeních nebylo skončeno, a žalovaný nebyl zavázán nikomu platit žádné částky, které by ohrozily čerpání úvěru. Žalovaný je řádně zaměstnán, přičemž jeho příjmy z pracovní činnosti se pohybují 20 000 – 32 000 Kč měsíčně. Pokud soud porovnal solventnost obou účastníků z hlediska právní jistoty pro toho spoluvlastníka, který má být vyplacen, pak převažují pozitiva na straně žalovaného. Žalovaný obdrží finanční prostředky transparentního původu od banky, jejichž užití je striktně účelově vázáno a bude ze strany banky kontrolováno. Oproti tomu u žalobce okolnosti zisku hotovosti, jejího původu, jakož i jejího dalšího budoucího užití jsou netransparentní, nedůvěryhodné a vzbuzují obavu o existenci a další osud těchto finančních prostředků (s ohledem na nedoložení smlouvy o úschově a finančního zadlužení žalobce). Za této situace, kdy pro žalovaného dále svědčí jeho bytová potřeba a realizace udržovacích či zvelebovacích prací na nemovitostech, podporující závěr o jeho úmyslu v nemovitostech i nadále bydlet, soud rozhodl o přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví žalovaného s povinností vyplatit žalobci vypořádací podíl v hodnotě ½ jejich tržní ceny. 2. Proti rozsudku podal žalobce včasné odvolání, ve kterém namítal, že soud prvého stupně se přiklonil k žalovanému a následně již jen účelově vybíral a popisoval skutečnosti ze soudního spisu, aby svědčily ve prospěch jeho rozhodnutí. Odvolatel přitom obsáhle namítal, že soud nesprávně zjistil skutkový stav, týkající se přístupu obou stran do nemovitostí, možností bydlení účastníků, investic žalovaného do nemovitostí a vyhodnocení solventnosti účastníků. 3. Žalovaný ve vyjádření k odvolání pak obsáhle poukazoval na skutečnosti týkající se solventnosti účastníků, jejich bytové potřeby a protiprávního, šikanózního a obstrukčního jednání žalobce, resp. jeho zástupce Mgr. [příjmení]. 4. Rovněž žalovaný napadl rozsudek včasným odvoláním, a to pouze výrok o nákladech řízení, kdy namítal, že soud prvého stupně se opíral o nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 262/20, ačkoliv byl povinen vycházet z nálezu sp. zn. 1441/11, podle kterého základním pravidlem rozhodování o nákladech řízení majících povahu iudicia duplex je zásada úspěchu ve věci podle § 142 o. s. ř. Tento názor nebyl překonán způsobem předvídaným zákonem o Ústavním soudu. Nárok na přiznání náhrady nákladů by měl žalovaný i v případě aplikace nálezu sp. zn. I. ÚS 262/20, podle § 143 odst. 3 o. s. ř. z důvodu obstrukčního a šikanózního jednání Mgr. [příjmení]. 5. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle § 212 a násl. o. s. ř. včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, přihlédl k obsahu odvolání žalobce a vyjádření k němu dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 6. Předně lze konstatovat, že soud prvého stupně v odůvodnění rozsudku jasně vyložil ve smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř., které skutečnosti má z provedených důkazů prokázány, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. Z provedených důkazů učinil správné, úplné a logické skutkové závěry, s nimiž se odvolací soud zcela ztotožnil. Skutkový stav zjištěný soudem prvého stupně tvoří spolehlivý základ pro rozhodnutí ve věci samé a mohl z něj vycházet při rozhodování i odvolací soud. Provedení jiných důkazů či opakování důkazů provedených soudem prvého stupně k vyvrácení či zpochybnění skutkových závěrů, které soud prvého stupně učinil, žalobce v odvolacím řízení nenavrhoval. Protože skutkový stav zjištěný soudem prvého stupně se v řízení před odvolacím soudem v podstatě nezměnil, odvolací soud nemohl dospět ani k odlišnému skutkovému závěru. Odvolací soud proto pro stručnost na skutkový závěr soudu prvého stupně v podrobnostech odkazuje. 7. Soud prvého stupně rovněž nepochybil, pokud pro nadbytečnost nepřipustil žalobcem navržený důkaz dotazem na [právnická osoba] Žalovaný k prokázání své solventnosti dolo