64 CO 161/2022-144 — Krajský soud v Plzni

1. Označeným rozsudkem soud prvního stupně vyhověl žalobě a žalované uložil zaplatit žalobci 150 000 Kč s úrokem z prodlení jdoucím z tohoto základu ve výši 8,25 % ročně od 30. 1. 2021 do zaplacení (výrok I), žalované uložil zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 61 244 Kč (výrok II) a ke splnění žalované uložených povinností určil splátky ve výši 5 000 Kč měsíčně (výrok III). Podle odůvodnění rozhodnutí v řízení zjistil, že žalobce a žalovaná jako prodávající uzavřeli dne 2. 10. 2018 kupní smlouvu s kupující [právnická osoba] [rok] [anonymizováno], jejímž předmětem byl prodej spoluvlastnického podílu o velikosti ideální 2/3 na pozemku parc. [číslo] o výměře 170 m², v [katastrální uzemí], [územní celek]. V kupní smlouvě byla sjednána kupní cena ve výši 300 000 Kč. Tato kupní cena byla složena do úschovy realitní kanceláře a z této byla kupní cena vyplacena na účet, který oba účastníci uvedli, a to č. ú. [bankovní účet], vedený u [právnická osoba] Žalobce a žalovaná v čl. I. odst. 2 smlouvy společně deklarovali, že společné jmění manželů zaniklo dne 22. 10. 2007 a že předmět převodu, nebyl dosud vypořádán ani dohodou ani ohledně něj nebyl v zákonné lhůtě podán návrh na vypořádání rozhodnutím soudu, tudíž se uplatnila zákonná domněnka vypořádání dle ust. § 741 písm. b) občanského zákoníku (o. z.), a předmět převodu je v podílovém spoluvlastnictví bývalých manželů, kdy podíl každého z nich na společné věci je stejný. Takto zjištěný skutkový stav soud posoudil podle § 2991 odst. 1 o. z. Žalovaná se (na úkor žalobce) bezdůvodně obohatila, neboť získala majetkový prospěch plněním bez právního důvodu. Vzhledem k tomu, že žalovaná neměla žádný právní důvod, aby zadržela jednu polovinu kupní ceny z výše uvedené kupní smlouvy, kterou sama získala, vzniklo na straně žalované bezdůvodné obohacení ve výši 150 000 Kč, což je polovina z prodejní ceny v celkové výši 300 000 Kč. Neuhrazením závazků v takto stanovené lhůtě se zároveň žalovaná dostala do prodlení s plněním peněžitého dluhu a žalobci vzniklo právo žádat po žalované od prvního dne prodlení úroky z prodlení dle § 1968 a násl o.z. 2. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včasné odvolání. Žalobce se od roku 2007 nechoval jako vlastník, o pozemek se nestaral, tvrzení o úhradě daně neprokázal. Byla to až svědkyně [příjmení], kdo v souvislosti s přípravou prodeje pozemku účastníky upozornil, že je evidován ve společném jmění manželů (SJM) účastníků. Žalobce neměl na pozemek přístup jinak než skrze pozemek, který podle vypořádání připadl žalované. Žalovaná tyto skutečnosti věrohodně vylíčila ve své výpovědi. Je přesvědčena, že prokázala, že mezi účastníky byla již v roce 2007 uzavřena dohoda, že pozemek bude patřit výlučně žalované. Skutečnost, že v důsledku fikce vypořádání se účastníci stali podílovými spoluvlastníky pozemku, bez dalšího neznamená, že se žalovaná obohatila tím, že si ponechala polovinu kupní ceny. Uplatněný nárok je v rozporu s dobrými mravy, proto žalobce nemůže požadovat vydání bezdůvodného obohacení. Nesouhlasí ani s povinností hradit náklady řízení, dovolává se § 150 o. s. ř. Navrhla změnu rozhodnutí a zamítnutí žaloby. 3. Žalobce navrhl potvrzení napadeného rozsudku. Soud prvního stupně žalovanou řádně poučil o tom, že neunáší důkazní břemeno stran tvrzení, že pozemek nebyl do vypořádání zahrnut pouze nedopatřením. Jakékoliv tvrzení žalované ohledně úmyslu stran nemůže nic změnit na tom, že k písemné dohodě o změně vlastnických vztahů a k jejímu zápisu do katastru nedošlo. 4. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle ustanovení § 212, § 212a o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalované důvodné není. 5. Předmětem řízení je v přezkoumávané věci peněžitá pohledávka žalobce na úhradu bezdůvodného obohacení, které žalované podle žalobních tvrzení vzniklo tím, že si bez právního důvodu ponechala celou kupní cenu ve výši 300 000 Kč, kterou účastníci společně utržili za prodej svého spoluvlastnického podílu na pozemku parc. [číslo] v k. ú. [obec], a to na základě shora označené kupní smlouvy, kterou jako prodávající společně uzavřeli dne 2. 10. 2018 s kupující [právnická osoba] [rok] [anonymizováno]. 6. Žalovaná v řízení potvrdila, že účastníci uvedenou kupní smlouvu uzavřeli, kupní cena z ní byla zaplacena dohodnutým způsobem na její bankovní účet a že si tuto v celém rozsahu ponechala. 7. Nesporné mezi účastníky bylo rovněž to, že jsou bývalí manželé, jejichž manželství zaniklo rozvodem dne 4. 7. 2007. Téhož dne uzavřeli smlouvu o vypořádání vzájemných majetkových vztahů, práv a povinností společného bydlení pro dobu před i po rozvodu manželství (smlouva o vypořádání). Ani zjištění, že sporný pozemek [číslo] jako předmět vypořádání v této smlouvě uvedeno není, účastníci nezpochybňují. 8. Soud prvního stupně zjistil skutkový stav v rozsahu postačujícím pro rozhodnutí věci. Provedl také všechny stranami označené důkazy, které řádně zhodnotil v souladu s pravidly logického myšlení a ustanovením § 132 o. s. ř. Vysvětlil, proč nemohl vyslechnout žalovanou navrženou svědkyni - advokátku Mgr. [příjmení], kterou žalobce coby klient ve smyslu ust. § 21 odst. 2 zákona o advokacii nezprostil mlčenlivosti. Odvolací soud dodává, že s ohledem na tvrzení, která chtěla žalovaná prokázat výpovědí této svědkyně, která pro oba účastníky připravila a vyhotovila smlouvu o vypořádání ze dne 4. 7. 2007, by provedení tohoto důkazu beztak nemohlo přispět k objasnění právně významných okolností. 9. Žalovaná se brání v prvé řadě tím, že účastníci měli při uzavření smlouvy o vypořádání vůli přenechat výlučně žalované i spoluvlastnický podíl na pozemku [číslo] že toliko nedopatřením do ní nebyl tento pozemek zahrnut, což žalovaný popřel. Soud prvního stupně poté, co žalovanou k označení potřebných důkazů vyzval postupem podle § 118a odst. 3 o. s. ř., uzavřel, že se žalované její tvrzení prokázat nezdařilo. S tímto závěrem se odvolací soud ztotožňuje. Žalovaná je prokazuje v podstatě pouze svou účastnickou výpovědí, což je ovšem důkazní prostředek, který bez podpory dalšími důkazy ve sporném řízení může pouze zcela výjimečně prokázat skutečnost, která je protistranou popřena. V posuzované věci navíc je výpověď žalované k této skutečnosti v rozporu nejen s účastnickou výpovědí žalobce a s obsahem smlouvy o vypořádání, ale i samotné kupní smlouvy z 2. 10. 2018. Účastníci, tedy i žalovaná, v ní výslovně prohlásili, že při zániku jejích manželství pozemek [číslo] dohodou účastníků vypořádán nebyl, a proto se uplatnila zákonná domněnka vypořádání podle § 741 písm. b) občanského zákoníku (ve skutečnosti vzhledem k době, kdy bylo manželství účastníků rozvedeno, došlo k vypořádání tohoto pozemku v důsledku nevyvratitelné právní domněnky dle § 150 odst. 4 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. účinného do 31. 12. 2012 (ObčZ). Rozpor svého nynějšího tvrzení, které tomuto v kupní smlouvě zaznamenanému projevu vůle přímo odporuje, žalovaná v řízení (a ani ve své výpovědi), nikterak nevysvětlila. 10. Odvolací soud dále poukazuje na právní závěr soudu prvního stupně, uvedený v bodě 13 odůvodnění přezkoumávaného rozsudku, který činí úvahy uvedené v předchozím odstavci pro výsledek řízení nadbytečnými. Jak soud prvního stupně správně uvedl, i kdyby žalovaná své tvrzení o úmyslu účastníků zahrnout předmětný pozemek do vypořádání SJM prokázala, na věci by to nic nezměnilo, neboť účastníci, což je nesporné, ohledně vypořádání tohoto pozemku (podílu na něm) ve lhůtě tří let od zániku manželství žádnou dohodu neuzavřeli. Taková dohoda by navíc s ohledem na ust. § 149a ObčZ musela být pod sankcí absolutní neplatnosti sjednána písemně, a účinnosti by nabyla až vkladem do katastru nemovitostí. Jelikož se tak nestalo, k vypořádání spoluvlastnického podílu účastníků na pozemku došlo ex lege po uplynutí tří let od zániku manželství tak, že každý z bývalých vlastníků do svého vlastnictví nabyl stejný podíl k pozemku, tj. podíl o velikosti jedné ideální třetiny. 11. Stejně tak je nerozhodné, zda žalobce hradil z pozemku i po roce 2007 daň z nemovitosti. Pokud by toto své tvrzení prokázal, jen by tím (nepřímo) posílil správnost beztak soudem přijatého závěru, že žalovaná neprokázala uzavření dohody, dle níž si měla celou kupní cenu ponechat. Z hlediska výsledku řízení je nerozhodné, zda žalovaná své tvrzení neprokázala, nebo zda je žalovaný vyvrátil (prokázal jeho nepravdivost). Soud prvního stupně tak nepochybil, pokud se ověřením tohoto tvrzení žalobce více nezabýval. Totéž platí ve vztahu k tvrzení žalované, že žalobce se k pozemku jako vlastník nechoval. Tato okolnost by sice mohla jako nepřímý důkaz (ovšem nikoliv osamocený) podpořit verzi žalované o úmyslu, který účastníci při vypořádání SJM měli, jak ale již bylo vysvětleno, samotný úmysl stran není pro posouzení rozsahu vlastnických práv k pozemku právně významný. 12. Další obranou žalované bylo tvrzení, že mezi účastníky došlo k dohodě, že kupní cena utržená za prodávaný podíl, připadne výlučně žalované. Takovou dohodu nepochybně účastníci řízení jako sp