10 CO 250/2023-145 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I. uložil žalovanému povinnost zaplatit první, druhé a čtvrté žalobkyni částku 265 017,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení, třetí žalobkyni částku 795 052,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení, výrokem II. žalobní návrh ohledně prvé žalobkyně, druhé žalobkyně a třetí žalobkyně co do částky 9 982,50 Kč s úrokem z prodlení zamítl a ve vztahu k třetí žalobkyni žalobní návrh zamítl co do částky 29 947,50 Kč s úrokem z prodlení. Výrokem III. rozhodl tak, že žalobkyním právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal. 2. Proti tomuto rozsudku se do výroku I. a souvisejícího výroku o nákladech řízení odvolal žalovaný a v odvolání namítl, že soud prvního stupně z provedeného dokazování, jehož šíře byla podle něj vyčerpávající, dovodil nesprávné právní a skutkové závěry. Žalovaným utržená kupní cena za nemovitosti v k. ú. [obec] byla ekvivalentem za plnění, které žalovaný jako prodávající a jediný vlastník nemovitostí převedl kupujícímu a obdržel v souladu se zákonem. Byl to on, kdo měl jediný nárok na zaplacení kupní ceny. Soudem prvního stupně dovozená„ dohoda spoluvlastníků“ či„ dohoda dědiců“ nemohla platně vzniknout, protože žalobkyně nikdy nebyly vlastníky či spoluvlastníky předmětných nemovitostí. Odkázal na výsledky dědického řízení, na jehož základě se stal žalovaný jediným nabyvatelem nemovitostí v k. ú. [obec]. Žalobkyně jako nevlastníci tedy nemohly uzavřít platně dohodu s vlastníkem o rozdělení kupní ceny. Žalobou se v podstatě domáhají žalobkyně jakoby zaplacení daru, který ale sjednán nebyl. Dále žalovaný v odvolání uvedl, že účastníci spolu jednali před projednáním dědictví, na jehož základě se stal žalovaný vlastníkem předmětné nemovitosti. V té době byly žalobkyně nevlastníky a dost dobře nemohly učinit žádné platné ujednání ohledně nemovitosti. Skutečným projevem vůle žalobkyň byla vůle projevená v rámci dědického řízení. V rámci dědického řízení nežádaly z dědictví žádný díl a neměly o nemovitost zájem. 3. Žádný projev, který by bylo možno považovat za souhlasný ve vztahu mezi účastníky a který by měl vést k tomu, že žalobce bude jediný vlastník nemovitosti v k. ú. [obec] a v případě prodeje, že rozdělí kupní cenu, učiněn nebyl. Soud prvního stupně dovodil, že projev vůle jednajících by v podstatě měl vést k jakémusi smluvnímu ujednání, ale s tím žalovaný nesouhlasí. Smlouva je dvou či vícestranný souhlasný projev vůle smluvních stran. Takové souhlasné projevy nebyly v řízení zjištěny a navíc,,uvážíme-li, že žalovaný při prodeji neprošel tzv. časovým testem z pohledu daně z příjmu fyzických osob, pak by přiznání nároku na zaplacení podílu na kupní ceně bylo jednáním, které by sloužilo k obcházení zákona a takové jednání by bylo v rozporu s dobrými mravy“. Pokud žalovaný v určitém okamžiku uvažoval o možnosti poskytnout některé z žalobkyň peněžité plnění, byl to pouze projev dobré vůle směřující k zachování slušných vztahů. To, že se rozhodl jinak, mu nemůže být přičítáno k tíži. Žalovaný tedy shrnul, že není žádný platný právní důvod k tomu, aby žalobkyně mohly uplatňovat vůči žalovanému nárok na zaplacení podílu z utržené kupní ceny za nemovitosti v k. ú. [obec]. Nejedná se ani o nárok na bezdůvodné obohacení. Žalovaný se nemohl jako výlučný vlastník na úkor jiného bezdůvodně obohatit. Soud podle názoru žalovaného poskytl žalobkyním právní ochranu tam, kde žádné právo nebylo. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil, že žalobní návrh zamítne a současně přiznal žalovanému nárok na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. 4. Do výroku III. se odvolaly žalobkyně. Nesouhlasily s odůvodněním soudu prvního stupně, protože skutečnosti uváděné soudem ve smyslu § 150 o. s. ř. nelze považovat za důvody zvláštního zřetele hodné a soud nepostupoval zákonným způsobem. Odkázaly na základní zásadu, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů řízení civilního procesu, což je zásada úspěchu ve věci podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. Moderace tohoto základního práva je výjimkou. Ust. § 150 o. s. ř. musí být používáno restriktivně (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 29 Cdo 704/2016). Soud neopodstatněně přiřkl žalobkyním vinu za vznik sporu pro jejich nedostatečnou opatrnost a předvídavost, když s žalovaným neuzavřely žádnou písemnou dohodu a ani takovou dohodu neučinily součástí dědické dohody před notářstvím. V této souvislosti ale soud prvního stupně neuvažoval o tom, že dodržování ústních dohod je jedním ze základních pravidel morálky a slušnosti a mělo by být samozřejmostí obzvláště, když mezi účastníky je sourozenecký vztah či vztah strýce a neteře. Konstatování v odůvodnění rozsudku, že žalovaný využil dané situace a splnění dohody si rozmyslel, vyznívá téměř jako omluva takového jednání, ačkoli ve skutečnosti jde o jednání, které je nepřípustné a hraničí s trestným činem. Z citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že nelze klást k tíži účastníka řízení skutečnost stojící na straně soudu. Přitom soud prvního stupně uvedl, že žalobkyně, které žalují na základě ústní dohody, jsou postaveny v jistém slova smyslu do důkazní nouze. Jestliže ale soud rozhodl převážně ve prospěch žalobkyň, měl rozhodovat i akcesorickým výrokem ve prospěch žalobkyň. V žádném případě nemohl relativizovat svůj rozsudek možným odlišným náhledem soudů další instancí a tuto nejistotu promítnout do nákladového výroku. Žalobkyně dále namítly, že žádná z nich nedisponuje právnickým vzděláním, že dědické řízení v případě mnohosti účastníků není běžnou ani jednoduchou záležitostí a nejde o záležitost oproštěnou od určité psychické zátěže. Žalobkyně zjevně nepředpokládaly, že si jejich příbuzný splnění uzavřené dohody rozmyslí. Nechtěly dědické řízení bagatelizovat, ale jejich cílem ho bylo urychlit a zjednodušit. Mělo by být také přihlédnuto k tomu, že ke smírnému řešení žalovaný v průběhu řízení zaujímal odmítavý postoj. Napadený výrok rozsudku soudu prvního stupně je v rozporu se závěry nálezu Ústavního soudu, sp. zn. IV. 2014. Z tohoto rozhodnutí vyplývá, že ust. § 150 o. s. ř. má sloužit k odstranění nepřiměřené tvrdosti, tedy jinými slovy k dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení. Úvaha o tom, zda jsou splněny podmínky jeho aplikace, tedy zda se jedná o výjimečný případ a závěr, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Žalobkyně proto navrhly, aby výrok III. rozsudku soudu prvního stupně byl změněn a byly jim přiznány náklady řízení ve výši 381 201 Kč a také navrhly, aby jim byly přiznány náklady odvolacího řízení. 5. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které mu předcházelo ve smyslu ust. § 212 a násl. o. s. ř., přihlédl k obsahu odvolání žalobkyň a odvolání žalovaného a po odvolacím jednání dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné a odvolání žalobkyň co do základu shledal důvodným, avšak jiným způsobem vypočetl náklady řízení, jejichž nárok žalobkyním přiznal. 6. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že celá záležitost se týká nemovitosti, která byla předmětem pozůstalostního řízení po [jméno] [příjmení], narozeném [datum], a zemřelém dne [datum]. Předmětem dědictví byl rovněž pozemek st. [parcelní číslo] – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí byl objekt bydlení v [adresa] a [parcelní číslo] – ostatní plocha. Dědici po zemřelém byly děti [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] (žalovaný), [jméno] [příjmení] a vnučky, tedy první, druhá a čtvrtá žalobkyně v tomto řízení. V dědickém řízení (sp. zn. [číslo jednací] ze dne 16. 8. 2018) byla schválena dohoda o rozdělení pozůstalosti tak, že předmětné nemovitosti nabyl pozůstalý syn zemřelého, tedy žalovaný. Žalobkyně svůj nárok opíraly o uzavřenou dohodu mezi pozůstalými, jejíž předmětem měl být prodej nemovitosti a dle které měla být kupní cena za prodej této nemovitosti rozdělena mezi pozůstalé. Taková dohoda byla uzavřena ústní formou v době projednání dědického řízení. Žalovaný se bránil tím, že k žádné takové dohodě nedošlo; nedošlo ani k tomu, že by měl být pověřen prodejem nemovitosti. Soud prvního stupně jeho tvrzení ale neuvěřil. Vycházel především z jeho stanoviska v rámci podání vysvětlení na Policii České republiky dne 6. 9. 2021, kde uvedl:„ Když jsem obdržel vyplacenou prodejní cenu sníženou o uvedené platby, to bylo někdy koncem ledna nebo v únoru 2021, tak jsem připravil složenky na převod peněz z prodejní ceny mezi zbývající tři dědické podíly, které činily každý 750 000 Kč. Rozdělil jsem peníze z prodeje na čtyři díly, protože jsme byli čtyři sourozenci.“ Žalovaný také nepopíral, že obdržel od žalobkyň výzvy k zaplacení jimi požadovaných podílů a v té souvislosti uvedl:„ Já jsem se toho vyhrožování zalekl a ani to po finanční stránce nevycházelo. Proto jsem šel za svým advokátem [anonymizováno] [příjmení] a ten mi sdělil, abych zatím žádné peníze neposílal, že právně jsem jediný dědic“. Žalovaný také uvedl, že peníze má na účtu a že v případě potřeby je vyplatí. Shodně [jméno] [příjmení] (ses