11 CO 43/2023-98 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud prvého stupně uložil žalovanému vyklidit byt [číslo] v prvním patře domu [adresa] v [obec] a vyklizený předat žalobci do jednoho měsíce od právní moci rozsudku (výrok I) a zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 11 534 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II). Rozsudek odůvodnil tím, že provedenými důkazy bylo prokázáno, že předmětem nájemní smlouvy, uzavřené dne 21. 5. 1992 mezi účastníky, byl předmětný byt, který žalobce dal do užívání žalovanému od 1. 1. 1992 na dobu neurčitou. Žalobce dal žalovanému výpověď ze dne 10. 12. 2019 z důvodu dluhu na nájemném a zálohách na služby za říjen a listopad 2019, kterou žalovaný osobně převzal 18. 12. 2019. Žalovaný podal 15. 1. 2020 žalobu o neplatnost výpovědi z nájmu, kterou Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 27. 5. 2021, č. j. 6 C 15/2020-111, zamítl. Krajský soud v Plzni tento rozsudek potvrdil rozhodnutím ze dne 20. 10. 2021, č. j. 15 Co 207/2021-133. Oba soudy shodně důvody pro výpověď z nájmu bytu spatřovaly v hrubém porušení povinností nájemce – žalovaného. Dospěly k závěru, že výpověď nebyla dána v rozporu s dobrými mravy. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2022, č. j. 26 Cdo 1195/2022-181, bylo dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni odmítnuto. I ústavní stížnost žalovaného byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2022, sp. zn. III ÚS 2721/2022. Po právní stránce soud prvého stupně uzavřel, že mezi žalobcem jako pronajímatelem a žalovaným jako nájemcem byla uzavřena smlouva o nájmu bytu dle § 685 obč. zák., účinného do 31. 12. 2013, za užití § 3074 odst. 1 o. z., účinného od 1. 1. 2014. Žalobce učinil výpověď z nájmu bytu, kterou osobně žalovaný převzal, tedy výpověď byla způsobilá přivodit skončení nájmu. Žalovaný neúspěšně brojil proti výpovědi žalobou o neplatnost výpovědi v řízení sp. zn. 6 C 20/2022, kde soudy obou stupňů uzavřely, že výpověď byla dána po právu, platně, neboť byly splněny předpoklady pro výpověď z nájmu bytu ve smyslu § 2288 odst. 1 písm. a) o. z. a výpověď splňovala formální i obsahové náležitosti požadované § 2286 odst. 1, 2 o. z. Ve výpovědi byla uvedena tříměsíční výpovědní doba, které počala běžet první den kalendářního měsíce následujícího po měsíci, kdy byla doručena žalovanému, v souladu s § 2285 odst. 1 druhá věta o. z. Pokud žalovaný převzal výpověď 18. 12. 2019, výpovědní doba počala běžet 1. 1. 2020 a skončila 31. 3. 2020. Uplynutím výpovědní doby skončil nájem bytu a žalovanému vznikla povinnost byt odevzdat žalobci dle § 2292 o. z. Žalovaný této své povinnosti nedostál přes opakované výzvy žalobce k vyklizení a byt nadále užívá. Žalobce se proto právem domáhal ochrany svého vlastnického práva žalobou na vyklizení dle § 1040 o. z. Soud prvého stupně uzavřel, že žaloba byla podána důvodně, když námitku žalovaného, že žaloba na vyklizení je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, shledal lichou. Předně žalovaný uplynutím výpovědní doby měl povinnost byt vyklidit, bez nároku na náhradní byt či ubytování. Žalobce i přesto nabídl žalovanému, že mu zajistí bydlení v bytě v domě s pečovatelskou službou. Tato nabídka trvá i v současné době, jak vyjádřil žalobce na jednání 30. 11. 2022 i ve výzvách k vyklizení. Žalobcem nabízený byt je v [obec], čímž by žalovaný byl ve městě jemu dobře známém. Jde o byt v prvním patře s výtahem a se sklepem, čímž by byl zajištěn bezproblémový přístup žalovaného do bytu a možnost uskladnění jeho věcí ve sklepní kóji. Rovněž pozitivním je způsob vytápění nabízeného bytu dálkovým vytápěním. Umístění bytu v domě s pečovatelskou službou by bylo pro žalovaného příznivé, neboť je držitelem ZTP a má zdravotní problémy. Takováto dobrá vůle žalobce, kdy neučinil kroky k vyklizení bytu již mnohem dříve, nemůže vést k závěru, že žaloba na vyklizení představuje výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Požadavek žalobce na vyklizení bytu proto nepředstavoval zjevné zneužití práva ve smyslu § 8 o. z., když na druhé straně bylo třeba poskytnout ochranu vlastnického práva žalobce. Ani nepříznivý zdravotní stav žalobce nemohl vést k závěru, že žaloba na vyklizení je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy. 2. Proti rozsudku podal včasné odvolání žalovaný, který namítal, že soud nesprávně posoudil otázku, zda podaná žaloba o vyklizení představuje zjevné zneužití práva. Žaloba je šikanózní, protože je podána výlučně v důsledku toho, že se žalovaný domáhal svých práv vyplývajících z jeho právního postavení nájemce. V bytě má také věci syn žalovaného [jméno] [příjmení], s nimiž žalovaný nemůže volně nakládat. Veškeré své povinnosti si žalovaný plní řádně, naopak má přeplatky. U žalovaného se nejedná o klasický případ neplatičství, nájemné nebylo hrazeno řádně z důvodu, že v bytě existovala řada závad, na které žalovaný opětovně poukazoval a k nimž mělo být soudem prvního stupně vedeno další dokazování, jak bylo žalovaným navrhováno. Rekonstrukce bytu znemožnila žalovanému jeho užívání. K žalovanému do bytu se také chce nastěhovat zpět jeho syn, i tato okolnost zakládá rozpor s dobrými mravy ve vztahu k vyklizení. U žalovaného jsou dány důvody pro aplikaci § 150 o. s. ř. Žalovaný byl v minulosti zbaven svéprávnosti a i jeho osobní poměry vyplývající z obsahu spisu odůvodňují nepřiznání náhrady nákladů řízení protistraně. 3. Žalobce ve vyjádření k odvolání uvedl, že skutečnost, že v bytě se nachází věci syna žalovaného, který se chce nastěhovat zpět do bytu, nezakládá rozpor s dobrými mravy, který by odůvodňoval zamítnutí žaloby. Syn žalobce [jméno] [příjmení] nemá k bytu žádný právní vztah a není v bytě hlášen ani k trvalému pobytu. Otázka vyklizení věcí patřících jiné osobě z bytu je řešena v § 341 o. s. ř. Skutečnost, že si žalovaný řádně plní své povinnosti a nejedná se v jeho případě o klasický případ neplacení nájemného, je irelevantní. Otázka neplacení nájemného byla pravomocně vyřešena v řízení sp. zn. 6 C 15/2020 tak, že byla zamítnuta žaloba žalovaného o určení neoprávněnosti výpovědi z nájmu bytu. Soudy všech stupňů vč. ústavního nepřisvědčily argumentaci žalovaného, že nebyly dány důvody pro výpověď z nájmu bytu pro neplacení nájemného a úhrad za služby a naopak bylo prokázáno, že žalovaný platil přinejmenším od 1. 1. 2018 nájemné a zálohy na služby opožděně a až na základě písemných upomínek žalobce a že nájemné a zálohy na služby za měsíce říjen a listopad 2019, jejichž nezaplacení bylo důvodem výpovědi z nájmu bytu, zaplatil žalovaný až po podání výpovědi. Skutečnost, že žalovaný v současně době platí za užívání bytu náhradu ve výši ujednaného nájemného, nelze považovat za okolnost, která by měla vliv na posouzení žaloby jako šikanózního výkonu práva či jeho zjevného zneužití, neboť žalovaný, který již není nájemcem bytu, tím pouze plní svoji zákonnou povinnost dle § 2295 o. z. Žalobce pouze vykovává své právo na vyklizení bytu (resp. na ochranu jeho vlastnického práva), které mu náleží poté, co se žalovaným platně ukončil nájemní vztah k bytu výpovědí a žalovaný se přesto odmítl z bytu vystěhovat. Z tohoto důvodu nelze označit žalobu jako projev šikanózního výkonu práva či jeho zjevného zneužití. Pokud jde o údajné vady v bytě a omezení v jeho užívání při prováděné rekonstrukci, tyto skutečnosti byly řešeny v řízení o určení neoprávněnosti výpovědi z nájmu bytu a v řízení o vyklizení bytu již není důvod se jimi opětovně zabývat. Soud rovněž zaujal správný právní názor, že zde neexistují důvody zvláštního zřetele hodné, které by odůvodňovaly nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení žalobci, který byl v řízení zcela úspěšný. Výše nákladů řízení není taková, aby znemožnila žalovanému jejich úhradu s ohledem na jeho výdělkové a majetkové poměry a kromě toho je třeba vzít v potaz i okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku na vyklizení bytu, dále dobu, která uplynula od právní moci rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 10. 2021, č. j. 15 Co 207/2021-133, na základě něhož byla podána žaloba o vyklizení, a rovněž i odmítavý postoj žalovaného k žalobě. Žalobce poskytl žalovanému dostatečný časový prostor, aby byt vyklidil, a to téměř 30 měsíců od skončení nájmu, resp. více než 10 měsíců od pravomocného skončení sporu o přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu. Kromě toho žalobce nabídl žalovanému náhradní byt, aby mohl vyřešit svoji bytovou potřebu, avšak žalovaný nabídky nevyužil. Žalobce se tedy zachoval k žalovanému korektně a snažil se žalovanému pomoci řešit jeho bytovou situaci, ač to nebyla jeho povinnost. Za této situace by bylo nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení úspěšnému žalobci nespravedlivé a v rozporu se zásadou v § 142 odst. 1 o. s. ř. a zásadou rovnosti účastníků, neboť žalobce by byl nepřiznáním práva na náhradu nákladů řízení postižen za to, že vykonal své právo až poté, co poskytl žalovanému dostatečný časový prostor k řešení jeho bytové situace a nabídl mu bydlení v jiném adekvátním bytě. Ze stejných důvodů by byl nesprávný i závěr, že žaloba je aktem šikanózního výkonu práva či jeho zjevného zneužití. Žalovan