13 CO 187/2022-485 — Krajský soud v Plzni

1. Shora citovaným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, jíž se žalobkyně po žalovaných domáhala zaplacení částky 375 272 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobkyni uložil povinnost nahradit 1. žalovanému na nákladech řízení částku 162 941 Kč a 2. žalovanému částku 150 696 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejich právních zástupců (výrok II, III) a dále zavázal žalobkyni k náhradě nákladů vedlejšího účastníka ve výši 3 753 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV). Zamítavý výrok rozhodnutí byl postaven na zjištění, že žalobkyni se nepodařilo unést důkazní břemeno ohledně místa, kde došlo k jejímu pádu, což vylučuje podřadit věc pod některý z odpovědnostních vztahů zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, či pod ustanovení o náhradě škody zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Výpověď žalobkyně, v části vztahující se k prokázání místa jejího pádu, soud nepovažoval za věrohodnou, a to zejména pro její rozpor s obsahem výslechu svědkyně [příjmení], [příjmení] a [příjmení], jakož i s obsahem listiny označené jako„ žádost žalobkyně o náhradu škody“ ze dne 23. 5. 2016, s obsahem dopisu žalobkyně ze dne 31. 1. 2017 a ze dne 12. 11. 2018, které byly adresovány vedlejšímu účastníkovi na straně 1. žalovaného a s obsahem předžalobní upomínky zástupce žalobkyně ze dne 23. 3. 2019 adresované 1. žalovanému a ze dne 5. 5. 2019 adresované 2. žalovanému. V odůvodnění rozsudku soud podrobně popsal skutečnosti, na nichž postavil své rozhodnutí, úvahy, jimiž se řídil a rozhodný skutkový a právní stav věci. Nákladový výrok našel oporu v ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., když soud přiznal žalovaným a vedlejšímu účastníku právo na plnou náhradu nákladů řízení. 2. Ve včasném odvolání vyjádřila žalobkyně nesouhlas s tímto rozhodnutím. Měla za to, že v řízení prokázala místo pádu, při němž si způsobila zranění, jehož odškodnění požaduje. Odlišnosti mezi jednotlivými důkazy, na něž v odůvodnění rozhodnutí soud prvního stupně odkazuje a z nichž dovozuje neunesení důkazního břemene žalobkyně při určení místa zranění žalobkyně, nejsou podle přesvědčení žalobkyně zásadní. Podstatné je to, že žalobkyně a svědkyně [příjmení] popsaly místo pádu relativně shodně, když po žalobkyni a svědkyni není možné s odstupem několika let požadovat přesné vylíčení skutkového děje, včetně místa pádu. Podstatnou je ta skutečnost, že se úrazový děj odehrál. V řízení bylo prokázáno poškození vozovky ve vlastnictví 1. žalovaného a správě 2. žalovaného, k pádu žalobkyně došlo na uvolněných kostkách vozovky a prokázáno bylo i zranění žalobkyně v důsledku tohoto pádu. Obecně nelze spravedlivě po žalobkyni požadovat, aby do detailu přesně určila místo pádu, k němuž došlo 8. 5. 2016, neboť nemohla přesně vnímat okolnosti pádu, byla v šoku ze zranění a uplynula již také dlouhá doba. Nakonec po doplnění důkazního řízení v odvolacím řízení bylo místo pádu žalobkyně identifikováno i výpovědí svědka [jméno] [jméno]. Na místě pádu žalobkyně byla nepředvídatelná závada ve schůdnosti vozovky spočívající v uvolněných dlažebních kostkách, a to v místě, kde se běžně pohybují chodci, když jde o klidovou zónu vnitřního města s nízkým provozem automobilů. Podle žalobkyně bylo v řízení prokázáno, že žalovaní porušili své zákonné povinnosti při údržbě a správě předmětné komunikace, proto nesou žalovaní odpovědnost k náhradě škody vzniklé žalobkyni úrazem při pádu na vozovce, a to podle zákona č. 13/1997 Sb., respektive případně podle obecné úpravy odpovědnosti za škodu podle občanského zákoníku, když žalovaní alespoň nenaplnili generální prevenční povinnost podle ust. § 2900 občanského zákoníku, neboť dlouhodobě neopravili poškozenou komunikaci, případně nebezpečné místo viditelně neoznačili, aby tímto zabránili vzniku újmy takového charakteru. Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek byl postaven na skutkovém závěru o neidentifikování místa pádu a úrazu žalobkyně, a po doplnění dokazování v odvolacím řízení, lze skutkový závěr soudu prvního stupně považovat za vyvrácený, navrhla žalobkyně zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení mu věci k dalšímu řízení. Pro případ potvrzení tohoto rozsudku, požádala žalobkyně o aplikaci ust. § 150 o. s. ř. na rozhodnutí o nákladech řízení, při zohlednění příjmové a majetkové nedostatečnosti žalobkyně, která je v důchodu a nemá možnost přivýdělku, navíc je nemajetná. Podle žalobkyně náklady žalovaných na právní zastoupení nelze považovat za účelně vynaložené, když 1. žalovaný je veřejnoprávní korporací a 2. žalovaný je organizací zřízenou 1. žalovaným, oba disponují aparátem, jenž mohl zajistit zastupování žalovaných v předmětném soudním řízení, proto zastoupení obou žalovaných advokátem nebylo přiměřené charakteru a složitosti projednávané věci. Žalobkyně rovněž poukázala na silnější ekonomickou pozici žalovaných, oproti žalobkyni, proto podle jejího názoru lze po žalovaných spravedlivě požadovat, aby si nesli náhradu nákladů řízení k tíži svých majetkových poměrů. 3. Žalovaný č. 1 se ztotožnil s odůvodněním napadeného rozsudku. Místo pádu žalobkyně po provedeném dokazování nebylo zjištěno, tvrzení žalobkyně v tomto směru byla rozporná s řadou dalších důkazů, včetně výpovědi svědkyně [příjmení], a soud prvního stupně tyto rozpory podrobně a správně popsal v odůvodnění rozsudku. Sama žalobkyně popisovala průběh skutkového děje v řízení odlišně. Žalobkyně byla v rozporu i s výpovědí svědka [jméno] [jméno], jež byla učiněna v odvolacím řízení, zvláště ohledně vytvoření kontaktu mezi nimi a nalezení shody o znalosti skutku k učinění svědecké výpovědi. Sám svědek [jméno] je nevěrohodný pro propojení a spříznění s advokátní kanceláří právního zástupce žalobkyně, jež ho zastupuje v řadě soudních sporů a právní zástupce žalobkyně má v domě vlastněném svědkem advokátní kancelář. Svědek [jméno] je nevěrohodný i z důvodu, že uplatňuje velké množství pojistných událostí. Nelze pak přehlédnout tu zásadní skutečnost, že svědek – na rozdíl od žalobkyně – uvedl, že s žalobkyní hovořil o předmětné události ještě před vydáním napadeného rozsudku, tj. mohl svědčit již v řízení před soudem prvního stupně. Skutkový stav věci se v odvolacím řízení nikterak ve prospěch žalobkyně nezměnil, naopak odvolací řízení přineslo další znevěrohodnění pozice žalobkyně. Nebyla tak ani prokázána závada ve schůdnosti vozovky a nepředvídatelnost této závady. Navíc žalobkyně vozovku přecházela způsobem právními předpisy zapovězeným, tj. šikmo, v místě pro přecházení vozovky neuzpůsobeném, přesto, že takové místo se v blízkosti nacházelo, přičemž stav vozovky musela žalobkyně znát, bylo-li místo tvrzeného pádu v naprosté blízkosti jejího bydliště, respektive, pokud žalobkyně před úrazem upozorňovala městského strážníka na„ vyvalené kostky“, na nichž následně měla upadnout. S uvedenou argumentací navrhl 1. žalovaný potvrzení rozsudku soudu prvního stupně a přiznání mu náhrady nákladů odvolacího řízení. S aplikací ust. § 150 o. s. ř. na rozhodnutí o nákladech řízení 1. žalovaný nesouhlasil. Poukázal na své neměnné stanovisko, jež prezentoval od počátku řízení, že žaloba nemůže být z celé řady důvodů opodstatněná, přesto žalobkyně na uplatněném nároku setrvala. Právní zastoupení 1. žalovaného advokátem představuje účelně vynaložený náklad, když charakter a složitost sporu přesahovaly možnost pracovníků žalovaného právně účinně zastupovat žalovaného v soudním řízení. Náklady v řízení byly navyšovány procesním postupem žalobkyně, nikoliv žalovaného, který náklady minimalizoval tím, že činil toliko nezbytné úkony právní služby. Vyúčtovaná náhrada nákladů právního zastoupení 1. žalovaného v celkové výši je natolik vysoká, že by nebylo spravedlivé jí zatížit majetkové poměry města. 4. Žalovaný č. 2 považoval rozsudek soudu prvního stupně za věcně správný, odkázal na jeho odůvodnění a navrhl potvrzení rozsudku. I po doplnění dokazování v odvolacím řízení se nezměnil rozhodný skutkový stav věci. Místo pádu žalobkyně zůstalo neprokázané, stejně jako okolnosti s ním související. Za stěžejní pro nepřiznání nároku žalobkyni bylo také její sdělení, že před udávaným pádem měla vědomost, že v jí označeném místě pádu, byly delší čas„ vyvalené kostky“, na nichž měla upadnout. Místo tvrzeného pádu bylo v bezprostřední vzdálenosti od jejího bydliště, žalobkyně tedy znala namítaný závadový stav vozovky, dokonce, jak sama uvedla, na uvedenou závadu ve schůdnosti – v době před pádem – upozorňovala městského strážníka. Žalobkyně navíc prokazatelně přecházela vozovku šikmo, nevyužila v těsné blízkosti se nacházející uzpůsobená místa pro chodce, kde by nemohlo dojít k zakopnutí, respektive nevěnovala dostatečnou pozornost přecházení vozovky a jejímu povrchu nepřizpůsobila svoji chůzi. Výpověďmi svědkyň [příjmení] a [příjmení], jakož i ze zápisů stavebního a montážního deníku z rozhodného období, bylo zjištěno, že 2. žalovaný neporušil své zákonné povinnosti při údržbě a správě vozovky. S případným úspěchem v řízení, žádal 2. žalovaný přiznání mu náhrady nákladů odvolacího řízení. Žal