25 CO 296/2022-326 — Krajský soud v Plzni

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem zamítl žalobu na vypořádání smluvního vztahu ze smlouvy o dílo na zhotovení průmyslové haly, který zanikl odstoupením ze strany žalovaného. Žalobce v žalobě neuznal důvody odstoupení, ale respektoval zánik vztahu a žádal jeho vypořádání. Při stanovení výše nároku vycházel ze smluvní ceny díla, od ní odečetl hodnotu nedodané podlahy 408 000 Kč a dveří 8 000 Kč a s přihlédnutím k již uhrazeným zálohám požadoval doplatek ceny poskytnutého plnění ve výši 776 473 Kč a úhradu ceny víceprací 282 000 Kč. V průběhu řízení učinil nesporným, že žalovaný odstoupil od smlouvy o dílo důvodně v důsledku jeho prodlení se zhotovením díla. Žalovaný namítl, že uplatněný nárok zanikl započtením proti jeho pohledávkám na smluvní pokutu za prodlení s provedením díla, na ušlý zisk za chystaný pronájem haly a na úhradu faktury [číslo] za žalobcem spotřebovanou elektřinu ve stavební buňce. 2. Dokazováním bylo zjištěno, že účastníci uzavřeli postupně dvě smlouvy o dílo. Dne 20. 4. 2016 ujednali smlouvu na zhotovení projektové dokumentace a zajištění stavebního povolení ve lhůtě jednoho měsíce od uzavření smlouvy, tedy do 20. 5. 2016. V uvedené lhůtě nebylo stavební povolení vydáno, žádost o něj byla podána až 11. 10. 2016 a právní moci nabylo až 2. 2. 2017. Účastníci přesto uzavřeli již dne 14. 9. 2016 druhou smlouvu o dílo na zhotovení haly s termínem dokončení díla do 31. 10. 2016 za cenu 3 368 946 Kč včetně DPH. Zhotovitel vzal v této smlouvě na vědomí, že si objednatel zajistil zájemce o pronájem haly od 1. 11. 2016. Pro případ prodlení se zhotovením díla byla dohodnuta smluvní pokuta ve výši 3 000 Kč denně. Po odstoupení od smlouvy se účastníci měli vypořádat podle zásad bezdůvodného obohacení, objednatel měl zhotoviteli uhradit běžnou cenu poskytnutého plnění. Žalovaný od smlouvy odstoupil dne 25. 4. 2017 kvůli prodlení na žalobcově straně, v tu dobu v hale chyběla podlaha a jedny dveře. Za prodlení se zhotovením díla vznikl žalovanému nárok na smluvní pokutu a nárok na ušlý zisk za nájemné, které mu v důsledku nedokončení díla nepřiplynulo ze smlouvy o smlouvě budoucí nájemní ze dne 15. 9. 2016, podle níž mu měl budoucí nájemce hradit nájemné ve výši 60 000 Kč měsíčně. Žalovaný započetl dne 5. 5. 2017 a 23. 12. 2019 nárok na smluvní pokutu ve výši 528 000 Kč a nárok na ušlý zisk 317 419 Kč za období od 1. 11. 2016 do 9. 4. 2016 vůči žalobcovu nároku na běžnou cenu díla ve výši 2 848 146 Kč bez DPH, stanovenou znalcem [příjmení] [příjmení]. Třetí zápočet provedl dne 6. 4. 2020, kdy započítal svůj nárok na ušlý zisk ve výši 98 000 Kč za období od 10. 4. 2017 do 29. 5. 2017. 3. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva o dílo byla uzavřena platně a žalovaný od ní důvodně odstoupil. Zaniklý vztah bylo třeba vypořádat podle zásad bezdůvodného obohacení tak, jak bylo ujednáno ve smlouvě, ale s omezením představovaným žalovanou částkou a ustanovením § 2999 odst. 2 občanského zákoníku, podle něhož žalobci nebylo možno přiznat vyšší bezdůvodné obohacení, než jaká byla sjednána úplata. Pro stanovení výše bezdůvodného obohacení nebyl použitelný znalecký posudek Ing. [příjmení], protože v něm byly použity rozpočtové ceny podle ÚRS a cena byla vyčíslena s přihlédnutím k nákladům na odstranění vad. Soud prvního stupně tedy ustanovil znalce [příjmení] [příjmení], který vyčíslil běžnou cenu poskytnutého plnění na částku 4 882 588 Kč, a tu následně upravil na 4 864 970 Kč s přihlédnutím k vadám a nedodělkům a ke skutečnosti, že šlo o repasovanou halu. Hodnota víceprací se stala součástí ceny díla, neboť na ni nebyl uzavřen smlouvou předpokládaný písemný dodatek, a žalobce tedy neměl právo na úhradu za ně požadované částky 282 000 Kč. Uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení zanikl započtením, zápočty byly vedeny proti pohledávce, která byla uplatněna v žalobě, nikoliv vůči běžné ceně v daném místě a čase. K zápočtům z 5. 5. 2017 a 23. 12. 2019 žalovaný užil existentní a kompenzabilní nároky na ušlý zisk a smluvní pokutu. Smluvní pokuta byla sjednána v přiměřené výši, žalobce sice namítl její nepřiměřenost, ale přes poučení netvrdil okolnosti, z nichž nepřiměřenost dovodil, a nebyl tu tedy důvod pro její moderaci. Ušlý zisk vycházel ze smlouvy o smlouvě budoucí nájemní. K zápočtu z 6. 4. 2020 soud prvního stupně nepřihlížel, protože nárok na ušlý zisk za dobu od odstoupení od smlouvy o dílo do 29. 5. 2017 byl pohledávkou nejistou a nezpůsobilou k započtení. Vzhledem k tomu, že žalobce neměl nárok na zaplacení ceny víceprací, tak i přes nekompenzabilitu zmiňované části nároku na ušlý zisk zanikla žalobcova pohledávka započtením v plném rozsahu, proto soud prvního stupně žalobu zamítl. 4. Žalobce ve včasném odvolání brojil proti aplikaci ust. § 2999 odst. 2 občanského zákoníku, které se podle něj na posouzení daného případu nevztahovalo, a dovozoval, že soud prvního stupně měl při vypořádání vycházet z běžné ceny plnění, jak to bylo dojednáno ve smlouvě. Účastníci se ve smlouvě dohodli na režimu vypořádání odlišném od ust. § 2999 odst. 2 občanského zákoníku, protože smluvní cena byla zvýhodněna vzhledem k předpokládané dlouhodobé spolupráci. Nesprávně byla stanovena i výše ušlého zisku, neboť nevycházela z obvyklého nájemného v daném místě a čase a nezohledňovala náklady, které by bylo třeba vynaložit na jeho dosažení. Žalovaný v přípisu z 5. 5. 2017 uvedl, že nájemné za období od 1. 11. 2016 do 25. 4. 2017 vyčíslil při měsíčním nájemném 60 000 Kč na celkovou částku 317 419 Kč, po snížení o předpokládané náklady ve výši max. 25 %. Soud prvního stupně se náklady na dosažení zisku nezabýval, takto vyčíslený nárok na ušlý zisk byl tedy nejistý a neurčitý, a nebyl způsobilý k započtení. 5. Žalovaný považoval napadený rozsudek za věcně správný. Soud prvního stupně postupoval správně, když aplikoval ust. § 2999 odst. 2 občanského zákoníku, které upravuje konkrétní pravidla pro případ vypořádání zaniklého smluvního vztahu. Žalovanému vznikly oba nároky užité k započtení a oba byly dostatečně prokázány. Správný byl i závěr soudu prvního stupně o ceně víceprací, který ve spojení s ostatními závěry vedl k plnému zamítnutí žaloby. 6. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř. a shledal, že odvolání nebylo podáno důvodně. 7. Soud prvního stupně řádně zjistil skutkový stav věci, provedl dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, provedené důkazy zhodnotil v souladu s ust. § 132 o. s. ř. a zjištěný skutkový stav správně posoudil po právní stránce. Řízení bylo koncentrováno podle ust. § 118b o. s. ř., soud prvního stupně účastníky řádně poučil jak ve smyslu uvedeného ustanovení, tak podle ust. § 118a o. s. ř. a zabýval se navrženými důkazy postupně podle toho, jak vyvstávala potřeba jejich provedení. Odůvodnění rozsudku vyhovělo požadavkům upraveným v ust. § 157 odst. 2 o. s. ř. a bylo zcela správné, proto na ně odvolací soud pro stručnost odkazuje. 8. Odvolací soud souhlasil se soudem prvního stupně, že účastníci uzavřeli platnou smlouvu o dílo na zhotovení průmyslové haly podle ust. § 2586 občanského zákoníku, od níž žalovaný platně a důvodně odstoupil ve smyslu ust. § 2001 občanského zákoníku. Žalobce se od počátku řízení domáhal vypořádání zaniklého vztahu a jako základ pro stanovení ceny poskytnutého plnění použil smluvní cenu díla. Od tohoto skutkového vymezení jeho nároku neustoupil ani později, když byla znaleckým posudkem zjištěna běžná cena plnění podstatně vyšší než cena smluvní, ale ani pak žádnou dispozici se žalobou neprovedl a setrval na požadavku na vypořádání, vycházejícím z nedoplacené části smluvní ceny 776 473 Kč. Soud prvního stupně byl tímto vymezením nároku vázán a ve smyslu ust. § 153 odst. 2 o. s. ř. nemohl žalobní návrh překročit. 9. Soud prvního stupně při stanovení výše vypořádání zcela správně a důvodně aplikoval ust. § 2999 odst. 2 občanského zákoníku. Třebaže se jedná o dispozitivní ustanovení a strany se ve smlouvě pro případ odstoupení dohodly na odchylném způsobu vypořádání, nebylo možno jejich dohodu v plné šíři akceptovat a považovat za platnou. Jestliže by při vypořádání vztahu zaniklého odstoupením z důvodu prodlení se zhotovením díla měla smlouva dát zhotoviteli, který se ocitl v prodlení, právo na zaplacení běžné ceny plnění, ačkoli by běžná cena převyšovala smluvní cenu, pak by taková dohoda nerespektovala zásadu, že nikdo nesmí těžit ze svého protiprávního jednání. Zanikl-li závazek provést dílo odstoupením od smlouvy, nemohl se zhotovitel, který se ocitl v prodlení, dostat do výhodnějšího postavení, než kdyby závazek nezanikl a smlouva by byla řádně splněna. Žalobcova argumentace, podle níž se strany o způsobu vypořádání dohodly uvedeným způsobem kvůli tomu, že smluvní cena byla vzhledem k předpokládané budoucí spolupráci nižší než obvyklá, nebyla z hlediska zásad poctivého obchodního styku akceptovatelná, protože v takovém případě by pro žalobce bylo ekonomicky výhodnější dílo nedokončit. V krajním případě by se nabízela i otázka, z jakých důvo