25 CO 96/2023-90 — Krajský soud v Plzni

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem rozhodl o žalobě, jíž se žalobce domáhá zaplacení postoupeného nároku ve výši 131 790,50 Kč s příslušenstvím ze smlouvy o zápůjčce [číslo] kterou žalovaný uzavřel se žalobcovým předchůdcem [právnická osoba] dne [datum]. Věřitel žalovanému na základě této smlouvy poskytl zápůjčku ve výši 65 000 Kč a žalovaný se ji zavázal splatit spolu se souhrnným poplatkem 62 237 Kč. Souhrnný poplatek zahrnoval úrok 29 % p. a., poplatek za zpracování úvěru a flexibilní splácení a poplatek za administrativní činnosti a komfortní splácení. Žalovaný měl uhradit dluh ve 24 měsíčních splátkách po 5 302 Kč, ale svoji povinnost neplnil řádně, uhradil jen částku 26 606 Kč. Žalobce vedle jistiny dluhu požadoval zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z celkové dlužné částky, která byla vypočtena na částku 32 500 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení požadovaného pouze ve výši 3 256,88 Kč a sankčních poplatků ve výši 2 800 Kč. Jako příslušenství pak žalobce uplatňoval nárok na smluvní úrok ve výši 29 % p. a. z jistiny a zákonný úrok z prodlení. Soud prvního stupně na základě předložené smlouvy dospěl k závěru, že žalobcův nárok nebyl po právu, uzavřená smlouva o zápůjčce byla absolutně neplatná pro zjevný rozpor s dobrými mravy, jímž se příčila jako celek. Z veřejně dostupné databáze na webových stránkách ČNB zjistil, že roční procentní sazba nákladů korunových úvěrů, poskytnutých bankami domácnostem, činila v prosinci 2018 8,97 %. Původní věřitel zneužil absence zákonné úpravy limitující úrokovou míru při poskytování zápůjček a úvěrů, dohodnutý úrok převyšoval několikanásobně běžnou procentní sazbu. Navýšení zápůjčky ve výši 65 000 Kč o souhrnný poplatek 62 237 Kč při délce trvání zápůjčky 24 měsíců přesahuje i trojnásobek běžného smluvního úroku sjednávaného pro úvěry v daných obdobích. Taková výše poplatků se zcela vymyká obvykle sjednávaným poplatkům, které za tuto službu účtují banky. Na smlouvu o zápůjčce proto bylo třeba pohlížet jako na absolutně neplatnou ve smyslu ust. § 588 občanského zákoníku. Předmětná smlouva představovala značnou nerovnováhu v neprospěch spotřebitele jako slabší smluvní strany. Žalobce měl z této smlouvy právo pouze na vydání bezdůvodného obohacení podle ust. § 2 991 občanského zákoníku ve výši rozdílu mezi poskytnutou jistinou a splacenou částkou. 2. Žalobce ve včasném odvolání namítl, že souhrnný poplatek nezahrnuje jen úrok, ale i další platby, které byly ve smlouvě jasně vyčísleny. Žalovaný s nimi byl seznámen již v rámci předsmluvní kontraktace při podpisu standardních informací o spotřebitelském úvěru. Úrok představuje odměnu za užívání jistiny a je jedním z obligatorních pojmových znaků smlouvy o úvěru. Další poplatky slouží k pokrytí nákladů, které vznikly žalobcovu předchůdci v souvislosti s poskytnutím úvěru. Jednotlivá ujednání nemohla být nepřiměřená, když s nimi byl žalovaný seznámen již v rámci předsmluvní kontraktace, musela mu být zcela jasná, přesto smlouvu uzavřel, a proto jsou vyloučena z přezkumu přiměřenosti podle komunitárního práva. Ujednání o úroku, částce za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení a další byla individuálně sjednaná a nebyla na smlouvě předtištěna způsobem, který by vylučoval možnou angažovanost v jejich úpravě ze strany spotřebitele. Úrok ve výši 29 % p. a. je úrokem zcela běžným, který odpovídá platným právním předpisům i judikatuře. Pokud měl soud za to, že byl dohodnut v nepřiměřené výši, tak ji měl moderovat. RPSN byla oproti dlouhodobým úvěrům vyšší, ale to je u krátkodobého úvěru logické. Komunitární ani české právo nestanoví její maximální výši. Smlouva byla uzavřena v bydlišti žalovaného, žalovaný tedy nemusel na její uzavření vynakládat žádné úsilí ani finance na dopravu. Ve smlouvě byl sjednán měsíční splátkový režim, každý měsíc žalovaného navštívil zástupce věřitele a vybíral jednotlivé splátky, a s tímto způsobem splácení byly spojeny poměrně vysoké náklady. 3. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř. a shledal, že odvolání nebylo podáno důvodně. 4. Odvolací soud hodnotil posuzovanou smlouvu jako smlouvu o úvěru podle ustanovení § 2395 o. z., byť byla formálně označena jako smlouva o zápůjčce. Smlouva sice obsahovala náležitosti smlouvy o zápůjčce podle ustanovení § 2390 o. z., ale její obsah odpovídal i náležitostem smlouvy o úvěru podle ustanovení § 2395 o. z. Třebaže v obou smluvních typech jde o poskytnutí peněžních prostředků (zastupitelné věci), které mají být věřiteli vráceny, a v obou případech lze za jejich přenechání dohodnout odměnu, je zapotřebí mezi nimi rozlišovat. Rozdíl spočívá především v tom, že zatímco smlouva o zápůjčce je jako reálný kontrakt uzavřena fyzickým předáním peněz, tak smlouva o úvěru vzniká již na základě smluvního konsenzu a peněžní prostředky jsou předány dlužníkovi na jeho žádost. Není však v rozporu s právní úpravou, když i na základě smlouvy o úvěru dojde k předání peněz již při uzavření smlouvy, tak jako tomu bylo i v posuzovaném případě. 5. V dané věci šlo o vztah mezi spotřebitelem a podnikatelem při jeho podnikatelské činnosti, který podléhal úpravě zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, a právě smlouvy tohoto typu uzavírané mezi podnikatelem a spotřebitelem pravidelně naplňují definiční znaky smlouvy o úvěru. Žalobcův předchůdce, který získal od ČNB licenci k činnosti nebankovního poskytovatele spotřebitelských úvěrů, uzavřel posuzovanou smlouvu jako podnikatel, poskytování spotřebitelských úvěrů bylo pro něj jednou ze základních náplní jeho podnikatelské činnosti (viz obchodní rejstřík) a jím uzavírané smlouvy, byť některé byly nazvané jako smlouvy o zápůjčce, jsou prakticky vždy úplatné. Se zřetelem k těmto skutečnostem nebylo možno smluvní vztah posoudit jinak než jako vztah ze smlouvy o úvěru podle ustanovení § 2395 o. z., protože právě pro tento smluvní typ je úplatný charakter typický. Ostatně sám žalobce v odvolání argumentoval tím, že pro smlouvu o úvěru je placení úroku obvyklé, a dovozoval z toho, že na zaplacení úroku má nárok i v daném případě. 6. Úrok je podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru podle ust. § 2395 občanského zákoníku. Podstatné náležitosti smluvního typu zpravidla nejsou oddělitelnými částmi smlouvy ve smyslu ust. § 576 občanského zákoníku; za oddělitelné lze považovat pravidelné a nahodilé složky právního jednání, tj. složky, které blíže specifikují a doplňují právní následky daného právního jednání (např. ujednání o době či místu plnění), nikoliv náležitosti podstatné. Ujednání o úroku je však, i přes jeho charakter podstatné náležitosti, obvykle považováno za oddělitelné s ohledem na úpravu obsaženou v ust. § 1802 občanského zákoníku. 7. Ust. § 1802 občanského zákoníku nezakládá právo požadovat úroky, pokud nárok na ně nevyplývá ze zákona či ze smlouvy. Povinnost platit úroky ve smluvním vztahu založeném smlouvou o úvěru je explicitně vyjádřena v ust. § 2395 a násl. občanského zákoníku, a není-li jejich výše ve smlouvě (platně) sjednána, přiznává ust. § 1802 občanského zákoníku věřiteli právo požadovat úrok v běžné výši. Za úrok v právním smyslu ovšem mohou být považována i další plnění, třebaže nejsou vázána na běh času, pokud ze smluvních ujednání plyne, že obsahově také představují úplatu za poskytnutí peněžních prostředků. 8. V posuzovaném případě bránil možnosti oddělení ujednání o úroku od zbytku smlouvy obsah ostatních smluvních ujednání a okolnosti, za nichž došlo k uzavření smlouvy. Úrok a jeho výši bylo třeba posoudit společně s ostatními složkami souhrnného poplatku, protože tak byl ve smlouvě konstruován, účastníci smluvního vztahu dali zřetelně najevo svoji vůli považovat úrok i s ostatními poplatky za nedělitelný celek tím, že všechny uvedené složky vtělili do jediného souhrnného poplatku. Výše souhrnného poplatku se stala východiskem pro výpočet splátky i celkové dlužné částky, která se stala základem pro navazující ujednání včetně smluvní úpravy sankcí. Vzhledem k jednoznačné propojenosti úroku s ostatními poplatky a k propojenosti souhrnného poplatku s kompletní smluvní úpravou vzájemných práv a povinností tedy nebylo možno považovat samotné ujednání o úroku za oddělitelnou část smlouvy. 9. Souhrnný poplatek bylo nutno posuzovat jako celek ve všech jeho složkách, ale pak z hlediska přiměřenosti nemohl obstát. Poplatek, zahrnující úrok a další složky, se při velmi krátké době splácení téměř blížil výši poskytnuté jistiny, a vytvořil tak zřetelnou nevyváženost v právech a povinnostech účastníků smluvního vztahu v neprospěch žalovaného jako spotřebitele. Při společném posouzení všech jeho složek dosáhl takové výše, že s přihlédnutím k relativně krátké době splácení intenzivně kolidoval s dobrými mravy podle ust. § 580 občanského zákoníku. Ujednání o poplatku, zahrnujícím i úrok, tedy nebylo možno jej považovat za platné, a vzhledem ke spotřebitelskému charakteru smluvního vztahu, k velmi výrazné nerovnováze v právech a povinnostech v neprospěch spotřebite