61 CO 50/2023-175 — Krajský soud v Plzni

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal náhrady škody na zdraví způsobené úrazem na neošetřeném chodníku ve vlastnictví města [obec] dne 30. 1. 2019. Uvedl, že má za prokázané, že žalobce uvedeného dne okolo 15:00 hod. uklouzl při chůzi na chodníku v [obec] v ulici [ulice], v úseku mezi ulicemi [ulice] a [ulice]. Žalobce se pohyboval opatrně, měl obuté pevné zimní boty s hrubou podrážkou, nic nenesl a šel nejkratší cestou od parkoviště vedle domu, kam s manželkou přijeli automobilem do domu, kde bydlí. Toho dne nesněžilo, na chodníku se ale nacházel neuklizený sníh, částečně rozšlapaný chůzí jiných lidí, a to v celém úseku, kterým žalobce prošel, nešlo tedy o náhlou závadu ve schůdnosti. Žalobce na neuklizeném chodníku upadl a zlomil si dolní konec holenní kosti. Soud prvního stupně odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (zejména rozsudek ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 1621/2020 a nález Ústavního soudu ze dne 1. 12. 2021, sp. zn. II. ÚS 1991/20) se závěrem, že i když nebyla prokázána závada ve schůdnosti ve smyslu zák. č. 13/1997 Sb., je třeba posoudit nedbalostní odpovědnost žalovaného za škodu, která žalobci vznikla, a to v režimu občanského zákoníku. Uvedl dále, že zjistil, že mezi žalovaným městem a společností [právnická osoba], byla 3. 1. 2019 uzavřena smlouva o poskytování prací a služeb, jíž si žalovaný jako jediný společník [právnická osoba] objednal u této společnosti jako zhotovitele provádění činností, prací a služeb dle přílohy smlouvy, tedy i provádění zimní údržby komunikací ve městě, a to na nebezpečí a náklady zhotovitele. Podrobnější vymezení rozsahu zimní údržby bylo uvedeno v Plánu zimní údržby 2018 -2019, který vymezil zimní období od 1. 11. do 31. 3. a upravil dílčí údržbu chodníků ve městě podle jejich důležitosti. Tuto údržbu skutečně prováděla společnost [právnická osoba] Dále soud prvního stupně dovodil, že výběr společnosti proběhl pečlivě, byla vybrána městem stoprocentně vlastněná společnost s dostatečným vybavením a žalovaný také nad její činností vykonával dostatečný dohled. Lhůty pro odstraňování závad ve schůdnosti, tedy termíny údržby stanovovala písemně Rada města na základě návrhu předloženého dodavatelem služeb. 2. Soud prvního stupně se dále zabýval obranou žalovaného odůvodněnou tím, že za případnou škodu žalobci neodpovídá dle § 2914 o. z., neboť k činnosti využil smluvního pomocníka, který jednal samostatně, byl pečlivě vybrán a bylo na něj dostatečně dohlíženo. S tím se soud prvního stupně ztotožnil a uvedl, že žalobce vyzval tohoto pomocníka k náhradě škody, žalovaný by tak mohl ručit za splnění povinnosti [právnická osoba] nahradit škodu dle § 2914 o. z., ovšem vzhledem k tomu, že [právnická osoba], činnost prováděly samostatně, měl by tuto povinnost pouze, pokud by pomocníka nepečlivě vybral nebo na něho nedostatečně dohlížel, to však prokázáno nebylo. Dále se soud prvního stupně vypořádal i s námitkou žalobce, že výše uvedené ustanovení se vztahuje jen na porušení smluvně převzaté povinnosti, a to se závěrem, že § 2914 se vztahuje i pro případy, kdy dojde k porušení zákonné povinnosti. Odůvodnil také výrok o nákladech řízení s tím, že ve věci měl plný úspěch žalovaný a soud tedy postupoval dle § 142 odst. 1 o. s. ř. Uvedl též, že nejsou dány důvody hodné zvláštního zřetele dle § 150 o. s. ř. pro nepřiznání nákladů úspěšnému žalovanému, neboť ten v průběhu řízení nabízel žalobci, že se vzdá práva na náklady, vezme-li žalobce žalobu zpět. Dále soud prvního stupně odůvodnil s odkazem na § 148 odst. 1 o. s. ř. i výrok o zaplacení nákladů hrazených zatím Českým státem. 3. Ve včasném odvolání žalobce souhlasil se skutkovými závěry soudu prvního stupně o okolnostech vzniku škody s tím, že tato zjištění jsou zásadní, neboť k jeho pádu došlo na neuklizeném chodníku ve vlastnictví žalovaného. Daný den nesněžilo a žalovaný měl dostatek času, aby závadu ve schůdnosti odstranil. Namítl ale, že právní posouzení uvedeného skutkového stavu je nesprávné, ve smyslu zákona o pozemních komunikacích je dána odpovědnost žalovaného k náhradě škody způsobené závadou ve schůdnosti, neboť je vlastníkem komunikace, na níž se závada vyskytovala. Poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 2315/15 se závěrem, že odpovědnost za závady ve schůdnosti se nemůže týkat pouze nepředvídatelných závad, ale i případů, kdy chodec může předvídat riziko pádu a úrazu. I pokud chodec se takovému stavu přizpůsobí a snaží se úrazu předejít, může ovšem uklouznout a utrpět újmu, protože stav komunikace mu nezajišťoval bezpečný pohyb. Ústavní soud uzavřel, že názor Nejvyššího soudu, že v takové situaci nemá chodec právo na náhradu újmy, tedy nesleduje legitimní cíl. Žalobce trval na tom, že na komunikaci ve vlastnictví žalovaného se nacházela závada ve schůdnosti ve smyslu § 26 odst. 7 zákona o pozemních komunikacích a její předvídatelnost není rozhodná. Nesouhlasil také s výkladem judikátů, které zmínil v odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně a vytkl, že nezohlednil žalobcovo právo na plné odškodnění za újmu na zdraví v podobě náhrady majetkové i nemajetkové újmy, jež je součástí práva na nedotknutelnost osoby či práva na ochranu tělesné a duševní integrity ve smyslu Listiny základních práv a svobod. I v této souvislosti žalobce poukázal na judikaturu Ústavního soudu a dovodil, že stanoviska, z nichž soud prvního stupně vycházel, jsou v rozporu se smyslem a účelem zákona o pozemních komunikacích. Úmyslem zákonodárce nepochybně bylo, aby byla dodržována povinnost k údržbě komunikace a aby k újmám na zdraví nedocházelo. Ustanovení § 2914 o. z., tedy na projednávanou věc nijak nedopadá, nicméně i tak z uvedeného ustanovení přímo vyplývá odpovědnost žalovaného, který odpovídá i za škodu, kterou případně měla způsobit společnost [právnická osoba] Nejde totiž o situaci, kdy by se někdo při plnění jiné osoby zavázal provést určitou činnost samostatně. Mezi žalovaným a žalobcem neexistoval žádný smluvní závazek, povinnost žalovaného vyplynula z právních předpisů, a proto uvedené ustanovení není použitelné. Komentář k výkladu § 2913 o. z. naopak potvrzuje odpovědnost žalovaného. Také dle § 1935 o. z. platí, že plní-li dlužník pomocí jiné osoby, odpovídá tak, jako by plnil sám. Žalobce namítl též, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, neboť je nejasné posouzení věci po právní stránce a soud se dostatečně nevypořádal se všemi jeho námitkami a argumenty. Žádal, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 4. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek i předchozí řízení l a dospěl k závěru, že zatím nejsou podmínky pro potvrzení či změnu napadeného rozsudku, i když částečně z jiných důvodů, než jimiž argumentoval žalobce v odvolání. 5. Především odvolací soud poukazuje na to, že soud prvního stupně provedl ohledně okolností vzniku škody žalobce všechny navržené a k posouzení věci přínosné důkazy, také je správně hodnotil po skutkové stránce. Na tyto závěry odvolací soud zcela odkazuje, zejména na to, že žalobce se nezranil vzhledem k náhlé a nepředvídatelné závadě ve schůdnosti chodníku, ale v důsledku zanedbání prevenční povinnosti vlastníka chodníku či společnosti, kterou si vlastník na tuto činnost najal. Silniční zákon, upravující odpovědnost vlastníka (správce) komunikace za škodu, je sice k ustanovením občanského zákoníku o náhradě škody speciálním předpisem, ale není jím vyloučena případná obecná odpovědnost škůdce právě dle občanského zákoníku, neboť v tom případě jde o obecnou odpovědnost každého za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s porušením konkrétní právní povinnosti. Silniční zákon upravuje totiž objektivní odpovědnost vlastníka (správce) komunikace za škodu, jejichž příčinou byly závady ve sjízdnosti či ve schůdnosti, ale nikoliv obecnou odpovědnost každého za škodu vzniklou v souvislosti s porušením konkrétní právní povinnosti. Obecnou odpovědnost založenou na principu presumovaného zavinění upravuje občanský zákoník, přičemž předpoklady objektivní odpovědnosti za výsledek a předpoklady odpovědnosti obecné (za zaviněné porušení právní povinnosti) nejsou totožné a totožné nejsou ani podmínky, za nichž se lze odpovědnosti zprostit. Porušením povinnosti při péči o stav komunikací tedy může být buď porušení tzv. generální prevence či porušení stanovených pravidel pro zimní ošetřování chodníků, existuje-li o tom normativní akt. Na přezkoumávanou věc je tedy možno aplikovat i úpravu obecné odpovědnosti za škodu, jak správně dovodil soud prvního stupně. 6. Odvolací soud se ale neztotožňuje s tím, jak soud prvního stupně posoudil nedostatek pasivní legitimace žalovaného s odkazem na § 2914 o. z. Zákon č. 13/1997 Sb. ukládá obcím v § 9 odst. 3 mimo jiné povinnost udržovat místní komunikace, to znamená, že obec je zákonem zavázanou osobou – dlužníkem - vůči uživatelům komunikací. Podle názoru odvolacího soudu je třeba za situace, kdy žalovaný jako zavázaná osoba - dlužník, použil pro