10 Co 313/2023-280 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 40 571 Kč s 15 % úrokem z prodlení ročně z částky 40 571 Kč od 11. 8. 2022 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a současně žalovaného a vedlejšího účastníka zavázal povinností zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni plnou náhradu nákladů řízení ve výši 27 777,80 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (výrok II.).2. Proti tomuto rozsudku do obou jeho výroků se odvolal žalovaný, neboť soud nedostatečně zjistil skutkový stav věci a věc nesprávně právně posoudil. Odkázal na závěr soudu prvního stupně mimo jiné spočívající v tom, že žalovaný způsobil dopravní nehodu a přinejmenším v rozsahu 50 % bylo zavinění žalovaného nesporné vzhledem k tomu, že vedlejší účastník plnil žalobkyni z pojištění odpovědnosti z výkonu povolání uzavřeného žalovaným v rozsahu uvedených 50 %. Ač soud prvního stupně konstatoval, že ohledem na dikci ust. § 41 odst. 1 a 7 zákona o silničním provozu je jen těžko představitelné, že by při střetu vozidla používajícího zvláštní výstražné světlo modré a červené barvy a vozidla druhého řidiče nedošlo k porušení obou dvou ustanovení a tedy ke společnému zavinění na dopravní nehodě, nezkoumal a nezabýval se mírou zavinění druhého účastníka nehody , jméno FO, , jméno FO, s argumentací, že nebyl účastníkem předmětného řízení, a který řídil vozidlo , jméno FO, , jméno FO, RZ , SPZ, , a který nesplnil svoji povinnosti umožnit vozidlu s přednostním právem jízdy bezpečný a plynulý průjezd, když řidiči s vozidlem s předností v jízdě je třeba přiznat možnost důvodně se spoléhat, že účastníci silničního provozu dodrží své povinnosti plynoucí jim z ust. § 41 odst. 7 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, a že jeho právo přednosti jízdy budou respektovat. Dle žalovaného bylo prokázáno a je nepochybné, že se podílel na vzniku škody na vozidle svého zaměstnavatele při plnění pracovních úkolů, pak má odpovědnost povahu pracovněprávního nároku podle § 250 zákoníku práce, což vylučuje aplikaci ustanovení o solidární odpovědnosti podle § 2915 občanského zákoníku, jak učinil soud prvního stupně. Zákoník práce v ust. § 257 solidární odpovědnost nezná proto, že je založen na principu dělené odpovědnosti na základě prokázaného zavinění zaměstnance s výjimkou případů uvedených v ust. § 252 a 255 zákoníku práce. Žalobkyně v pozici zaměstnavatele může nárokovat po zaměstnanci škodu jen v takovém rozsahu, v jakém za ni odpovídá. V řízení však nebylo prokázáno, že by žalovaný plně odpovídal za vznik škody, a proto jej nelze k zaplacení škody v rozsahu uvedeném ve výroku I. rozsudku zavázat. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu projednání a rozhodnutí, případně aby jej změnil tak, že žalobu v plném rozsahu zamítne.3. Žalobkyně v rámci vyjádření k odvolání žalovaného uvedla, že se závěry soudu prvního stupně se ztotožňuje, tedy i s názorem spočívajícím v tom, že za daných okolností není v předmětné věci relevantní blíže zjišťovat míru eventuálního zavinění dopravní nehody řidičem druhého vozidla. Poukázala na ústní jednání konané ve věci dne 28. 4. 2023, při kterém žalovaný i vedlejší účastník výslovně uznali skutečnost, že míra zavinění žalovaného činí přinejmenším 50 %, a proto zavinění žalovaného v minimálním rozsahu 50 % bylo nespornou skutečností. Není tudíž s ohledem na výši žalované části náhrady škody nutné zjišťovat bližším způsobem případné zavinění nehody ze strany řidiče druhého vozidla. Aplikovatelnost solidární odpovědnosti škůdců dle ust. § 2915 část věty první za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, na případ, kdy jeden ze škůdců za škodu odpovídá v režimu zákoníku práce, je bez jakýchkoliv pochybností uváděna v odborné literatuře s tím, že společně a nerozdílně budou oba škůdci povinni škodu nahradit do výše 4,5 násobku průměrného měsíčního výdělku zaměstnance před porušením povinnosti, kterým škodu způsobil. Žalobkyně nesouhlasí s argumentací žalovaného odkazující na určení odpovědnosti dle konkrétní míry zavinění, když celková výše škody způsobená dopravní nehodou činila jen na vozidle žalobkyně částku 811 413 Kč, 50 % pak odpovídá částka 405 706,50 Kč a žalovaná částka pak představuje pouhých 5 % celkové škody vzniklé při dopravní nehodě jen na vozidle žalobkyně. I tomuto limitu výše žalované části náhrady škody vyhovuje. Rovněž je ve vztahu k žalované části náhrady škody splněno i omezení vztahující se ke škodě způsobené z nedbalosti ve smyslu ust. § 257 odst. 2 věty první zákoníku práce, když při ústním jednání dne 28. 4. 2023 bylo žalovaným i vedlejším účastníkem učiněno za nesporné, že 4,5násobek průměrného příjmu žalovaného před vznikem škody přesahuje částku 81 141 Kč. Žalobkyně dále poukázala na absurdnost odvolací argumentace i v kontextu žaloby, kterou sám žalovaný podal k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 a v níž po vedlejším účastníku požaduje zaplacení částky 40 571 Kč s příslušenstvím žalované v tomto řízení. Žalobkyně odmítla konstatování vedlejšího účastníka, že žalovaný pokutu zaplatil na pokyn zaměstnavatele, tedy žalobkyně, která takový pokyn nedala a ani tato skutečnost nebyla v řízení před soudem prvního stupně prokázána. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil a žalovanému a vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost společně a nerozdílně uhradit žalobkyni náklady odvolacího řízení.4. Vedlejší účastník na straně žalovaného za jím podané odvolání nezaplatil soudní poplatek, proto usnesením ze dne 12. 7. 2023, č. j. 20 C 328/2022-99, řízení o tomto odvolání soud prvního stupně zastavil a vedlejší účastník upřesnil, že podání nazvané jako odvolání je pouze vyjádřením k odvolání žalovaného, se kterým se plně ztotožňuje. Uvedl, že míra zavinění žalovaného na způsobení žalobkyní uplatněné škody byla soudem jako nesporná zjištěna v rozsahu nejméně 50 %, zbývající míru zavinění soud s ohledem na svůj právní názor na věc nezkoumal, a to i přesto, že vycházel z úvahy, že není vyloučeno, že na vzniku škody a tedy i na zavinění dopravní nehody se mohl podílet taktéž druhý účastník dopravní nehody. Soud prvního stupně věc řádně neprošetřil, nezkoumal, přestože totožnost dalšího účastníka dopravní nehody je známa. Poukázal na ust. § 250 zákoníku práce v platném znění s tím, že zákoník práce je speciálním předpisem od občanského zákoníku a na rozdíl od něj je založen na principu dělené odpovědnosti na základě individualizovaného a prokázaného zavinění zaměstnance a nelze uzavřít, že odpovědnost účastníků dopravní nehody je solidární, výše náhrady škody je v zákonném limitu 4,5násobku měsíční mzdy žalovaného, tudíž nebude zkoumána míra zavinění žalovaného. Takový postup není v souladu se zákonnými ustanovení dotčených právních předpisů. Zavinění žalovaného včetně jeho míry nebylo jednoznačné, žalovaný zaplatil pokutu na pokyn zaměstnavatele, i když původně nechtěl, tím došlo k uzavření blokového řízení, z pohledu policie tím došlo k ukončení řízení a dopravní nehoda nebyla dále prošetřována. To ale nezakládá zavinění žalovaného a ani uznání jeho plné odpovědnosti. , adresa, je přehledná, ve výhledu řidičů nepřekáží žádné vysoké budovy a ani zeleň. Při vjezdu do křižovatky je dostatečný manévrovací prostor pro změnu směru jízdy či pro zpomalení/zastavení vozidla. Řidič , jméno FO, tedy mohl a musel vidět a slyšet výstražná znamení sanitního vozidla s právem přednostní jízdy a byl povinen svou jízdu této situaci přizpůsobit – zpomalit nebo zastavit, případně nevjíždět do křižovatky. Z uvedeného důvodu vedlejší účastník přistoupil k výplatě pojistného plnění ve výši poloviny nárokované částky, tj. 40 570 Kč, jelikož na vzniku škody se podílel i jiný škůdce. Žalobkyně – zaměstnavatel může žádat po svém zaměstnanci jen náhradu škody, za kterou zaměstnanec odpovídá a takovou škodou není škoda v rozsahu, v jakém za ni odpovídá druhý účastník nehody. Žádným věrohodným způsobem nebylo dostatečně prokázáno porušení právní povinnosti, příčinná souvislost mezi jednáním žalovaného, vznikem škody a nebylo ani prokázáno jeho plné zavinění. Vedlejší účastník považoval žalobu na nedůvodnou, a proto navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně nebo jej změnil tak, že žalobu v plném rozsahu zamítne a žalobkyni zaváže povinností nahradit náklady řízení před soudy obou stupňů.5. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které mu předcházelo v souladu s ust. § 212 a násl. o. s. ř., přihlédl k odvolací námitce, vyjádření vedlejšího účastníka i žalobkyně k odvolání, a poté, co ve věci doplnil dokazování znaleckým posudkem a jeho doplňkem, dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.6. Soud prvního stupně napadený rozsudek odůvodnil tím, že žalobkyni vznikla škoda při dopravní nehodě dne 10. 8. 2020, když žalovaný při plnění svých pracovních povinností řídil sanitní vozidlo , jméno FO, , vjel do křižovatky