61 Co 294/2023-588 — Krajský soud v Plzni

Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 96 644 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), žalobu do částky 366 766 Kč zamítl (výrok II), žalobkyni uložil povinnost zaplatit státu na účet soudu prvního stupně náhradu nákladů řízení v částce 11 100 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení částku 255 803 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované (výrok IV). K odůvodnění uvedl, že žalobkyně se částky 351 633 Kč domáhala z titulu bezdůvodného obohacení s tím, že žalovaná pracovala od 1. 1. 2012 pro žalobkyni na základě pracovní smlouvy a mzdovým výměrem její mzda byla stanovena ve výši 18 000 Kč jako pevná složka mzdy a pohyblivou složku mzdy do výše 30 % základní pevné mzdy činily prémie, přičemž žalovaná si 1. 2. 2012 vytvořila nový platový výměr, jímž si stanovila měsíční mzdu ve výši 25 000 Kč hrubého, který bez předchozího svolení podepsala sama za obě strany a jednala tak v rozporu se společenskou smlouvou, na níž jménem společnosti jednají vždy nejméně 2 jednatelé společnosti. Takto stanovenou vyšší mzdu si vyplácela po celou zbývající dobu trvání pracovního poměru, dále si vyplácela i prémie a mimořádné odměny bez schválení statutárního orgánu žalobkyně a bez jakéhokoliv podkladu, dále dne 1. 12. 2013 bez předchozího schválení žalobkyně sama za obě strany uzavřela dohodu o provedení práce s odměnou 10 000 Kč hrubého a v důsledku tohoto jednání se žalovaná za období od ledna 2012 do října 2013 bezdůvodně obohatila o částku 351 633 Kč. Dále žalovaná svým jednáním měla žalobkyni způsobit i přímou škodu ve výši 111 770 Kč, představující odvody zaměstnavatele za žalovanou za roky 2012 – 2014 na sociální a zdravotní pojištění v celkové výši 34 % ze základu mzdy a u dohod o provedení práce srážkovou daň ve výši 15 %. Žalovaná s žalobou nesouhlasila, když nezpochybnila, že její náplň práce kromě jiného bylo i vedení veškerého účetnictví žalobkyně a zpracování a zajišťování výplaty mezd zaměstnanců žalobkyně, ale popřela, že by jí žalobkyně jakoukoliv mzdovou složku vyplatila bez právního důvodu či bez souhlasu, že by za ni bezdůvodně hradila sociální a zdravotní pojištění, respektive daň a zároveň pro případ, že by nárok žalobkyně soud byť částečně shledal důvodný, namítla k započtení pohledávku na náhradu mzdy ve výši 50 120 Kč odpovídající délce výpovědní doby z důvodu ukončení pracovního poměru okamžitým zrušením ze strany žalované dne 15. 11. 2014 a dále i pohledávku na odměnu z dohody o provedení práce ve výši 51 000 Kč a také vznesla námitku promlčení žalobkyní uplatněného nároku. Po provedeném dokazování soud prvního stupně mzdový výměr ze dne 1. 2. 2012 (dále také jen „mzdový výměr č. 2“), dle něhož měsíční mzda žalované měla činit 25 000 Kč, shledal neplatným, takže z hlediska posouzení výše mzdy, na níž měla žalovaná za dobu trvání pracovního poměru u žalobkyně nárok, vycházel ze mzdového výměru ze dne 1. 1. 2012 (dále také jen „mzdový výměr č. 1“), dle něhož žalovaná měla nárok na mzdu ve výši 18 000 Kč měsíčně a dále na prémie (pohyblivou složku mzdu) ve výši 30 %, přičemž dovodil, že žalobkyně tímto mzdovým výměrem rozhodla o přiznání nenárokové složky mzdy žalované ve výši 30 %, a v důsledku této skutečnosti se tato složka mzdy (ve výši 5 400 Kč, tj. odpovídající 30 % základní mzdy) stala složkou obligatorní, na jejíž výplatu vznikl žalované nárok v každém měsíci. V mzdovém výměru je uvedeno, že mzda je stanovena za předpokladu splnění všech úkolů souvisejících s pracovním zařazením a úkolů stanovených nadřízeným, proto dovodil, že ze mzdového výměru nevyplývá, že by šlo o takovou složku mzdy, na níž vzniká nárok až na základě zvláštního rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání, kdy již v , Anonymizováno, , jméno FO, žalované vznikl nárok na pohyblivou část mzdy od jejího přiznání, a to až do doby, kdy by bylo rozhodnuto o snížení nebo odejmutí pohyblivé části mzdy a žalobkyní nebylo rozhodnuto o snížení nebo odebrání pohyblivé složky mzdy a shodně bylo postupováno i v případě dalšího jednatele , jméno FO, . Dále se s ohledem na žalovanou vznesenou námitku zabýval i otázkou promlčení, přičemž vycházel z § 331 zákoníku práce, podle něhož zaměstnavatel může po zaměstnanci požadovat vrácení neprávem vyplacených částek, jen jestliže zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky neoprávněně určené nebo omylem vyplacené, a to do 3 let od jejich výplaty, přičemž se jedná o zvláštní úpravu, proto se neuplatní právní úprava bezdůvodného obohacení uvedená v § 107 obč. zák. Nicméně se v souladu s pokynem odvolacího soudu zabýval i námitkou žalobkyně o úmyslném jednání žalované přičemž s poukazem na ustanovení § 66d obchodního zákoníku, dovodil, že je-li zaměstnancem statutárním orgánem zaměstnavatele, sjednává s ním mzdu nebo mu ji určuje ten, kdo ho na pracovní místo ustanovil, přičemž dospěl k závěru, že u žalované byly naplněny znaky zavinění ve formě vědomé nedbalosti, byť žalovaná jako jednatelka si musela být vědoma, že mzdu stanovuje zaměstnavatel, jehož jediným společníkem je , Anonymizováno, , jméno FO, a i s ohledem na své pracovní zařazení (vedení účetnictví včetně mzdového účetnictví) si musela být vědoma, že ke změně mzdových nároků nemůže dojít pouhou dohodou jednatelů jako statutárních orgánů. Vyšel z toho, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaná začátkem roku 2012 po přechodu z , Anonymizováno, , jméno FO, řešila s dalším jednatelem , jméno FO, úpravu mzdových nároků, neboť přibylo množství práce, proto žalovaná navrhla svoji mzdu v částce 25 000 Kč, kterou považovala za adekvátní, k navýšení mezd u obou těchto jednatelů mělo dojít schvalovacím procesem ve výkonném výboru , Anonymizováno, , jméno FO, , jehož byl , jméno FO, rovněž členem, k čemuž ale nedošlo, nicméně od 1. 2. 2012 došlo k navýšení mezd nejen u žalobkyně, ale i u , jméno FO, , který po celou dobu věděl, že mzdové výměry jsou neplatné. Mzdové výměry ze dne 1. 2. 2012 žalovaná vyhotovila bez příslušného rozhodnutí zaměstnavatele o úpravě její mzdy a mzdy , jméno FO, a tvrzení žalované, že mzdové výměry vyhotovila na základě listin předložených , jméno FO, , soud prvního stupně neuvěřil. Jelikož žaloba byla podána 6. 6. 2016, soud prvního stupně dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na vrácení neoprávněně vyplacené mzdy v období ledna 2012 až dubna 2013 je promlčen a pokud jde o období od května 2013 do prosince 2013, dospěl k závěru, že žalovaná se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila částkou 97 305 Kč, když vycházel z porovnání žalované skutečně vyplacené mzdy a mzdy stanovené dle mzdového výměru č. 1, včetně prémií ve výši 30 %, tj. měsíční mzdy ve výši 23 400 Kč, na níž měla dle soudu prvního stupně žalovaná nárok. Zároveň dospěl k závěru, že v prosinci 2013 k bezdůvodnému obohacení žalované nedošlo, když jí byla vyplacena čistá mzda jen ve výši 10 000 Kč a měla přitom nárok na mzdu 18 212 Kč v čistém a dále učinil závěr, že součástí bezdůvodného obohacení v uvedené výši 97 305 Kč je i částka 10 000 Kč, kterou si žalovaná vyplatila na základě dohody o provedení práce ze dne 31. 12. 2013 uzavřenou na dobu od 1. 12. 2013 do 31. 12. 2013, jež nebyla žádnou ze stran podepsána. Pokud jde o rok 2014, soud prvního stupně dospěl k závěru, že k bezdůvodnému obohacení žalované v důsledku neoprávněně vyplacené mzdy došlo za měsíce leden až duben a dále za červen až srpen, přičemž za květen, září a říjen bezdůvodné obohacení nenastalo, neboť v květnu žalované byla vyplacena mzda nižší, než na kterou měla nárok a v září a říjnu mzdu neobdržela vůbec, takže jí vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši 12 835 Kč a dále si nad rámec částek určených neplatným mzdovým výměrem č. , hodnota, v lednu navíc vyplatila částku 6 536 Kč, v únoru částku 10 000 Kč a v březnu částku 9 295 Kč, tudíž bezdůvodné obohacení vyplývající z neoprávněně vyplacené mzdy za období ledna 2014 až října 2014 činí celkem částku 38 666 Kč a celkové bezdůvodné obohacení žalované na úkor žalobkyně z nároků, které dle soudu prvního stupně nejsou promlčeny, tak činí v souhrnu částku 135 971 Kč (97 305 Kč + 38 666 Kč). Protože žalobkyně nevyplatila žalované mzdu za měsíc září 2014 a říjen 2014 a tyto mzdové nároky započetla na svoji pohledávku, provedl soud prvního stupně zápočet nevyplacené mzdy za říjen 2014 v částce 23 524 Kč a za měsíc listopad 2014 v částce 7 122 Kč, tedy celkem v částce 30 646 Kč, proto dovodil, že bezdůvodné obohacení, které je žalovaná povinna vydat žalobkyni, činí celkem částku 105 325 Kč (135 971 Kč – 30 646 Kč). Pokud jde o nárok žalobkyně na náhradu škody spočívající v přeplatku na sociálním a zdravotním pojištění uplatněný v celkové částce 110 279 Kč, dospěl k závěru, že nárok je rovněž částečně promlčen, když u nároků na náhradu škody vzniklé do 31. 12. 2013 podle § 101 obč. zák. začala běžet objektivní promlčecí lhůta v délce tří let ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, ne