Napadeným rozsudkem soud prvního stupně rozhodl tak, že výpověď z pracovního poměru ze dne 30. 4. 2025 daná žalovanou žalobci je neplatná (výrok I) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 15 064,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalované (výrok II). V odůvodnění rozhodnutí ve vztahu k výroku I soud prvního stupeň uvedl, že výpověď z pracovního poměru daná žalovanou žalobci dne 30. 4. 2025 dle § 52 písm. c) zákoníku práce, dle níž důvodem rozvázání pracovního poměru je „rozhodnutí vedení společnosti , Jméno žalované, . o organizačních změnách“, je neplatná z důvodu neurčitého vymezení výpovědního důvodu, když v případě výpovědi dle § 52 písm. c) zákoníku práce by výpověď měla obsahovat – i kdyby jen stručný – popis obsahu rozhodnutí o organizační změně, díky níž se zaměstnanec stal nadbytečným a kdy změna nabývá účinnosti, tedy výpověď by měla obsahovat údaj o tom, kdy se stal zaměstnanec nadbytečným. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil soud ust. § 143 o. s. ř., kdy povinnost k úhradě nákladů řízení uložil, byť úspěšnému žalobci, aby je nahradil žalované, neboť žalovaná svým chováním nezavdala příčinu k podání žaloby. Vzal za prokázáno, že žalovaná před zahájením soudního řízení uznala neplatnost dané výpovědi, nabídla zaměstnanci (žalobci) odvolání výpovědi (přinejmenším otevřeně uznala její neplatnost) a vyjádřila ochotu k jednání o narovnání mezi účastníky, přičemž žalobce vyslovil nesouhlas s nabízeným postupem žalované a uplatnil žalobu na neplatnost výpovědi u soudu. Žalobce měl na výběr, zda podá žalobu či zda se se žalovanou narovná, jak žalovaná nabízela, a pokud se za takové situace rozhodl podat žalobu, pak za takových skutkových okolností mu podání žaloby přiznání náhrady nákladů řízení dle § 142 o. s. ř. nezaručuje. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná, která podala neplatnou výpověď z pracovního poměru, poté co se žalobce vůči neplatnosti ohradil, uznala, že výpověď je neplatná, nabídla žalobci další zaměstnávání a schůzku na konci května 2025. Za takových okolností nemohlo dle soudu představovat žádnou potíž uzavřít dohodu o narovnání, dle níž pracovní poměr by takovou výpovědí nezanikl, eventuálně sepsat odvolání výpovědi a souhlas s odvoláním. Bylo tedy možné narovnat spor o rozvázání pracovního poměru dohodou o narovnání, což žalobce přes žalovanou nabízený postup odmítl. Žalovaná vydala dne 28. 5. 2025 potvrzení o dalším zaměstnávání žalobce, v němž uvedla, že uznává námitku žalobce ohledně neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 30. 4. 2025, jakož i požadavek žalobce, aby byl dále zaměstnávaný, a že výpověď z 30. 4. 2025 považuje shodně jako žalobce za neplatnou a bude žalobce dále zaměstnávat Žalobce byl s obsahem potvrzení seznámen, souhlas s odvoláním výpovědi nevyslovil. Soud uzavřel, že žalovaná sice porušila právní povinnost, byla však připravena a ochotna vzniklý závadný stav odstranit. Žalobce k jednání, jímž by došlo k narovnání stavu, neposkytl potřebnou součinnost. Byly tak naplněny podmínky postupu podle § 143 o. s. ř., které zohledňují chování účastníků a jejich vzájemnou interakci v době před podáním žaloby. Náklady pak přiznal soud žalované za právní zastoupení advokátem, za vyjmenované tři úkony právní služby po 3 700 Kč dle § 7 bod 5 a § 9 odst. 3 advokátního tarifu, tři paušální náhrady po 450 Kč a 21 % DPH, celkem 15 064,50 Kč.2. Proti tomuto rozsudku, a to výlučně do výroku II o nákladech řízení, podal v zákonné lhůtě žalobce odvolání. Namítal nesprávné právní posouzení věci, pokud soud při rozhodování o nákladech řízení aplikoval ust. § 143 o. s. ř., když zároveň skutkové závěry, z nichž soud prvního stupně při aplikaci § 143 o. s. ř. vycházel, nemají v rozhodném rozsahu oporu ve zjištěném skutkovém stavu. Dle žalobce je nákladový výrok vnitřně rozporný s vlastním odůvodněním rozsudku a popírá smysl ust. § 72 zákoníku práce a fakticky sankcionuje zaměstnance za to, že v prekluzivní lhůtě uplatnil jediný právně bezpečný prostředek ochrany proti neplatnému rozvázání pracovního poměru. Soud přistoupil k aplikaci ust. § 143 o. s. ř., když vyšel ze závěru, že žalovaná svým chováním nezavdala příčinu k podání žaloby, protože po námitce žalobce uznala neplatnost výpovědi, vyjádřila ochotu jej dále zaměstnávat a podle soudu tak bylo možno věc vyřešit odvoláním výpovědi, souhlasem s odvoláním výpovědi nebo dohodou o narovnání a dále soud připustil dokonce i to, že u potvrzení o dalším zaměstnávání lze o něm uvažovat jako o odvolání výpovědi, ačkoliv zároveň vyslovil, že po doručení tohoto potvrzení žalobce souhlas s odvoláním výpovědi nevyslovil. Právě v této úvaze dle žalobce spočívá základní pochybení napadeného výroku, kdy dle žalobce soud nahradil skutečný právní stav hypotetickou konstrukcí, podle níž se spor snad mohl vyřešit jinak, kdyby žalobce poskytl žalované součinnost. Z hypotetické možnosti však nelze dovozovat, že žalovaná nezavdala příčinu k podání žaloby, naopak příčinu k řízení založila právě žalovaná tím, že žalobci doručila neplatnou výpověď, která bez včasného soudního uplatnění neplatnosti mohla vyvolat účinky skončení pracovního poměru. Dále žalobce v odvolání odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu ve vztahu k rozhodování o nákladech řízení, kdy zásadně rozhodování o nákladech civilního sporného řízení vychází ze zásady úspěchu ve věci a každý odklon od této zásady musí být výjimečný, přesvědčivě odůvodněný a opřený o konkrétní okolnosti případu, kdy dle názoru žalobce napadený výrok požadavkům, zejména nálezové judikatury Ústavního soudu (III ÚS 1203/11, III ÚS 2153/11), neodpovídá. Žalobce ve vztahu k ust. § 72 zákoníku práce stanovující prekluzivní lhůtu, v níž může zaměstnanec u soudu uplatnit neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, konstatoval, že rozhodovací praxe je ustálená na závěru, že neplatnost rozvázání pracovního poměru lze určit jenom v řízení zahájeném žalobou podle § 72 zákoníku práce a že v jiném řízení soud není oprávněn tuto otázku řešit ani jako otázku předběžnou. Platí, že nebyla-li neplatnost rozvázání pracovního poměru určena pravomocným rozhodnutím soudu, musí se v jiném řízení vycházet z toho, že pracovní poměr byl rozvázán platně. Z toho dle žalobce plyne zásadní závěr pro náklady řízení, kdy žalobce nebyl v situaci, kdy by podával zbytečnou nebo šikanózní žalobu, ale byl v situaci, kdy mu běžela prekluzivní hmotněprávní lhůta, jejíž zmeškání by mohlo mít fatální a nevratné následky. Uplynutím prekluzivní lhůty by se již neplatností výpovědi nedomohl. Dle žalobce právní řád po zaměstnanci nemůže požadovat, aby takové riziko podstoupil a už vůbec jej za jeho podstoupení nemůže sankcionovat povinností hradit náklady řízení neúspěšnému zaměstnavateli. Žalobce dále uvedl, že podle § 50 odst. 5 zákoníku práce může být výpověď odvolána pouze se souhlasem druhé smluvní strany, přičemž odvolání výpovědi i souhlas musí být písemné a teprve odvolání výpovědi se souhlasem druhého účastníka má za následek, že nenastanou právní účinky spojené s výpovědí, tedy skončení pracovního poměru uplynutím výpovědní doby. Takový stav v případě žalobce nenastal, nebylo zjištěno, že by žalovaná učinila vůči žalobci jednoznačné písemné právní jednání označené jako odvolání výpovědi ze dne 30. 4. 2025 a ani, že by žalobce s takovým odvoláním výpovědi určitě, prokazatelně a písemně souhlasil. Dle žalobce nelze dojít k tomu, že prohlášení žalované, že považuje výpověď za neplatnou, je odvoláním výpovědi, když jde o naprosto pojmově odlišné věci. Jednostranné sdělení žalované nemůže bez dalšího nahradit bezpečný závěr o oboustranném právním jednání směřujícím k odstranění účinku již doručené výpovědi. Navíc žalovaná nepostupovala tak, že by žalobci předložila jednoznačné písemné odvolání výpovědi ze dne 30. 4. 2025 a požádala jej o jednoznačný souhlas, ale naopak mu předložila další výpověď ze dne 28. 5. 2025 - rozhodnutí o organizační změně a pracovní pokyny a současně deklarovala, že pro žalobce aktuálně nemá práci. V dopise ze dne 5. 6. 2025 mu sdělila, že bude žalobce zaměstnávat pouze po dobu výpovědní doby v souladu s novou výpovědí. Dle žalobce takový postup nebyl obnovením právní jistoty pro žalobce a byl naopak potvrzením toho, že žalovaná směřuje ke skončení pracovního poměru. Dle žalobce pak ani možnost mimosoudního řešení nemůže založit aplikaci ust. § 143 o. s. ř. v neprospěch úspěšného žalobce (odkaz na rozhodnutí NS 21 Cdo 565/2024). Žalobce zdůraznil, že nebyla uzavřena v dané věci žádná dohoda o mimosoudním jednání ve smyslu § 647 o. z., z níž by bylo možné dovodit překážku běhu lhůty podle § 72 zákoníku práce ve spojení s § 332 zákoníku práce. Žalobce proto nemohl být povinen čekat, zda se jednání vyvine a riskovat zánik svého práva. Pokud žalovaná chtěla žalobě předejít, měla uzavřít jednoznačnou dohodu s účinky, které by byly právně spolehlivé, to neučinila, a takové uzavření dohody ani reálně nenavrhla. Žalobce navrhl změnu napadeného výroku II tak, že žalované bude uložena povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně v částce 34 132,28 Kč a dále uložena povinnost nahradit žalobci i náklady odvolacího řízení.3. Vyjádření k odvolání podáno nebylo.4. Odvolací soud podle § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v části odvoláním napadené, tj. ve výroku II o nákladech řízení, a to včetně předcházejícího řízení, přihlédl k obsahu odvolání žalobce a dospěl k závěru, že odvolání nelze považovat za důvodné. Ve věci odvolací soud rozhodl bez nařízení jednání (§ 214 odst. 2 písm. e/ o. s. ř.).5. V posuzované věci postupoval soud prvního stupně při rozhodování o nákladech řízení podle ust. § 143 o. s. ř. a v řízení úspěšnému žalobci uložil povinnost k úhradě nákladů řízení žalované.6. Ustanovení § 143 o. s. ř., podle něhož žalovaný, který neměl úspěch ve věci, má právo na náhradu nákladů řízení proti žalobci, jestliže svým chováním nezavdal příčinu k podání návrhu na zahájení řízení, je ustanovením představujícím výjimku z užití zásady úspěchu ve věci (§ 142 o. s. ř.) při rozhodování o nákladech řízení ve sporných řízeních. Ustanovení § 143 o. s. ř. upravuje právo neúspěšného žalovaného na náhradu nákladu řízení, kdy i dle výkladu k tomuto ustanovení i neúspěšný žalovaný může mít proti vítězi sporu za určitých podmínek právo na náhradu nákladů řízení, a to za situace, když nezavdal příčinu k podání žaloby. Ve shodě se soudem prvního stupně má odvolací soud za to, že podmínky pro aplikaci ust. § 143 o. s. ř. byly splněny.7. V daném případě uplatnil žalobce žalobu na neplatnost ukončení pracovního poměru výpovědí ze dne 30. 4. 2025, a to z důvodu, že užitý výpovědní důvod je neurčitý, když nebyly dostatečně popsány organizační změny a odkaz na rozhodnutí o organizačních změnách, a tedy výpověď z pracovního poměru je neplatná z formálních důchodů. Žalovaná od počátku řízení argumentovala tím a dokládala, že uznala námitku žalobce o neplatnosti, výpovědi, že sdělila žalobci, že jej bude nadále zaměstnávat a předala žalobci potvrzení o dalším zaměstnání žalobce a v souladu s tímto potvrzením se také žalovaná ve vztahu k žalobci chovala, když za měsíc květen mu vyplatila v řádném výplatním termínu výplatu bez ohledu na to, že žalobce již do zaměstnání fakticky nedocházel. O tomto postupu žalované, o akceptaci námitky žalobce o neplatnosti výpovědi ze dne 30. 4. 2025 a o vydání potvrzení o dalším zaměstnání žalobce z důvodu, že žalovaná uznala neplatnost dané výpovědi z pracovního poměru ze dne 30. 4. 2025, byl žalobce žalovanou informován a informován byl i právní zástupce žalobce dopisem žalované ze dne 5. 6. 2025.8. Pokud z uvedeného postupu žalované před zahájením řízení soud prvního stupeň dovodil, že za takové situace, kdy v řízení bylo bezpečně prokázáno, že žalovaná uznala neplatnost této výpovědi z pracovního poměru, žalobci nabídla další zaměstnávání a vystavila žalobci i písemné potvrzení o jeho dalším zaměstnávání a uznání neplatnosti dané výpovědi z pracovního poměru ze dne 30. 4. 2025, že žalovaná byla připravena závadný stav v podobě dání neplatné výpovědi odstranit, a že tedy prokazatelně existovala a žalovanou byla žalobci nabízena možnost narovnání sporu mezi účastníky mimosoudně, k čemuž nedošlo jen z důvodu odmítnutí mimosoudního řešení věci žalobcem, pak s tímto závěrem soudu prvního stupně se odvolací soud zcela ztotožňuje. Pokud tedy žalobce za těchto okolností přistoupil k podání žaloby na neplatnost výpovědi, ačkoliv žalovaná její neplatnost předtím výslovně uznala a žalobci to také písemně potvrdila včetně připravenosti jeho dalšího zaměstnávání v důsledku uznání neplatnosti této výpovědi, je správný závěr soudu prvního stupně o splnění podmínky pro aplikaci ust. § 143 o. s. ř. a přiznání v řízení neúspěšné žalované náhrady nákladů řízení s ohledem na připravenost žalované odstranit závadný stav v podobě neplatné výpovědi, a to ať již dohodou účastníků o narovnání jejich vztahů či odvoláním výpovědi se souhlasem žalobce, k čemuž pro nesoučinnost a odmítnutí ze strany žalobce nedošlo.9. Pokud jde o výši přiznaných nákladů řízení žalované, jde o účelně vynaložené náklady ve smyslu ust. § 137 o. s. ř. a představují náklady právního zastoupení žalované advokátem za vyjmenované tři úkony právní služby po 3 700 Kč, tři režijní paušály po 450 Kč dle advokátního tarifu, a ze součtu uvedených částek DPH, celkem 15 064,50 Kč, přičemž samotná výše nákladů řízení nebyla žalobcem nijak ani sporována.10. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II o povinnosti žalobce k úhradě nákladů řízení žalované v částce 15 064,50 Kč, včetně lhůty a místa splatnosti správně stanovené podle § 160 odst. 1 o. s. ř. a § 149 odst. 1 o. s. ř., jako rozhodnutí věcně správné a zákonu odpovídající podle § 219 o. s. ř. potvrdil.11. Výrok o nákladech odvolacího řízení vychází z ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. s přihlédnutím k tomu, že v odvolacím řízení úspěšné žalované žádné náklady této fáze řízení nevznikly, proto právo na jejich náhradu nebylo přiznáno žádnému z účastníků.