Shora označeným rozsudkem okresní soud výrokem I uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 146 049,88 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, výrokem II žalobu co do částky 227 337,41 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 867,35 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 430,39 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 27 546,22 Kč od 18. 12. 2024 do zaplacení, úroku ve výši 14,10 % ročně z částky 26 044,82 Kč ode dne 12. 6. 2024 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 23 862,36 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 13 263,71 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 345 841,07 Kč od 18. 12. 2024 do zaplacení a úroku ve výši 9,90 % ročně z částky 343 731,17 Kč od 11. 6. 2024 do zaplacení zamítl, a výrokem III rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů soudního řízení.2. Z odůvodnění vyplývá, že mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, . (dříve , právnická osoba, , jméno FO, ,, Anonymizováno, a. s.; dále jen „banka“), byla dne 8. 3. 2019 uzavřena smlouva o úvěru-Konsolidace půjček č. , č. účtu, , na jejímž základě banka poskytla žalované bezhotovostním převodem částku 450 000 Kč, a to částečně na úhradu dřívějších peněžitých závazků žalované u banky a , právnická osoba, . a částečně neúčelově převodem na běžný účet žalované, kterou se žalovaná zavázala vrátit s úrokem ve výši 9,9 % ročně, poplatky a zaplaceným pojištěním schopnosti splácet úvěr ve 120ti měsíčních splátkách. Žalovaná se ocitla opakovaně v prodlení s úhradou sjednaných splátek, proto banka úvěr ke dni 10. 6. 2024 zesplatnila. Žalovaná na úvěr zaplatila celkem částku 308 524,52 Kč. Mezi žalovanou a bankou byla dále uzavřena dne 25. 3. 2020 smlouva o úvěru, na jejímž základě banka poskytla žalované bezhotovostním převodem částku 42 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit s úrokem ve výši 14,1 % ročně a poplatky v 72. měsíčních splátkách. Žalovaná se ocitla opakovaně v prodlení s úhradou sjednaných splátek, proto banka i tento úvěr ke dni 11. 6. 2026 zesplatnila. Žalovaná na úvěr zaplatila celkem částku 37 425,60 Kč. Následně banka pohledávky za žalovanou smlouvou ze dne 9. 12. 2024 s účinností ke dni 13. 12. 2024 postoupila. Žalobkyně podanou žalobou nárokovala po žalované úhradu částky 345 841,07 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 23 862,36 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 13 263,71 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 345 841,07 Kč ode dne 18. 12. 2024 do zaplacení a úroku ve výši 9,90 % ročně z částky 343 731,17 Kč ode dne 11. 6. 2024 do zaplacení, a dále úhradu částky 27 546,22 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 867,35 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 430,39 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 27 546,22 Kč ode dne 18. 12. 2024 do zaplacení a úroku ve výši 14,10 % ročně z částky 26 044,82 Kč ode dne 12. 6. 2024 do zaplacení. Okresní soud měl za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované v souvislosti s uzavřenými smlouvami o úvěru bezhotovostně na běžný účet žalované č. , č. účtu, částky 99 408,71 Kč a 42 000 Kč a na konsolidaci předchozích úvěrů částku 353 023,76 Kč, že žalovaná bance vrátila toliko 308 524,52 Kč a 37 425,60 Kč a že se věřitelkou pohledávky za žalovanou stala žalobkyně. Okresní soud podrobně popsal a zdůvodnil, že žalobkyně neoznačila takové důkazy, které by prokazovaly, že by právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením předmětných smluv o spotřebitelském úvěru řádně prověřila schopnost žalované úvěr splácet. Uzavřel proto, že právní předchůdkyně žalobkyně nepostupovala při posouzení úvěruschopnosti žalované ani v jednom případě s odbornou péčí dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též jen „z. s. ú.“), obě uzavřené smlouvy o půjčce jsou tudíž podle § 87 odst. 1 z. s. ú. neplatné, a žalobkyni tak náleží pouze právo na vrácení jistin, resp. jejich dosud nesplacených částí v celkové výši 146 049,88 Kč. Ve zbývající části shledal žalobu nedůvodnou. Splatnost závazku okresní soud určil s odkazem na § 87 odst. 2 z. s. ú. ve spojení s § 160 odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. podle spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran v délce tří dnů, když žalovaná zůstala nečinná a k současným sociálním a majetkovým poměrům, které by odůvodňovaly určení lhůty jiné, ničeho netvrdila ani neprokázala.3. Proti tomuto rozsudku, a to jen proti části výroku II zamítající žalobu v požadavku žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 146 049,88 Kč ode dne 19. 1. 2025 do zaplacení, se odvolala žalobkyně. Namítá, že nárok žalobkyně na přiznání úroků z prodlení vyplývá přímo z § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“). Žalované nevznikla povinnost vrátit poskytnutou jistinu teprve rozhodnutím soudu o neplatnosti smlouvy o úvěru, ale již na základě výzvy žalobce k vrácení peněžitého dluhu. V daném případě byla žalovaná vyzvána k plnění dluhu již v souvislosti s oznámením o postoupení pohledávky ze dne 18. 12. 2024, odeslaném téhož dne. Nejpozději třetí den po odeslání se tak výzva dostala do dispozice žalované a po marném uplynutí stanovené desetidenní lhůty se žalovaná dostala ode dne 3. 1. 2025 s plněním do prodlení. Od tohoto data žalobkyni vznikl nárok na zaplacení úroků z prodlení, a to minimálně z částky bezdůvodného obohacení. Dle žalobkyně tedy povinnost vrátit poskytnutou jistinu nevznikla žalované až rozhodnutím okresního soudu, ale již na základě uvedené výzvy. Žalobkyně dále zdůraznila, že žalovaná ani netvrdila, a tudíž ani neprokazovala, že by neměla možnosti a schopnosti poskytnutou jistinu vrátit. Navrhla tedy, aby byl rozsudek okresního soudu v napadené části změněn tak, že žalobě bude v uvedeném rozsahu vyhověno. Žalovaná řádně a včas nesplácela, proto se ocitla dle § 1968 o. z. s plněním v prodlení. Podle § 1958 odst. 2 o. z. pak může věřitel požadovat po dlužníkovi plnění ihned a dlužník je poté povinen věřiteli dluh splnit bez zbytečného odkladu.4. Žalovaná se k odvolání nevyjádřila.5. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a o. s. ř.), v rozsahu napadeném odvoláním žalobkyně, tj. pouze v části výroku II zamítající žalobu v požadavku na zaplacení úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 146 049,88 Kč ode dne 19. 1. 2025 do zaplacení a v závislém výroku III o nákladech řízení.6. Pokud jde o skutková zjištění, vycházel odvolací soud z toho, co bylo na základě řádně provedených a v souladu s pravidly danými v § 132 a násl. o. s. ř. vyhodnocených důkazů objasněno již okresním soudem.7. V právním hodnocení skutkových zjištění okresní soud správně uzavřel, že závazkový vztah mezi žalobkyní a žalovanou založený smlouvou o úvěru ze dne 8. 3. 2019 i ze dne 25. 3. 2020 podléhá režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a zároveň, s ohledem na povahu účastníků, režimu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, který ve vztahu k občanskému zákoníku představuje normu speciální.8. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.9. Podle § 87 věty prvé a třetí z. s. ú. ve znění účinném do 28. 5. 2022 poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 87 odst. 2 z. s. ú. je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Podle § 87 odst. 3 z. s. ú. změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.10. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.11. S ohledem na objasněné okolnosti uzavírání daných smluv o úvěru shledává odvolací soud správný závěr okresního soudu, že žalobkyně ani po poučení soudem dle § 118a odst. 3 o. s. ř. neprokázala, že by její právní předchůdkyně zjišťovala a ověřovala výši příjmů a výdajů žalované před uzavřením smluv v souladu s požadavky stanovenými v § 86 odst. 1, 2 z. s. ú., a že je proto nutno považovat tyto smlouvy dle § 87 odst. 1 věty prvé z. s. ú. za neplatné. Proti těmto závěrům ničeho nenamítá v odvolacím řízení ani žalobkyně.12. Neplatnost smlouvy, jak vyplývá ze závěrů Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022, nese s sebou na straně žalované dle § 87 odst. 2 věty třetí z. s. ú. povinnost vrátit (pouze) peníze jí na základě této neplatné smlouvy poskytnuté. To, že žalovaná má peníze vrátit „v době přiměřené“ jejím možnostem, odlišuje postavení žalované jako úvěrované spotřebitelky od postavení dlužníka majícího povinnost vrátit plnění přijaté z neplatné smlouvy, jak je upraveno obecným ustanovením § 2993 o. z. Povinnost žalované, respektive splatnost jejího závazku tak není vázána na výzvu věřitele ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. (jak se mylně domnívá žalobkyně), nýbrž musí být určena buď dohodou účastníků nebo rozhodnutím soudu. Dokud zde není takového určení, nelze dovozovat prodlení žalované jako dlužníka (§ 1968 o. z.), a nelze tudíž žalobkyni přiznat právo na úroky z prodlení (§ 1970 o. z.).13. V projednávané věci přitom účastnice řízení netvrdí, že by taková dohoda o splatnosti byla mezi nimi či mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně uzavřena, a nic takového nevyplývá ani z obsahu spisu a dosud provedených důkazů. Z již zmíněného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 plyne, že k určení „přiměřené doby“ soudem může dojít na návrh některého z účastníků nejen v samostatném řízení o žalobě „na určení doby plnění“, nýbrž i v rámci řízení o žalobě, kterou se úvěrující domáhá zaplacení pohledávky ze smlouvy o úvěru příp. vrácení jistiny spotřebitelského úvěru. Ve druhém z případů proto lze na určení doby nahlížet jako na sui generis určení lhůty k plnění.14. Ve shodě se shora uvedeným okresní soud postupoval, když výrokem I uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni dosud nesplacené části jistiny ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Tím byla splatnost povinnosti žalované (poprvé) soudem určena. Z doručenek ve spise vyplývá, že rozsudek okresního soudu byl zástupci žalobkyně doručen datovou schránkou dne 11. 5. 2026 a žalované dne 14. 5. 2025. Jelikož žalovaná proti rozsudku odvolání nepodala a odvolání žalobkyně směřuje jen proti části výroku II zamítající žalobu v nároku na přiznání úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 146 049,88 Kč ode dne 19. 1. 2025 do zaplacení, nabyl rozsudek okresního soudu ve výroku I týkající se přiznané jistiny ve výši 146 049,88 Kč a ve výroku II ohledně zamítnutí nároku na přiznání jistiny ve výši 227 337,41 Kč (373 387,29 Kč – 146 049,88 Kč), kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 867,35 Kč a 23 862,36 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 430,39 Kč a ve výši 13 263,71 Kč, úroku ve výši 14,10 % z částky 26 044,82 Kč od 12. 6. 2024 do zaplacení, úroku ve výši 9,90 % ročně z částky 343 731,17 Kč od 11. 6. 2024 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 227 337,41 Kč ode dne, Anonymizováno, 18. 12. 2024 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 146 049,88 Kč ode dne 18. 12. 2024 do 18. 1. 2025 právní moci a je jím tak vázán i odvolací soud v tomto odvolacím řízení (§ 159, § 159a odst. 3 o. s. ř.). Odvolací soud tedy vychází z toho, že podle § 87 z. s. ú. je žalovaná povinna vrátit žalobkyni jistinu, resp. její dosud nesplacenou část ve výši 146 049,88 Kč do tří dnů od právní moci, tedy do 1. 6. 2026, a tato povinnost se tak stala splatnou až dne 1. 6. 2026.15. Z uvedeného tedy vyplývá, že okresní soud správně vycházel z toho, že ke dni jeho rozhodnutí (8. 4. 2026) nebyla uvedená povinnost ještě splatnou, proto žalovaná nemohla být v prodlení s jejím plněním (§ 1968 o. z.), a proto požadavek žalobkyně na zaplacení úroků z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 146 049,88 Kč od 18. 12. 2024 do zaplacení správně zamítl. Pro rozsudek odvolacího soudu je však rozhodující stav v době jeho vyhlášení dne 29. 7. 2026 (§ 154 odst. 1, § 211 o. s. ř.), a proto odvolací soud přihlíží k tomu, že v průběhu odvolacího řízení se uvedená povinnost žalované stala dne 1. 6. 2026 splatnou (jde o přípustnou novou skutečnost podle § 205a písm. f/ o. s. ř.). Žalobkyně přitom tvrdí, že jí žalovaná po vydání napadeného rozsudku ničeho nezaplatila. Ani žalovaná netvrdí, že by tomu tak bylo. Proto odvolací soud uzavírá, že od 2. 6. 2026 je žalovaná v prodlení s plněním uvedené povinnosti, a žalobkyně tak má vůči ní podle § 1970 o. z. právo na zaplacení úroku z prodlení v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. ode dne 2. 6. 2026 do zaplacení, avšak toliko právě z částky 146 049,88 Kč, odpovídající rozdílu mezi částkou 492 000 Kč (kterou právní předchůdkyně žalobkyně žalované na základě neplatných smluv poskytla) a částkou 345 950,12 Kč (kterou žalovaná žalobkyni vrátila).16. Pokud jde o výši přiznaného úroku z prodlení, je nutno vyjít z § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., dle kterého výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. V projednávané věci se žalovaná dostala do prodlení s úhradou přiznané pohledávky dne 2. 6. 2026. K tomuto dni představovala výše úrokové sazby 11,50 % ročně. Proto požaduje-li žalobkyně zaplacení úroku z prodlení ve výši 14,75 %, tj. o 3,25 % vyšší, není její požadavek v rozsahu 3,25 % důvodný a ohledně něj byla žaloba správně zamítnuta.17. S ohledem na shora uvedené skutečnosti tedy odvolací soud rozsudek okresního soudu v části výroku II zamítající žalobu v požadavku na zaplacení úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 27 546,22 Kč od 19. 1. 2025 do 1. 6. 2026 a z částky 345 841,07 Kč od 19. 1. 2025 do 1. 6. 2026 a úroku z prodlení ve výši 3,25 % (rozdíl mezi požadovanou výší 14,75 % a zákonnou výší 11,50 %) ročně z částky 146 049,88 Kč od 19. 1. 2025 do zaplacení jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil, a v části výroku II zamítající žalobu v požadavku na zaplacení úroku z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 146 049,88 Kč ode dne 2. 6. 2026 do zaplacení jej podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 146 049,88 Kč ode dne 2. 6. 2026 do zaplacení, a to v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.18. Jelikož odvolací soud rozsudek okresního soudu částečně změnil, přezkoumal rovněž správnost výroku III o nákladech řízení u okresního soudu a nově rozhodl též o nákladech odvolacího řízení (§ 224 odst. 1, 2 o.s.ř.). Pro posouzení otázky, zda a která z účastnic má v projednávané věci právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, je podle § 142 odst. 1, 2 o.s.ř. rozhodující míra jejich úspěchu ve věci samé, kterou je však třeba posuzovat s ohledem na celý předmět řízení včetně příslušenství. Žalobkyně tak měla v řízení před okresním soudem úspěch co do jí přisouzené částky 146 049,88 Kč. Oproti tomu žalovaná byla v řízení úspěšná co do zamítnutého požadavku žalobkyně na zaplacení částky 227 337,41 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 25 729,71 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 14 694,10 Kč, úroku ve výši 14,10 % ročně z částky 26 044,82 Kč od 12. 6. 2024 do zaplacení, který ke dni vyhlášení rozsudku dne 8. 4. 2026 činil 6 695,15 Kč, úroku ve výši 9,90 % ročně z částky 343 731,17 Kč od 11. 6. 2024 do zaplacení, který ke dni vyhlášení rozsudku 8. 4. 2026 činil 62 040,27 Kč a (s ohledem na následný výsledek odvolacího řízení) úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 373 387,29 Kč od 18. 12. 2024 do 8. 4. 2026, který činil 71 968,46 Kč, tj. v součtu 408 465,10 Kč. Celkem tedy žalobkyně nárokovala ke dni vyhlášení rozsudku okresního soudu spolu s příslušenstvím částku 554 514,98 Kč, kdy žalobkyně byla úspěšná z 26 % a žalovaná ze 74 %. Z toho je zřejmé, že v řízení u okresního soudu byla procesně úspěšnější žalovaná a vzniklo by jí tak právo podle § 142 odst. 2 o. s. ř. na náhradu nákladů řízení. Žalovaná však v řízení žádné náklady nevynaložila, proto krajský soud shledal výrok III napadeného rozhodnutí, kterým okresní soud žádné z účastnic řízení právo na náhradu nákladů nepřiznal, správným, a jako takový jej potvrdil.19. V odvolacím řízení byl předmětem toliko požadavek žalobkyně na zaplacení úroků z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 146 049,88 Kč od 19. 1. 2025 do zaplacení, z čehož žalobkyně měla úspěch co do úroku z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 146 049,88 Kč za období od 2. 6. 2026 do zaplacení. Ke dni vyhlášení rozsudku odvolacího soudu (30. 7. 2026) tedy žalobkyně v odvolacím řízení uplatňovala přiznání částky 32 933,25 Kč a úspěšná byla v částce 2 714,93 Kč. Žalobkyně byla úspěšná z 8 % a žalovaná z 92 %. Z toho je zřejmé, že i v odvolacím řízení byla procesně úspěšnější žalovaná, proto by měla podle § 224 odst. 1, 2 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. právo na náhradu poměrné části nákladů řízení i před krajským soudem. Jelikož však žalovaná žádné náklady nevynaložila, rozhodl odvolací soud tak, že žádná z účastnic nemá na náhradu nákladů řízení ani před odvolacím soudem právo.