Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec 35 Co 90/2026-80 – Náklady řízení

Shora označeným rozsudkem okresní soud výrokem I uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni 7 138,02 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, výrokem II žalobu co do částky 40 131,03 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 1 955,75 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 199,67 Kč, úroku ve výši 17,90 % ročně z částky 44 412,63 Kč od 14. 7. 2025 do 12. 8. 2025, úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 44 412,63 Kč od 24. 7. 2025 do zaplacení, úroku ve výši 12 % ročně z částky 44 412,63 Kč od 13. 8. 2025 do zaplacení, úroku ve výši 18,90 % ročně z částky 2 856,42 Kč od 14. 7. 2025 do 31. 8. 2025, úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 2 856,42 Kč od 24. 7. 2025 do zaplacení, úroku ve výši 12 % ročně z částky 2 856,42 Kč od 1. 9. 2025 do zaplacení, zamítl a výrokem III nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků. Okresní soud v odůvodnění vysvětlil, že žalobkyně opírala svou žalobu o tvrzení, že uzavřela se žalovaným rámcovou smlouvu č. , hodnota, , na jejímž základě byl žalovanému aktivován běžný účet č. , č. účtu, , a dodatkem č. , hodnota, ze dne , datum, žalovaný požádal o úvěr ve výši 63 000 Kč, který mu byl schválen a dne 25. 3. 2021 vyplacen na účet. Protože žalovaný neplnil podmínky sjednaného úvěru, žalobkyně celý dluh „zesplatnila“ dne 14. 7. 2025 s konečnou výší dlužné jistiny na částku 44 412,63 Kč s úrokem ve výši 1 955,75 Kč. Dále nárokuje zaplacení 2 856,42 Kč s příslušenstvím s tím, že dodatkem č. , hodnota, ze dne , datum, žalovaný požádal o kontokorentní úvěr ve výši 10 000 Kč, jenž mu byl téhož dne schválen. Pro neplnění podmínek sjednaného kontokorentu „zesplatnila“ dne 14. 7. 2025 žalobkyně dluh s konečnou výší dlužné jistiny na částku 2 856,42 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 199,67 Kč. Ze shora uvedených jistin úvěrů požaduje dále smluvní úroky a úrok z prodlení. Žalovaný se k věci nevyjádřil, po celé řízení zůstal zcela pasivní. Po dokazování dospěl okresní soud k závěru, že žalobkyně neprokázala, že by před uzavřením smlouvy řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť rezignovala na zjišťování konkrétních informací o výdajích žalovaného, nepředložila a neoznačila jakýkoli důkaz k prokázání toho, že od žalovaného jakékoli informace o jeho výdajích zjistila a jaké informace to byly, a současně akceptovala podhodnocení výdajů, když se spokojila s částkou 5 900 Kč měsíčně, ačkoli při měsíčním příjmu žalovaného ve výši 28 721 Kč vykazoval jeho účet v několika měsících záporné zůstatky. Žalovaný jen na splátky úvěrů vynakládá 9 000 Kč měsíčně, jeho splátkové zatížení vykazuje v čase vzrůstající tendenci, pravidelně vykazuje záporné zůstatky na svém bankovním účtu, opakovaně a většinou neúspěšně žádá o spotřebitelské úvěry. Bez přehledu o konkrétních pravidelných výdajích ho žalobkyně nemohla považovat za osobu ve zdravé finanční situaci. Uzavřel okresní soud, že pro nesplnění požadavku žalobkyně dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je třeba posoudit smlouvy jako absolutně neplatné a právní vztahy mezi žalobkyní a žalovaným jako vztah bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. občanského zákoníku, konkrétně jako plnění bez právního důvodu. Jelikož žalobkyně prokázala, že žalovanému vyplatila částku 63 000 Kč a 2 856,42 Kč, žalovaný uhradil na poskytnuté částky 58 562 Kč a 156,40 Kč, dovodil okresní soud, že žalobkyně má nárok na vrácení nesplaceného zůstatku jistiny celkem ve výši 7 138,02 Kč. Z důvodu neplatnosti úvěrových smluv nelze žalobkyni přiznat nárok na smluvní úroky, ani na úroky z prodlení, neboť dle § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru žalovaný v prodlení s plněním není. Okresní soud proto žalovanému uložil vrátit žalobkyni zůstatek jistiny ve výši 7 138,02 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl. Protože byl procesně úspěšnější ve sporu žalovaný, který by tak měl nárok na náhradu nákladů řízení dle § 142 odst. 2 o. s. ř., avšak žádné náklady nevynaložil, rozhodl okresní soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.2. Proti tomuto rozsudku, jen v části výroku II zamítající žalobu v rozsahu úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 7 138,02 Kč od 24. 7. 2025 do zaplacení, se odvolala včas žalobkyně. Namítá, že měl okresní soud vyjít z toho, že žalovanému byla zaslána výzva k úhradě dluhu, který měl splnit bez zbytečného odkladu, a z důvodu nesplnění této povinnosti se s úhradou dostal do prodlení. Žalovaný v řízení netvrdil a neprokázal skutečnosti o svých možnostech vrátit poskytnutou jistinu, neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Poukazuje na to žalobkyně, že ke shodnému závěru, že žalovaný jako spotřebitel se dostane do prodlení již na základě výzvy k úhradě dluhu a žalobkyni proto náleží nejen jistina, ale i zákonný úrok z prodlení z této jistiny ode dne prodlení, dospěla ve svých rozhodnutích celá řada odvolacích soudů, příkladmo Krajský soud v Brně, Krajský soud v Ostravě, či Krajský soud v Praze. Navrhuje proto změnu rozsudku okresního soudu v napadeném rozsahu ve smyslu uvedené argumentace a požaduje náhradu nákladů odvolacího řízení.3. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek i postup okresního soudu v předchozím řízení bez nařízení jednání dle § 214 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“), a odvolání shledal důvodným jen částečně a z jiných než namítaných důvodů.4. Objasnil okresní soud na základě řádně provedených a v souladu s § 132 o. s. ř. zhodnocených důkazů správně a dostatečně, že na základě dodatku č. , hodnota, ze dne , datum, ke smlouvě č. , hodnota, obsahujícího závazek k poskytnutí spotřebitelského úvěru byla žalovanému poskytnuta částka 63 000 Kč, z níž žalovaný vrátil 58 562 Kč, a na základě dodatku č. , hodnota, ze dne , datum, ke smlouvě č. , hodnota, částka ve výši 2 856,42 Kč, z níž žalovaný vrátil 156,40 Kč.5. V právním hodnocení skutkových zjištění okresní soud proto správně uzavírá, že závazkový vztah mezi žalobkyní a žalovaným podléhá režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník („o. z.“), a zároveň, s ohledem na povahu účastníků, režimu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon“), který ve vztahu k občanskému zákoníku představuje normu speciální.6. Podle § 86 odst. 1 zákona, účinného do dne 31. 12. 2023, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.7. Podle § 87 odst. 1 zákona, účinného do dne , datum, , poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odst. 2 téhož je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Podle odst. 3 téhož změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.8. Vycházeje z objasněných okolností uzavírání dodatků k rámcové smlouvě, jakož i obsahu těchto listin je možné ve shodě s okresním soudem uzavřít, že žalobkyně, jíž stíhala před uzavřením smluvního vztahu se žalovaným, coby spotřebitelem, povinnost posoudit řádně jeho úvěruschopnost ve smyslu § 86 odst. 1 zákona, splnění této povinnosti neprokázala. Lze proto shledat správný závěr okresního soudu o absolutní neplatnosti úvěrových smluv (u smluv uzavřených před datem , datum, dovozována judikatorně například z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C‑679/18).9. Tato neplatnost smluv nese s sebou na straně žalovaného dle § 87 odst. 1 věty třetí zákona povinnost vrátit (pouze) peníze spotřebitelským úvěrem poskytnuté a žalovaným nevrácené, a proto správně okresní soud nepřiznal žalobkyni nejen úroky z úvěru, ale také zákonné úroky z prodlení. To, že žalovaný má peníze vrátit „v době přiměřené“ jeho možnostem, odlišuje postavení žalovaného, jako úvěrovaného spotřebitele, od postavení dlužníka majícího povinnost vrátit plnění přijaté z neplatné smlouvy, jak upraveno obecným ustanovením § 2993 o. z. Povinnost žalovaného, resp. splatnost jeho závazku, tak není vázána na výzvu věřitele (§ 1958 odst. 2 o. z.), nýbrž je určena dohodou účastníků nebo rozhodnutím soudu. Není-li zde takového určení, nelze dovozovat prodlení žalovaného jako dlužníka (§ 1968 o. z.) a nelze žalobkyni přiznat právo na úroky z prodlení (§ 1970 o. z.).10. Ustanovení § 87 zákona je ve vztahu speciality k obecným ustanovením o bezdůvodném obohacení a upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru. Smyslem právní úpravy obsažené v § 87 zákona je při akcentaci ochrany spotřebitele vypořádat poskytnutá plnění z neplatné smlouvy tak, že spotřebiteli je při neexistenci dohody účastníků určena nová doba splatnosti pro vrácení jistiny, přičemž je zároveň postihován poskytovatel spotřebitelského úvěru, který zapříčinil nedostatečným posouzením úvěruschopnosti žadatele neplatnost smlouvy, tím, že nezíská smluvní úroky a poplatky, a jistinu obdrží právě až v nové době splatnosti, která neodvisí od výzvy věřitele k plnění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022). K určení „přiměřené doby“ soudem pak může dojít nejen na návrh některého z účastníků v samostatném řízení o žalobě „na určení doby plnění“, nýbrž i v rámci řízení o žalobě, kterou se úvěrující domáhá zaplacení pohledávky ze smlouvy o úvěru, případně vrácení jistiny spotřebitelského úvěru. Spor zde přitom není pouze v případě, že je uzavřena dohoda účastníků o splatnosti. Není-li takové dohody, soud je vždy povinen nově vypořádat poskytnutá plnění z neplatné smlouvy, a tedy určit dobu splatnosti bez ohledu na to, zda byl podán návrh účastníka dle § 87 odst. 2 zákona či nikoli.11. Na uvedeném nemůže ničeho změnit žalobkyní poukazovaná rozhodovací praxe jiných odvolacích soudů přiznávajících úrok z prodlení od uplynutí lhůty stanovené ve výzvě k plnění. Odvolací soud těmito rozhodnutími není vázán (a naopak rozhoduje v souladu s rozhodovací praxí ostatních senátů zdejšího odvolacího soudu jakož i ve shodě s rozhodovací praxí jiných krajských soudů, např. rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 74 Co 62/2025-153 ze dne 14. 1. 2026, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 47 Co 152/2025-84 ze dne 5. 1. 2026, rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 75 Co 234/2025-92 ze dne 11. 12. 2025 či rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích č. j. 18 Co 351/2025-109 ze dne 10. 12. 2025) a zejména by takový postup nebyl v souladu se závěry vyjádřenými ve shora citovaném rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022, v němž vyložil smysl a účel § 87 zákona, s důrazem na to, že při neexistenci dohody účastníků je určení nové doby splatnosti otázkou rozhodnutí soudu, a to nezávisle na lhůtě jednostranně stanovené věřitelem ve výzvě k plnění.12. Z uvedeného se podává, že pokud okresní soud s odkazem na ustanovení § 87 zákona neuložil žalovanému zaplatit příslušenství včetně úroku z prodlení z nevrácené jistiny s odůvodněním, že k prodlení žalovaného nedošlo, postupoval ke dni, kdy vyhlásil napadené rozhodnutí, správně.13. Protože však i pro odvolací soud dle § 154 odst. 1 o. s. ř. a § 211 o. s. ř. platí, že pro rozhodnutí je rozhodující stav v době jeho vyhlášení (vydání), musel odvolací soud přihlédnout ke skutečnosti, že v průběhu odvolacího řízení již uplynula doba, kterou okresní soud stanovil dle § 87 odst. 1 zákona k vrácení zbývající části jistiny.14. V daném případě okresní soud ve výroku I uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni 7 138,02 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Stanovil tak v souladu s ustanovením § 87 odst. 1 zákona novou dobu splatnosti nevrácené části jistiny 7 138,02 Kč odvislou od nabytí právní moci rozhodnutí. Jelikož výrok I žalobě vyhovující nabyl právní moci dne 17. 3. 2026 (§ 159 o. s. ř.), stíhala žalovaného povinnost vrátit žalobkyni jistinu do 20. 3. 2026. Protože tak žalovaný neučinil (zaplacení dluhu netvrdil a neprokázal), ocitl se dnem následujícím po dni splatnosti dle rozsudku, tj. 21. 3. 2026, ve smyslu § 1968 o. z. v prodlení, což dle § 1970 o. z. zakládá právo žalobkyně na úrok z prodlení.15. Je tak zřejmé, že žalobkyně má proti žalovanému právo na zaplacení úroku z prodlení z částky 7 138,02 Kč dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (11,50 % ročně), avšak nikoli již od 24. 7. 2025, jak požaduje, ale od 21. 3. 2026.16. Z tohoto důvodu již neobstojí v době rozhodování odvolacího soudu rozsudek okresního soudu v části napadeného výroku II, kterým byla žaloba zamítnuta v požadavku na zaplacení úroku z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 7 138,02 Kč od 21. 3. 2026 do zaplacení.17. Odvolací soud proto rozsudek okresního soudu v části výroku II, kterou byla žaloba zamítnuta v požadavku na zaplacení úroků z prodlení z částky 7 138,02 Kč ve výši 12 % ročně od 24. 7. 2025 do 20. 3. 2026 a ve výši 0,50 % ročně od 21. 3. 2026 do zaplacení (pokud žalobkyně požadovala úrok z prodlení ve výši 12 %, nikoli ve výši 11,50 % dle předpisu), dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil (výrok I).18. Ve zbývající části napadeného výroku II rozsudek okresního soudu změnil dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 7 138,02 Kč od 21. 3. 2026 do zaplacení v obecné pariční lhůtě dle § 160 o. s. ř. do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II).19. V souvislosti se změnou rozsudku okresního soudu bylo dle § 224 odst. 2 o. s. ř. nově rozhodnuto o nákladech předchozího řízení a zároveň dle § 224 odst. 1 o. s. ř. o nákladech odvolacího řízení. V obou případech se uplatní pravidlo uvedené v § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Předmětem řízení do vyhlášení napadeného rozsudku okresního soudu byl požadavek žalobkyně na zaplacení částky 47 269,05 Kč s příslušenstvím, přičemž vyhověno žalobě bylo pouze co do částky 7 138,02 Kč. Byla proto žalobkyně převážně neúspěšná. Předmětem odvolacího řízení byl požadavek žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 7 138,02 Kč od 24. 7. 2025 do zaplacení. Vyhověno však bylo jejímu požadavku jen co do 11,50 % výše úroku z prodlení a až od 21. 3. 2026. I v tomto případě byla žalobkyně převážně neúspěšná, jestliže jí nárok na úrok z prodlení byl přiznán za období (počítáno do okamžiku rozhodování soudu) výrazně kratší, než za jaké byl zamítnut.20. Převážný procesní úspěch je tak v řízení před okresním i odvolacím soudem na straně žalovaného, který by proto měl dle § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů v nich vynaložených. Protože však žalovaný v řízení před soudem prvního stupně i v odvolacím řízení žádné náklady nevynaložil, bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III).