115 C 101/2017-218 — Městský soud v Brně

1. Dne 1.8.2013 podal žalobce v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp.zn.: 115 C 9/2013 vzájemnou žalobu, kterou se domáhal zaplacení částky 103.247 Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Vzájemná žaloba byla usnesením soudu ze dne 3.4.2017 vyloučena k samostatnému projednání a věc je dále vedena pod sp.zn.: 115 C 9/2013. Nárok uplatněný žalobou byl odůvodněn tím, že žalobce na základě rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 8.7.2010 č.j.: 13 C 75/2009-220 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21.6.2011, č.j.: 15 Co 364/2010-254, které nabyly právní moci dne 18.7.2011, uhradil žalované na náhradě nákladů řízení celkem částku ve výši 22.240 Kč, a to bezhotovostně dne 20.7.2011 na bankovní účet žalované. Dne 6.3.2013 nabyl právní moci rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27.2.2013, č.j.: 21 Cdo 863/2012-286, kterým byly výše uvedeny rozsudky Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně zrušeny. Byl tak zrušen právní titul k úhradě částky ve výši 22.240 Kč ze strany žalobce, a žalované vznikla povinnost uvedenou částku jako bezdůvodné obohacení žalobci vrátit. Žalobce vyzval žalovanou k zaplacení dlužné částky písemně dne 15.3.2013. Ohledně zbývající částky žalobce nárok odůvodnil tím, že mezi účastníky došlo k platnému rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne 24.11.2008, pracovní poměr žalované skončil uplynutím výpovědní doby dne 31.1.2009 a veškerá finanční plnění žalobce poskytnutá žalované vážící se k období po 31.1.2019 je nutno dle žalobce považovat za bezdůvodné obohacení. Konkrétně se jedná o následující finanční plnění: částku ve výši 29.874 Kč připsanou na účet žalované nejpozději dne 9.9.2011, částku ve výši 5.746 Kč připsanou na účet žalované nejpozději dne 11.10.2011, částku ve výši 5.887 Kč připsanou na účet žalované nejpozději dne 9.2.2012, částku ve výši 39.500 Kč připsanou na účet žalované nejpozději dne 11.7.2012. Vzhledem k tomu, že žalovaná dobrovolně uvedené částky žalobci nezaplatila, ač k tomu byla písemně vyzvána dne 18.7.2013, domáhá se zaplacení uvedených částek žalobce touto žalobou. Žalobce tvrdil, že žalobkyně obdržela po 31.1.2009 náhradu platu neprávem, neboť v době výplaty bylo rozhodnuto o neplatnosti rozvázání pracovního poměru prvostupňovým a odvolacím soudem. Proti rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno dovolání. Za této situace si musela být vědoma nebo alespoň z okolností musela předpokládat, že jí náhrada platu náleží pouze pro případ, že neplatnost rozvázání pracovního poměru bude určena soudem definitivně, jinak, že ji bude muset vrátit, tudíž nemohla být v dobré víře. 2. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby. Tvrdila, že nárok žalobce na zaplacení částky 22.240 Kč zanikl započtením, které učinila dne 20.3.2013. Na právní účinky provedeného započtení nemůže mít vliv skutečnost, že žalovaná přes provedené započtení pokračovala ve vymáhání pohledávek využitých k započtení v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 49/2008. Uvedený postup dle žalované není nepoctivým jednáním v rozporu s dobrými mravy a zjevným zneužitím práva, jak tvrdil žalobce, protože žalovaná uvedené skutečnosti před žalobcem netajila, svou soudní při vedla transparentně a na svém procesním počínání neshledává nic nepoctivého. Současně žalovaná tvrdila, že byla v dobré víře, když přijímala plnění z titulu náhrady mzdy ze strany zaměstnavatele po 31.1.2009, kdy podle pravomocných rozsudků soudu I. a II. stupně byla výpověď ze dne 24.11.2008 neplatná. Dle žalované se u ní jedná o odlišný případ, než jaký byl řešen ve věci rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 839/2015 ze dne 17.12.2015, neboť nejde o peněžní nároky před právní mocí určovacího rozsudku, ale o peněžní nároky po výzvě k nastoupení do práce. V tomto případě zaměstnavatel ne jednou, ale ve dvou naléhavých písemných výzvách vyzýval žalovanou k nástupu do práce, a to i navzdory různým oznámením ze strany žalované o překážkách v práci. Žalobce v pozici zaměstnavatele utvrzoval těmito výzvami rozhodujícím způsobem žalovanou v tom, že pracovní poměr považuje za trvající a neinformoval žalovanou o tom, že podal dovolání. O dovolání se žalovaná dozvěděla až z textu doslaného soudem. Proto má žalovaná za to, že dobrá víra s ohledem na uvedené okolnosti u ní byla. Dále žalovaná tvrdila, že v době, kdy přijala plnění náhrady platu a dávek nemocenského pojištění, které jsou předmětem řízení, byla zdravotně indisponována. Na náklady spojené s léčbou a rehabilitací počítala doslova každou korunu. Proto následný požadavek na vrácení peněz je třeba považovat za rozporný s dobrými mravy. 3. V průběhu řízení vzal žalobce žalobu ohledně částky 17.192 Kč zpět včetně příslušenství. V žalobě žalobce vycházel z příjmů, které byly žalované vyplaceny v „ hrubém“, po částečném zpětvzetí požadoval po žalované pouze částky, které jí byly vyplaceny na účet. 4. S ohledem na částečné zpětvzetí žaloby soud postupoval podle § 96 odst. 2 o.s.ř. a v rozsahu zpětvzetí řízení výrokem I. tohoto rozsudku částečně zastavil. Žalovaná vyslovila s částečným zpětvzetí souhlas (§ 96 odst. 3 o.s.ř.). 5. Soud při zjišťování skutkového stavu vyšel jednak ze shodných skutkových tvrzení účastníků a dále z provedených důkazů a dospěl k následujícím skutkovým zjištěním a závěrům. 6. Z rozsudku Městského soudu v Brně č.j.: 13 C 75/2009-220 ze dne 8.7.2010 soud zjistil, že rozvázání pracovního poměru výpovědí, kterou dal žalobce žalované dne 24.11.2008, bylo určeno jako neplatné. Současně byl žalobce zavázán zaplatit žalované náklady řízení ve výši 12.520 Kč. Rozsudkem Krajského soudu v Brně č.j.: 15 Co 364/2010-254 ze dne 21.6.2011 bylo prokázáno, že odvolací soud potvrdil rozhodnutí Městského soudu v Brně č.j.: 13 C 75/2009-220 a zavázal žalobce k zaplacení nákladů řízení žalované ve výši 9.720 Kč. Z rozsudku Nejvyššího soudu České republiky č.j.: 21 Cdo 863/2012-286 ze dne 27.2.2013 soud zjistil, že rozsudek Krajského soudu v Brně č.j.: 15 Co 364/2010-254 ze dne 21.6.2011 a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 8.7.2010 č.j.: 13 C 75/2009-220 se zrušují a věc se vrací k Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení. Z rozsudku Městského soudu v Brně č.j.: 13 C 75/2009-325 ze dne 4.7.2013 soud zjistil, že žaloba, aby soud určil, že rozvázání pracovního poměru výpovědí, kterou dal žalobce žalované dne 24.11.2008 je neplatné, byla zamítnuta. Z rozsudku Krajského soudu v Brně č.j.: 15 Co 435/2013-389 ze dne 1.7.2014 soud zjistil, že rozsudek Městského soudu v Brně č.j.: 13 C 75/2009-325 byl odvolacím soudem potvrzen. Z usnesení Nejvyššího soudu České republiky č.j.: 21 Cdo 817/2015-403 ze dne 23.4.2015 soud zjistil, že dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně č.j.: 15 Co 435/2013-389 bylo odmítnuto. Z usnesení Ústavního soudu IV. ÚS 2070/15 ze dne 14.6.2016 soud zjistil, že Ústavní soud odmítl stížnost žalované proti usnesení Nejvyššího soudu č.j.: 21 Cdo 817/2015-403. 7. Z výpisu z účtu ze dne 20.7.2011 soud zjistil že žalobce zaslal žalované a účet částku 22.270 Kč. 8. Z listiny ze dne 15.3.2013 soud zjistil, že žalobce vyzýval zástupce žalované dne 15.3.2013 k vrácení částky 22.240 Kč, která byla k rukám zástupce žalované vyplacena žalované z titulu náhrady nákladů řízení uložené žalobci ve zrušených rozsudcích Městského soudu v Brně č.j.: 13 C 75/2009-220 a Krajského soudu v Brně č.j.: 15 Co 364/2010-254. Žalobce vyzýval žalovanou k vrácení této částky na účet žalobce. To je prokázáno rovněž doručenkou. 9. Z listiny ze dne 20.3.2013 soud zjistil, že zástupce žalované v zastoupení žalované zaslal žalobci dopis, ve kterém reagoval na výzvu žalobce k zaplacení částky 22.240 Kč tak, že pohledávky žalované za žalobcem mnohonásobně převyšují citovanou pohledávku, že dle rozhodnutí Městského soudu v Brně č.j.: 49 C 49/2008-681 je žalobce povinen žalované zaplatit úrok z prodlení ve výši 2,5 % ročně od 13.7.2003 do 10.3.2011 z částky 11.607 Kč, což činí 2.223 Kč, 2 % ročně od 13.8.2003 do 10.3.2011 z částky 16.685 Kč, což činí 2.528 Kč, 2 % ročně od 13.9.2003 do 10.3.2011 z částky 15.234 Kč, což činí 2.282 Kč, 2 % ročně od 13.10.2003 do 10.3.2011 z částky 15.959 Kč, což činí 2.365 Kč, 2 % ročně od 13.11.2003 do 10.3.2011 z částky 16.685 Kč, což činí 2.444 Kč, 2 % ročně od 13.12.2003 do 10.3.2011 z částky 14.509 Kč, což činí 2.101 Kč, 2 % ročně od 13.1.2004 do 10.3.2011 z částky 3.947 Kč, což činí 565 Kč, a zákonný úrok z prodlení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace ČNB vyhlášeného ve Věstníku ČNB a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, a to z částky: 6.452 Kč od 13.11.2007 do 11.12.2008, což činí 732,12 Kč, 3.800 Kč od 13.12.2007 do 11.12.2008, což činí 400,74 Kč, 4.408 Kč od 13.1.2008 do 11.12.2008, což činí 427,31 Kč, 3.542 Kč od 13.2.2008 do 11.12.2008, což činí 311,86 Kč, 15.965 Kč od 13.3.2008 do 11.12.2008, což činí 1.272,84 Kč, 19.721 Kč od 13.4.2008 do 11.12.2008, což činí 1.396,90 Kč, 20.660 Kč od 13.5.2008 do 11.12.2008