21 C 102/2021-32 — Městský soud v Brně

1. Žalobou z 10.12.2020 domáhala se žalobkyně úhrady žalované částky s tím, že společnost [právnická osoba], která následně pohledávku za žalovanou postoupila žalobkyni, uzavřela s žalovanou smlouvu o úvěru, na základě které jí v hotovosti poskytla částku 15.000,00 Kč, kterou se žalovaná spolu s náklady úvěru ve výši 12.888,00 Kč zavázala v celkové částce 27.888,00 Kč splatit ve 14 splátkách po 1.992,00 Kč, z nichž uhradila pouze první splátku, v důsledku čehož došlo k automatickému zesplatnění úvěru. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Dle § 115a zákona 99/1963 Sb. občanský soudní řád (dále o.s.ř.) bylo ve věci rozhodováno bez nařízení jednání, na základě listinných důkazů, předložených žalobkyní, přičemž k tomuto postupu mohl soud přistoupit i s ohledem na skutečnost, že důvodem částečného zamítnutí žaloby je závěr soudu o neplatnosti uzavřené úvěrové smlouvy. 2. Z níže uvedených listinných důkazů vzal soud za prokázán následující skutkový stav: 3. Dne 1.2.2019 vyplnila žalovaná žádost o úvěr ve výši 15.000,00 Kč, splatný ve 14 splátkách po 1.992,00 Kč. V žádosti uvedla, že má příjem ze zaměstnání 16.265,00 Kč, náklady na bydlení 2.000,00 (!) Kč, ostatní náklady 6.000,00 Kč, a vyživovací povinnost k jednomu dítěti. Údajně předložila žalobkyni výplatní pásky a pracovní smlouvu, avšak i přes výzvu soudu žalobkyně tyto listiny soudu neposkytla. Téhož dne, tj. 1.2.2019, uzavřeli [právnická osoba] (dále věřitel) a žalovaná úvěrovou smlouvu [číslo] dle které věřitel poskytnul žalované v hotovosti částku 15.000,00 Kč, což žalovaná stvrdila. Žalovaná se zavázala uhradit mimo uvedenou částku náklady úvěru ve výši 12.888,00 Kč (tj. 85,92 % zapůjčené částky), rozepsané na úrok 1.444,00 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru 7.350,00 Kč, za vyhodnocení úvěrového případu 1.394,00 Kč a za inkaso plateb v hotovosti 2.700,00 Kč. Celkovou částku 27.888,00 Kč se žalovaná zavázala uhradit ve 14 měsíčních splátkách po 1.992,00 Kč, přičemž první splátka byla splatná do měsíce od podpisu smlouvy a každá další pak do měsíce od splatnosti předchozí splátky. Úroková sazba činila 15 % ročně. Dle přehledu plateb žalovaná uhradila dne 2.2.2019 jedinou splátku 1.992,00 Kč. Smlouvou o postoupení pohledávek věřitel postoupil pohledávku za žalovanou žalobkyni, přičemž tuto skutečnost žalované oznámil přípisem z 24.7.220, kterým ji rovněž vyzval k úhradě celého dluhu. 4. Po takto provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je pouze zčásti důvodná. Výše uvedený závazkový vztah posoudil soud podle § 2395 an. zákona 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen o.z.), ve vztahu k nárokované smluvní pokutě § 2048 o.z., a dle dle zákona 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ). Účastníci uzavřeli dne 1.2.2019 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které žalovaná stvrdila, že ve svém bydlišti převzala věřitelem poskytnutou částku 15.000,00 Kč. 5. Soud v prvé řadě posuzoval, zda věřitel splnil povinnost, vyplývající z ust. § 86 an. ZSÚ, zejména zda jím požadované informace o žalované a jejích majetkových poměrech byly spolehlivé, dostatečné a přiměřené, a zda postupoval čestně, transparentně a se zohledněním práv a zájmů spotřebitele (§ 76 odst. 1 ZSÚ), a s odbornou péčí (§ 75 ZSÚ), kterou definuje § 2, odst. 1, písm. p) zákona 634/1992 Sb. Soud má s ohledem na výše uvedené závěry dokazování zato, že věřitel těmto povinnostem nedostál. Ze shora uvedeného vyplývá, že žalovaná údajně předložila pouze výplatní pásky a pracovní smlouvu (tyto listiny však soud neměl k dispozici), z nichž vyplývá výše mzdy 16.265,00 Kč a vyživovací povinnost žalované k jednomu dítěti. Z těchto údajů vůbec není možné posoudit, za jaké období byly výplatní pásky předloženy, tj. jakým způsobem dospěly smluvní strany k uvedení částky 16.265,00 Kč. Věřitel si ani nevyžádal výpis z účtu žalované, a je tak zřejmé, že vůbec nezkoumal strukturu jejích výdajů, a to i s přihlédnutím k tomu, že měla vyživovací povinnost k jednomu dítěti. Tvrzené výdaje (zejména výdaj na bydlení 2.000,00 Kč, který je co do výše absurdní) pak již nebyly zkoumány vůbec (např. dokladem o výši platby SIPO apod.). Je tak zřejmé, že žalobkyní tvrzené zkoumání majetkových poměrů žalované bylo více než formální, ostatně odehrávalo se v bydlišti žalované, kdy v tutéž dobu byla sepsána žádost o úvěr, úvěrová smlouva a předána v hotovosti úvěrová jistina. Souhrnně lze konstatovat, že zástupkyně věřitele, která smlouvu uzavřela, se dostavila do bydliště žalované (viz potvrzení žalované ve smlouvě, že v místě bydliště převzala úvěrovou jistinu), vyplnila zde žádost o úvěr a úvěrovou smlouvu (obojí formuláře, do kterých se pouze vepisovaly údaje), a předala žalované úvěrovou jistinu. Takový postup je však ryze formální, a i s ohledem na skutečnost, že žalovaná měla každý měsíc hradit cca 12 % ze svého poměrně nízkého příjmu na splátkách úvěru, svědčí o naprosté absenci zákonem požadovaných, shora uvedených postupů. U věřitele tak nelze mít za splněnou povinnost řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde„ nejsou důvodné pochybnosti“ o schopnosti spotřebitele úvěr splatit. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti uzavřené smlouvy, když tuto neplatnost konstatuje jako neplatnost absolutní, k níž přihlíží z úřední povinnosti. 6. Pokud jde o posouzení neplatnosti smlouvy jako neplatnosti absolutní, uvádí soud, že shodná povinnost prověřovat úvěruschopnost dlužníka byla věřiteli ve spotřebitelských vztazích uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016. V právní praxi nebylo výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle dřívějšího zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016, byla absolutní neplatnost smlouvy. Ačkoli tento dřívější zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanovil, že následkem porušení povinností podle § 9 odst. 1 tohoto zákona je absolutní neplatnost smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno, že tento výklad je z hlediska ochrany spotřebitele nutný a nasvědčuje mu i legislativní vývoj ochrany spotřebitele a samotné právní úpravy spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20.3.2017, sp.zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 /2015, ze dne 23.7.2015, sp.zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU /1192/2017 – 20 aj.). Pouze jazykový výklad nové právní úpravy účinné od 1.12.2016 a obsažené v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. 7. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7.5.2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaná smlouvu uzavřela, a pokud jí podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusela ji uzavírat, stejně jako nelze tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel postup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3.4.2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že„ obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Jinými slovy, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maxi