21 C 223/2021-27 — Městský soud v Brně

1. Žalobou z 19.10.2020 domáhala se žalobkyně úhrady žalované částky jako nesplaceného úvěru, který žalovanému dle smlouvy z 25.4.2017 poskytla společnost [právnická osoba], která následně pohledávku za žalovaným postoupila společnosti [právnická osoba], a ta další smlouvou o postoupení pohledávek pohledávku postoupila žalobkyni. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Dle § 115a zákona 99/1963 Sb. občanský soudní řád bylo ve věci rozhodováno bez nařízení jednání. 2. Z formuláře Standardní informace o spotřebitelském úvěru, z úvěrové smlouvy a obchodních podmínek vzal soud za prokázáno, že [právnická osoba] (dále věřitel) a žalovaný uzavřeli dne 25.4.2017 elektronickou formou smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě které mohl žalovaný čerpat finanční prostředky do výše úvěrového limitu 35.000,00 Kč. Vyčerpaný úvěr byl žalovaný povinen splácet v minimálních splátkách, odpovídajících 12,5 % nesplaceného úvěru spolu s úrokem z úvěru a poplatkem za čerpání nebo 1.000,00 Kč podle toho, která platba je vyšší. Poplatek za čerpání činil 12,5 % z čerpané částky. Úvěr byl úročen 8,5 % měsíčně, tj. 102 % ročně. Z výpisu z účtu vzal soud za prokázáno, že věřitel poukázal na účet žalovaného, uvedený ve smlouvě, dne 25.4.2017 částku 10.000,00 Kč. Dle výpisů z úvěrového účtu žalovaný na svůj závazek neuhradil ničeho. Přípisem z 15.9.2020 bylo žalovanému oznámeno postoupení pohledávky žalobkyni. 3. Z výpisů z účtu žalovaného, na který byla poukázána úvěrová jistina, soud zjistil, že žalovaný v době od ledna do března 2017, tj. za tři měsíce předcházející uzavření úvěrové smlouvy, neměl na účtu nikdy kladný zůstatek. Na účet mu byla poukazována mzda v rozmězí od 16.973,00 Kč po 17.756,00 Kč, žalovaný však každý měsíc přečerpal disponibilní zůstatek, a to výběry, z nichž vyplývá, že se jedná o platby hazardních her (Kajot kasino apod.). Dne 25.4.2017 byla na účet žalovaného připsána platba 10.000,00 Kč od věřitele, přičemž téhož měsíce čerpal další úvěr od firmy Zaplo ve výši 8.000,00 Kč a [právnická osoba] ve výši 20.000,00 Kč. I přesto, že v dubnu 2017 takto čerpal na úvěrech 38.000,00 Kč, zůstatek na jeho účtu byl 261,07 Kč. 4. I přes výzvu soudu žalobkyně nedoložila jakékoliv doklady o prověřování úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením úvěrové smlouvy s tím, že takové doklady nemá k dispozici. 5. Po takto provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je pouze zčásti důvodná. Výše uvedený závazkový vztah posoudil soud podle § 2395 an. zákona 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen o.z.) a dle zákona 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ). Věřitel a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které poukázal věřitel na účet žalovaného částku 10.000,00 Kč. 6. Soud v prvé řadě posuzoval, zda věřitel splnil povinnost, vyplývající z ust. § 86 an. ZSÚ, zejména zda jím požadované informace o žalovaném a jeho majetkových poměrech byly spolehlivé, dostatečné a přiměřené, a zda postupoval čestně, transparentně a se zohledněním práv a zájmů spotřebitele (§ 76 odst. 1 ZSÚ), a s odbornou péčí (§ 75 ZSÚ), kterou definuje § 2, odst. 1, písm. p) zákona 634/1992 Sb. Soud má s ohledem na výše uvedené závěry dokazování, z nichž vyplývá, že žalobkyně nedoložila jakékoliv doklady, kterými by prokazovala prověřování úvěruschopnosti žalovaného, jakož i vzhledem k obsahu výpisů z účtu žalovaného, z nichž vyplývá, že žalovaný byl v podstatě patologickým hráčem, čerpajícím opakovaně úvěry na pokrytí plateb z toho vyplývajících, zato, že věřitel tuto povinnost nesplnil. Pokud by věřitel požadoval po žalovaném alespoň elementární doklady, tj. doklady o výši příjmu a výpisy z účtu, musel by dospět ke shodným závěrům, tj. že žalovaný beze zbytku veškeré své příjmy utrácí za hazardní hry, na svém účtu nemá disponibilní zůstatek k pokrytí jakýchkoliv závazků a předpoklad splnění jeho povinností ze smlouvě je fakticky nulový. I přesto, že věřitel neprováděl jakékoliv prověřování úvěruschopnosti žalovaného, žalovanému poskytnul částku 10.000,00 Kč. 7. S ohledem na to dospěl soud k závěru, že u věřitele nelze mít za splněnou povinnost řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde„ nejsou důvodné pochybnosti“ o schopnosti spotřebitele úvěr splatit. Soud proto dospěl k závěru o absolutní neplatnosti uzavřené úvěrové smlouvy. 8. Pokud jde o posouzení neplatnosti smlouvy jako neplatnosti absolutní, uvádí soud, že shodná povinnost prověřovat úvěryschopnost dlužníka byla věřiteli ve spotřebitelských vztazích uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016. V právní praxi nebylo výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle dřívějšího zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016, byla absolutní neplatnost smlouvy. Ačkoli tento dřívější zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanovil, že následkem porušení povinností podle § 9 odst. 1 tohoto zákona je absolutní neplatnost smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno, že tento výklad je z hlediska ochrany spotřebitele nutný a nasvědčuje mu i legislativní vývoj ochrany spotřebitele a samotné právní úpravy spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20.3.2017, sp.zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 /2015, ze dne 23.7.2015, sp.zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU /1192 2017 – 20 aj.). Pouze jazykový výklad nové právní úpravy účinné od 1.12.2016 a obsažené v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. 9. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7.5.2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaná smlouvu uzavřela, a pokud jí podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusela ji uzavírat, stejně jako nelze tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel postup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3.4.2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že„ obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Jinými slovy, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového. 10. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy zn