42 C 141/2021-45 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 8. 9. 2020 domáhala zaplacení částky ve výši 17.314 Kč s příslušenstvím a úhrady nákladů řízení. Svoji žalobu odůvodnil tím, že uzavřel s žalovaným smlouvu o revolvingovém úvěru [číslo] na jejímž základě poskytl žalovanému částku ve výši 10.200 Kč. Žalovaný se zavázal částku jistiny vrátit spolu s poplatkem za čerpání úvěru ve výši 2.040 Kč a úroky ve výši 20 % měsíčně s tím, že v případě okamžitého zesplatnění by žalovaný byl povinen uhradit úrok ve výši 15 % ročně. Žalovaný měl úvěr splácet prostřednictvím měsíčních splátek s minimální výší splátky 1/5 částky dlužné k poslednímu dni předcházejícího kalendářního měsíce, nejméně však 300 Kč. Žalovaný však své povinnosti včas a řádně neplnil, v důsledku čehož po něm žalobce požaduje celkem 17.314 Kč (9.000 Kč nesplacená výše úvěru, 2.040 Kč poplatek za čerpání úvěru, 5.911 Kč úroky a 363 Kč smluvní pokuta) s úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení. Ačkoli byla žalovanému ze strany žalobce zaslána předžalobní výzva, ten do dnešního dne svůj dluh neuhradil. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. V souladu s § 115a ve spojení s § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť účastníci neměli proti tomuto postupu námitky (žalovaný se na výzvu soudu nevyjádřil, žalobce vyjádřil svůj souhlas již v návrhu) a ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky (žalobcem) předložených listinných důkazů. 4. Z předložených listinných důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci: Ze smlouvy o revolvingovém úvěru [číslo] ze dne [datum] se podává, že žalobce s žalovaným uzavřel distančně formou elektronických prostředků smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě které se zavázal, že poskytne žalovanému peněžní prostředky do výše 50.000 Kč. Totožnost žalovaného ověřil žalobce doloženou kopií OP. Z výpisů z bankovního účtu žalobce vyplývá, že žalobce poukázal bankovním převodem na účet č. [bankovní účet] uvedený ve smlouvě a identifikovaný jménem žalovaného dne [datum] částku ve výši 5.000 Kč, dále dne [datum] částku ve výši 3.000 Kč a dne [datum] částku ve výši 2.200 Kč. Žalovaný se zavázal spolu s poskytnutou jistinou v celkové částce 10.200 Kč vrátit žalobci též poplatek za čerpání úvěru podle čl. 5 smlouvy, který činil 20 % z čerpané jistiny úvěru, v daném případě tak poplatek dosahoval částky ve výši 2.040 Kč. Dále ze smlouvy vyplývá, že mezi stranami bylo sjednáno splácení úvěru měsíčně ve výši minimálně 1/5 částky dlužné k poslednímu dni předcházejícího kalendářního měsíce (částka je podle čl. 4 smlouvy tvořena součtem jistiny úvěru, poplatkem za čerpání úvěru a případným úrokem a smluvní pokutou), nejméně však ve výši 300 Kč. První splátka úvěru činila 1.200 Kč a byla splatná ke dni [datum], jak vyplývá z výpisu účtu žalobce ke dni [datum]. Z čl. 6 smlouvy se podává, že celý dluh se stane bez dalšího splatný v případě, kdy se žalovaný dostane do prodlení se splacením dluhu či jeho části po dobu delší než 2 měsíce. Jak se podává z výpisů k revolvingovému úvěru ze dne [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum] a [datum] vyrozumíval žalobce měsíčně žalovaného o celkové výši dlužné částky. Žalovaný na svůj dluh uhradil pouze první splátku úvěru ve výši 1.200 Kč, kterou žalobce započetl na částku dlužnou ke dni [datum], což se podává z výpisu k úvěru žalobce ke dni [datum]. Jelikož následně již žalovaný ničeho na svůj dluh neuhradil, stal se v souladu s čl. 6 smlouvy ke dni [datum] celý dluh žalovaného splatným. Podle čl. 6 smlouvy byl pro případ prodlení žalovaného sjednán úrok ve výši 20 % měsíčně, který se ke konci každého měsíce stává součástí jistiny dluhu. V případě okamžitého zesplatnění dluhu má být dluh úročen od prvního dne splatnosti až do splacení výší 15 % ročně místo sjednané výše 20 % měsíčně. Podle čl. 6 smlouvy má dlužník také povinnost hradit smluvní pokutu ve výši 121 Kč za každých započatých 30 dnů prodlení, přičemž nárok na smluvní pokutu trvá po dobu prvních devadesáti dnů prodlení. S ohledem na prodlení žalovaného s plněním svých peněžitých závazků z titulu smlouvy o úvěru jej žalobce vyzval k úhradě dlužné částky do data [datum], a to předžalobní upomínkou ze dne [datum], podanou na poště dne [datum], 5. Věc byla s ohledem na ust. § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z."), účinného od 1. 1. 2014, posouzena dle tohoto zákona, neboť se jedná o právní poměr vzniklý po 1. 1. 2014. 6. Podle § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Podle § 580 odst. 1 o. z. je právní jednání neplatné, jestliže odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Dle ustanovení § 586 o. z. platí, že je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. 8. Ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. uvádí, že ten kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. A dle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 9. Dle ustanovení § 86 ZSÚ je poskytovatel úvěru povinen posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 je povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele stanovena nejen na ochranu spotřebitele jako strany smlouvy, ale celé společnosti. V nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. US 4129/18 ústavní soud uvádí:„ je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům - tedy zejména nebankovním společnostem poskytujícím úvěry spotřebitelům - které evidentně poškozují práva svých klientů“. Z uvedeného nálezu pak vyplývá, že pokud soud nezkoumá, zda poskytovatel úvěru splnil svoji povinnost pověřit úvěruschopnost spotřebitele, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu. 10. Podle § 87 odst. ZSÚ může spotřebitel namítnout neplatnost úvěrové smlouvy do tří let od jejího uzavření a je-li úvěrová smlouva neplatná je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 11. Dle dikce § 75 ZSÚ je poskytovatel úvěru povinen postupovat s odbornou péčí. Z ustanovení § 5 o. z. vyplývá, že jedná-li bez odborné péče ten, kdo k tomu má povinnost, jde takové jednání k jeho tíži. 12. Soud se nejprve z úřední povinnosti (SDEU C -679/18 OPR-Finance) zabýval tím, zda žalobce jakožto věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného - dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být jakožto s dlužníkem uzavřena se spotřebitelem (§ 419 o. z.). Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které se má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 ZSÚ). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39). 13. Žalobce uvedl, že pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného nahlédl do veřejně přístupných rejstříků, seznamů a evidencí vedených státními orgány, přičemž neshledal u žalovaného žádný negativní záznam. V rámci zkoumání solventnosti žalovaného vycházel z údajů tvrzených dlužníkem v žádosti o úvěr, podpořených výplatními páskami, v nichž žalovaný uvedl čistý měsíční příjem ve výši [částka], výdaje pak ve výši 16.000 Kč, převis příjmů nad výdaji tak měl dle zjištění žalobce činit 3.500 Kč. Z doložené výplatní pásky dále vyplývá, že čistý příjem žalovaného v měsíci listopadu 2019 činil 15.742 Kč, což je méně, než žalovaným tvrzené celkové náklady ve výši 16.000 Kč (náklady na obživu 8.000 Kč, nájem u rodičů 3.000 Kč a ostatní náklady 5.000 Kč). K tomu žalobce uvedl, že k tvrzené částce výdajů žalovaného připočetl měsíční splátku ve výši 1.200 Kč, a tyto poměřil s uváděným příjmem ve výši 19.500 Kč, z čehož dospěl k závěru, že žalovaný bude mít nadále k dispozici volné finanční prostředky ještě ve výši 2.300 Kč. Tento nesoulad v příjmech uváděných a doložených však měl logicky vést žalobce k podrobnějšímu zkoumání solventnosti žalovaného. Žalobce je naví