55 C 240/2017-234 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se žalobou doručenou Městskému soudu v Brně dne [datum], která byla doplněna podáním ze dne [datum] a současně vzata částečně zpět, domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 89.030.621 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 15. 9. 2017 do zaplacení. 2. Žalobce v žalobě nejprve zrekapituloval průběhy řízení vedených u Městského soudu v Brně pod sp. zn. [spisová značka] a u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. [anonymizováno] [spisová značka], dále uvedl, o jaká skutková zjištění opřel své závěry Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení č.j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] a jak ve věci rozhodl Ústavní soud v usnesení sp. zn. [ústavní nález] ze dne [datum] a uzavřel, že žalobci vznikla škoda ve výši nejméně 40.000 Kč za jedno garážové stání, kterou jednotliví členové družstva uhradili, a kterou žalobce již nemůže po nikom vymáhat. Celkem se jednalo o 56 garážových stání x 40.000 Kč = 2.2 40.000 Kč v cenách roku 1992, tj. 11.200.000 Kč v cenách roku 2016. Žalobce požadoval po žalovaném i zaplacení částky ve výši 128.381 Kč jakožto náhradu nákladů řízení, kdy žalobce zaplatil na soudních poplatcích částku ve výši 11.000 Kč a na nákladech řízení protistraně částku ve výši 6.292 Kč a částku ve výši 6.786 Kč, plus náklady vlastního zastoupení ve výši 104.303 Kč. Dále žalobce po žalovaném požadoval náhradu nemajetkové újmy, kterou vyčíslil částkou v celkové výši 77.702.240 Kč podle ustanovení § 30 zákona č. 82/1998 Sb., kdy se jednalo o 50 bezúhonných členů družstva (investorů a stavebníků garáží), kterým délka řízení bezpochyby způsobila psychickou újmu v částce odpovídající, resp. přesahující částku ve výši 170 Kč/den, kterou žalobce následně vynásobil délkou řízení, tedy 8.162 dny, kdy celé posuzované řízení trvalo nejméně od 16. 5. 1994 do 18. 9. 2016. V podáních doručených zdejšímu soudu dne 23. 12. 2017 a dne 10. 1. 2020 poté žalobce doplnil, že porušení povinnosti ze strany žalovaného je zřejmé z celkové délky řízení, kdy žalobce předpokládá, že 22 a více let trvající řízení je i na české poměry více než hodně. Řízení před Městským soudem v Brně trvalo 5 let, řízení před Krajským soudem v Brně poté trvalo 17 let. V důsledku nečinnosti soudu byl pro žalobce vytvořen stav právní nejistoty, když lze předpokládat, že pokud by pozice žalobce byla zřejmá, ať již z pravomocně vyhovujícího či pravomocně zamítavého rozhodnutí Městského soudu v Brně, mohl by žalobce uplatňovat své nároky případně v řízení konkurzním (pokud by jeho žaloba byla pravomocně zamítnuta). Takto k tomu v podstatě neměl příležitost, proto uplatnil nárok na náhradu škody ve výši ceny garážových stání, které tehdy v plné výši uhradil, a to s přihlédnutím k aktuální cenové relaci. Obě řízení byla pro žalobce stěžejní, kdy garáže byly jeho jediným majetkem. Jednotliví členové družstva do výstavby garáží investovali své mnohdy celoživotní úspory, fungování žalobce bylo limitováno probíhajícími soudními řízeními, velmi obtížně byl schopen zajišťovat správu garáží, když v celku z pochopitelných důvodů jednotliví členové nechtěli investovat žádné další prostředky. Mezi další komplikace patřilo mimo jiné i to, že právě z důvodu neujasněných vlastnických vztahů nemohl žalobce přistoupit k odkupu pozemku, což se dále logicky promítalo v ceně garáží, když tyto stály na pozemku jiného vlastníka. Tím, že žalobce definitivně přišel o možnost disponovat s předmětnými garážemi, přišel v podstatě o veškerý majetek. Stát přepjatě formalistickým způsobem posvětil modelovou situaci, kdy zprostředkovatel [anonymizováno] s požehnáním soudu„ prodal“ majetek žalobce stavební firmě ([anonymizováno] [právnická osoba]). Nejhorší na celé situaci je fakt, že první náznak čistě onoho formalistického pohledu nastal až v posledním rozhodnutí odvolacího soudu, kdy tento zkonstatoval, že žalobce v podstatě uzavřel s úpadcem to, co by se dalo nazvat smlouvou o smlouvě budoucí, nikoliv samotnou realizační smlouvou. To však státu trvalo 19 let, v důsledku čehož pak již byl žalobce v podstatě zbaven možnosti domáhat se eventuální nápravy trestně právními prostředky v důsledku uplynutí promlčecích lhůt, když spoléhal na přiměřeně rychlý postup soudů. První soudní rozhodnutí, které pojmenovalo věci pravým jménem, je až rozsudek Vrchního soudu v Olomouci č.j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí], nejucelenější přehled pak podává usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí]. Až tato rozhodnutí potvrdila to, co žalobce tvrdil již od počátku, a sice, že cenu díla úpadci v plném rozsahu uhradil. Teprve od tohoto okamžiku by se snad dalo teoreticky uvažovat o tom, že by bylo možno iniciovat kroky v trestně právní rovině. Na to však již bylo z důvodu promlčení pozdě. Pokud jde o náhradu nákladů řízení, tak žalobce doplnil, že přichází v úvahu vyúčtování celkem 16 úkonů právní pomoci ze strany posledního zástupce žalobce, které současně s náhradou cestovného činí částku ve výši 67.820 Kč. 3. Žalovaný se k žalobou uplatněným nárokům vyjádřil v rámci podání doručeného zdejšímu soudu dne 6. 12. 2018, kdy nejprve namítl, že žalobce nesplnil podmínky podle ustanovení § 14 zákona č. 82/1998 Sb. Dále uvedl, že pokud jde o náhradu nemajetkové újmy, považuje délku řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. [spisová značka] a řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. [anonymizováno] [spisová značka] za přiměřené, kdy řízení vedené u Městského soudu v Brně probíhá po dobu 24 let a 6 měsíců, ale od roku 1999 je přerušeno z důvodu konkurzního řízení vedeného na majetek jednoho z žalovaných, a to [právnická osoba], [anonymizováno]. Nedošlo tak k nesprávnému úřednímu postupu a k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě. Řízení vedené u Krajského soudu v Brně probíhalo po dobu 17 let a 2 měsíců, opakovaně na dvou stupních soudní soustavy, taktéž u soudu dovolacího a u Ústavního soudu. Řízení lze označit za složité, kdy se jednalo o žalobu na vyloučení věci z konkurzní podstaty, bylo provedeno poměrně rozsáhlé dokazování a soudy musely posuzovat typ a platnost smluv uzavřených mezi členy družstva a původním stavebníkem a také aktivní legitimaci žalobci. Právě s ohledem na složitost řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu a k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě. Z pohledu rozsáhlé judikatury, jak vnitrostátních soudů, tak i Evropského soudu pro lidská práva, je žalobcem provedené vyčíslení nároku na náhradu nemajetkové újmy nesprávné, kdy účastníkem obou posuzovaných řízení bylo pouze družstvo, nikoliv jeho členové, a nemajetkovou újmu nelze počtem jeho členů násobit. Požadovaná výše nemajetkové újmy není přiměřená, nad to je třeba věnovat zvýšenou pozornost i možnému duplicitnímu odškodnění. Řízení vedené u Městského soudu v Brně bylo přerušeno v důsledku konkurzního řízení vedeného na majetek [právnická osoba], [anonymizováno]. Řízení vedené u Krajského soudu v Brně pak bylo tzv. incidenčním řízením v rámci konkurzního řízení, lze tedy konstatovat, že se jedná o řízení spolu související. Nárok na náhradu majetkové újmy ve výši 11.200.000 Kč poté nelze považovat za důvodný. Sporný je vznik samotné škody na straně žalobce, její výše a dále zde není dána existence příčinné souvislosti mezi délkou posuzovaných řízení a tvrzenou škodou. Investice do garáží byly provedeny jednotlivými členy žalobce, nikoliv přímo žalobcem. Žalobce ničím nedoložil, že škoda vznikla v jeho majetkové sféře. Výše škody pak není nijak doložena, kdy členové družstva uhradili v roce 1992 částku ve výši 40.000 Kč, přepočet na ceny v roce 2016 není relevantní. Jak uvedl Vrchní soud v Olomouci ve svém rozsudku ze dne [datum], pokud bylo investováno do stavby garáží, mají investující právo na náhradu této investice z titulu vydání bezdůvodného obohacení po původním, příp. současném vlastníkovi garáží. [anonymizováno] tak neodpovídá za tvrzenou škodu žalobce, pokud sám žalobce nedostatečně hájil svá práva, resp. práva svých členů. Pokud jde poté o nárok na náhradu nákladů řízení, tak žádný z požadovaných nákladů nelze považovat za takový, který by splňoval podmínky ustanovení § 31 zákona č. 82/1998 Sb., a nelze je tak považovat za škodu, kterou by bylo možno postupem podle tohoto zákona nahradit a za kterou by měl [anonymizováno] odpovídat. <b>4. V projednávané věci provedl soud dokazování listinnými důkazy, z nichž zjistil následující skutečnosti.</b> 5. Z listiny označené jako Uplatnění nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem ze dne 12. 3. 2017 a z přípisů [stát. instituce] ze dne 16. 3. 2017, ze dne [datum] a ze dne [datum] soud zjistil, že žalobce uplatnil u [stát. instituce] svůj nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem v řízení vedených u Městského soudu v Brně pod sp. zn. [spisová značka] a u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. [anonymizováno] [spisová značka] v celkové výši 89.030.