21 C 102/2022-32 — Městský soud v Brně

1. Žalobou z 28.7.2021 domáhala se žalobkyně úhrady žalované částky s odůvodněním, že společnost [právnická osoba] (dále [anonymizováno]) uzavřela s žalovaným dne 28.11.2018 smlouvu o zápůjčce, na základě které poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 7.000,00 Kč a žalovaný se zavázal uhradit nad rámec uvedené částky celkem 5.302,00 Kč, tj. celkem 12.302,00 Kč v 44 týdenních splátkách po 274,00 Kč a 45. splátce ve výši 246,00 Kč. Tuto povinnost nesplnil, uhradil pouze 600,00 Kč, a [anonymizováno] následně pohledávku za žalovaným postoupila žalobkyni. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Ve věci bylo rozhodováno bez nařízení jednání dle § 115a zákona 99/1963 Sb. občanský soudní řád (dále o.s.ř.), a to i přes částečně zamítavé rozhodnutí, neboť jeho důvodem není neunesení břemen tvrzení či důkazního břemene ze strany žalobkyně, ale závěr soudu o neplatnosti uzavřené smlouvy. 2. Ze smlouvy o zápůjčce vzal soud za prokázáno, že dne 28.11.2018 uzavřeli [právnická osoba] jako věřitel a žalovaný jako dlužník smlouvu, označenou jako smlouva o zápůjčce, na základě které byla žalovanému poskytnuta v hotovosti částka 7.000,00 Kč, což žalovaný podpisem smlouvy stvrdil. Žalovaný se nad rámec uvedené částky zavázal uhradit 5.302,00 Kč, kdy tato částka byla ve smlouvě rozepsána na úrok 932,00 Kč, částku za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení 2.728,00 Kč a částku za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení 1.642,00 Kč. Celková částka 12.302,00 Kč byla splatná ve 44 týdenních splátkách po 274,00 Kč a 45. splátce ve výši 246,00 Kč, tj. poslední splátka byla splatná 6.10.2019. Zápůjční úroková sazba byla sjednána 29 % ročně. Smlouva byla uzavřena jako formulářová, tj. s předem připraveným textem, kde se vepisovaly pouze jednotlivé částky a údaje o žalovaném. 3. K výzvě soudu, aby žalobkyně doložila proces prověřování úvěruschopnosti žalovaného, žalobkyně doložila zákaznickou kartu, ze které vyplývá, že žalovaný měl sjednán pouze dohodu o pracovní činnosti či o provedení práce, a to do 1.6.2019, což dokládal smlouvou, a svůj příjem z pracovní činnosti ve výši 12.500,00 Kč dokládal potvrzením o příjmu. Žalovaný uvedl, že má základní vzdělání, žije s rodiči. Další příjem domácnosti, uváděný ve výši 24.000,00 Kč, dokládán nebyl. 4. Z tabulky umoření vzal soud za prokázáno, že žalovaný nikdy neplnil povinnost úhrady sjednaných týdenních splátek a uhradil dne 10.12.2018 pouze jedinou platbu 600,00 Kč. Ke splnění dluhu byl vyzván přípisem z 20.1.2020, v němž mu bylo oznámeno postoupení pohledávky a který byl odeslán 14.2.2020. Následně byl ke splnění závazku vyzván předžalobní výzvou z 25.2.2021. 5. Po takto provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je zčásti důvodná. Výše uvedený závazkový vztah posoudil soud podle § 2395 an. zákona 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen o.z.) a dle dle zákona 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ). Provident a žalovaný uzavřeli ve shora uvedeném případě smlouvu o spotřebitelském úvěru (bez ohledu na ej označení), na základě které žalovaný převzal v hotovosti úvěrovou jistinu 7.000,00 Kč. 6. Soud v prvé řadě posuzoval, zda [anonymizováno] splnila povinnost vyplývající z § 86 an. ZSÚ, zejména zda jí požadované informace o žalovaném a jeho majetkových poměrech byly spolehlivé, dostatečné a přiměřené, a zda postupovala čestně, transparentně a se zohledněním práv a zájmů spotřebitele (§ 76 odst. 1 ZSÚ), a s odbornou péčí (§ 75 ZSÚ), kterou definuje § 2, odst. 1, písm. p) zákona 634/1992 Sb. Ze shora provedeného dokazování vyplývá, že [anonymizováno] se spokojila s tím, že žalovaný doložil svůj aktuální příjem, přičemž současně věděla, že tento příjem má pouze do 1.6.2019, ačkoliv poskytnutý spotřebitelský úvěr měl splácet ještě více než další čtyři měsíce, když poslední splátka byla splatná 9.10.2019. Provident neprověřovala další příjmy domácnosti, což nekoresponduje s časově limitovaným pracovním příjmem žalovaného (který uvedl, že další příjmy nemá). Jinak řečeno, spokojila se pouze s aktuálním příjmem žalovaného a zcela rezignovala na prověřování, z jakých zdrojů bude žalovaný se závazky plnit po skončení dočasného zaměstnání, a to za situace, kdy žalovaný je osobou se základním vzděláním, tj. typicky hůře uplatnitelnou na trhu práce, nízkopříjmovou, nedisponující majetkem ani bankovním účtem (viz zákaznická karta). 7. S ohledem na shora uvedené dospěl soud k závěru, že u [právnická osoba] nelze mít za splněnou povinnost řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde„ nejsou důvodné pochybnosti“ o schopnosti spotřebitele úvěr splatit. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti obou uzavřených úvěrových smluv, když tuto neplatnost konstatuje jako neplatnost absolutní, k níž přihlíží z úřední povinnosti. 8. Pokud jde o posouzení neplatnosti smlouvy jako neplatnosti absolutní, uvádí soud, že shodná povinnost prověřovat úvěruschopnost dlužníka byla věřiteli ve spotřebitelských vztazích uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016. V právní praxi nebylo výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle dřívějšího zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016, byla absolutní neplatnost smlouvy. Ačkoli tento dřívější zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanovil, že následkem porušení povinností podle § 9 odst. 1 tohoto zákona je absolutní neplatnost smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno, že tento výklad je z hlediska ochrany spotřebitele nutný a nasvědčuje mu i legislativní vývoj ochrany spotřebitele a samotné právní úpravy spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20.3.2017, sp.zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 /2015, ze dne 23.7.2015, sp.zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU /1192/2017 – 20 aj.). Pouze jazykový výklad nové právní úpravy účinné od 1.12.2016 a obsažené v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. 9. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7.5.2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaná smlouvu uzavřela, a pokud jí podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusela ji uzavírat, stejně jako nelze tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel postup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3.4.2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že„ obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Jinými slovy, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového. 10. Zákon [číslo] Sb., o spotřebitelském úvěru, j