38 C 163/2021-38 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se žalobou ze dne 14. 7. 2021 doručenou Městskému soudu v Brně domáhal vydání rozhodnutí, kterým by byl žalovaný zavázán k povinnosti zaplatit částku 17.850 Kč s příslušenstvím a k náhradě nákladů řízení. Žalobu odůvodnil tím, že dne 28. 1. 2017 uzavřel se žalovaným smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytl žalovanému peněžitou půjčku ve výši 20.000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit žalobci částku 35.400 Kč, skládající se z půjčené částky 20.000 Kč a souhrnného poplatku 15.400 Kč formou splátek 590 Kč týdně. Žalovaný žalobci zaplatil částku 17.550 Kč. Žalovaný do dnešního dne nezaplatil částku 17.850 Kč. Žalobce se dále domáhá zákonného úroku z prodlení pouze za dobu od předepsané splatnosti smlouvy. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Z předložených listinných důkazů, a to ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 28. 1. 2017, z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru ze dne 29. 1. 2017, z evidenční karty klienta, z tabulky splátek, předžalobní výzvy ze dne 11. 2. 2021 a z tabulky – poštovné soud zjistil následující skutkový stav: 4. Dle formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru ze dne 29. 1. 2017 a evidenční karty klienta požádal žalovaný o spotřebitelský úvěr, když v nákladech spotřebitelského úvěru je uvedeno RPSN ve výši 195,34% (článek 3 formuláře), žalovaný v rámci údaje o zaměstnání uvedl, že má uzavřen plný pracovní úvazek u [právnická osoba] s.r.o., [IČO] se sídlem [adresa], skládající se ze mzdy ve výši 14.000 Kč a brigády 4.500 Kč, když odhadl běžné měsíční výdaje částkou 11.500 Kč (nájem 4.500 Kč měsíčně, energie 1.500 Kč měsíčně, telefon 500 Kč měsíčně, jiné 3.000 Kč a výdaje na úvěry ve výši 2.000 Kč měsíčně). Dle výše uvedené smlouvy o spotřebitelském úvěru měli účastníci uzavřít smlouvu, na základě které měl žalobce poskytnout žalovanému částku ve výši 20.000 Kč, kterou měl žalovaný žalobci vrátit spolu s úrokem ve výši 7.000 Kč, poplatkem za zpracování a doručení úvěru ve výši 3.000 Kč a s poplatkem za hotovostní inkaso splátek 4.400 Kč, celkem ve výši 35.400 Kč formou 60 týdenních splátek po 590 Kč. Žalovanému byla vyplacena v hotovosti částka 20.000 Kč při podpisu smlouvy, roční procentní sazba nákladů (RPSN) činí 195,34%. Žalobce vyzýval žalovaného k uhrazení dlužných částek předžalobní výzvou ze dne 11. 2. 2021, podanou k přepravě dne 11. 2. 2021 dle tabulky- poštovného. 5. Z ostatních provedených důkazních prostředků soud nezjistil žádné další pro rozhodnutí soudu rozhodné skutečnosti. 6. Dle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen„ OZ“), Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Dle ust. § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění (dále jen„ ZoSU“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 8. Dle ust. § 86 odst. 1 ZoSU poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 9. Dle ust. § 86 odst. 2 ZoSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 10. Dle ust. § 580 odst. 1 OZ neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 11. Dle ust. § 588 OZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 12. Dle ust. § 2991 odst. 1 OZ kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 13. Soud se nejprve z úřední povinnosti (SDEU C -679/18 OPR-Finance) zabýval tím, zda žlaobce před uzavřením smlouvy o úvěru splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného - dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být jakožto s dlužníkem uzavřena se spotřebitelem (§ 419 OZ). Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které se má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 ZoSU). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (srov. nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39). 14. Takto rozsáhlé požadavky na prověřování poměrů dlužníka ze strany věřitele jsou dány vývojem spotřebitelských vztahů, který má negativní celospolečenské dopady a vede ke spirále předlužování spotřebitelů, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Při výkladu a aplikaci právních předpisů, tj. i zákona o spotřebitelském úvěru, nelze pomíjet jejich účel a smysl, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji s věřitelem uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil (rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 221/2019). 15. Soudní dvůr Evropské unie rozhodl ve věci C -679/18 ze dne 5. 3. 2020 o předběžné otázce položené Okresním soudem v Ostravě tak, že české soudy jsou povinny z úřední povinnosti (ex offo) zkoumat, zda věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele (tedy nikoli pouze k námitce dlužníka). Dle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48 ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102, je spotřebitel v nerovném postavení z hlediska vyjednávací síly i úrovně informovanosti, což ho vede k přistupování podmínek jednostranně stanovených věřitelem, cílem unijní úpravy je, aby věřitel jednal zodpovědně a neposkytoval úvěr spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní, a existuje nezanedbatelné nebezpečí, že se nevědomý spotřebitel nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Pro efektivní ochranu spotřebitele je nutné, aby soudy zkoumaly ex offo splnění povinnosti věřitele zkoumat úvěruschopnost spotřebitele a pokud soud dojde k závěru, že došlo k porušení této povinnosti, je povinen z toho vyvodit důsledky stanovené vnitrostátním právem (dodržení zásady efektivity). 16. Žalobce v rámci zkoumání úvěruschopnosti žalovaného vycházel z toho, že měl vlastní měsíční příjem ve výši celkem 18.500 Kč, výdaje pak ve výši 11.500 Kč. Z evidenční karty klienta nijak nevyplývá, že by žalobce tento příjem jakkoliv ověřoval. Tyto informace vytvářejí nesoulad, který by logicky měl vést k podrobnějšímu zkoumání solventnosti žalovaného zejména s ohledem na skutečnost, že žalovaný byl na tomto dalším příjmu zcela závislý vzhledem k solventnosti platit další splátky z žádaného spotřebitelského úvěru. Žalobce tyto celkové příjmy žalovaného přesto žádným způsobem neověřil, např. výpisem z účtu za určitou do