47 C 155/2021-55 — Městský soud v Brně

1. Žalobou ze dne 30. 10. 2020 (podána téhož dne) se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému zaplatit a) 49 674,04 Kč na jistině, b) 144,84 Kč na poplatku za pojištění (pojištění CPI ve výši 17,57 Kč splatné 20. 12. 2019 zahrnuté ve 4. splátce a 127,27 Kč splatné 20. 1. 2020 zahrnuté v 5. splátce), c) 330 Kč na nákladech spojených s vymáháním pohledávky, d) 2 000 Kč na smluvní pokutě (smluvní pokuta á 500 Kč za každé porušení povinnosti zaplatit splátku řádně a včas; v řešené věci neuhrazení čtyř splátek), e) 14 844,62 Kč na kapitalizovaném smluvním úroku 29,88 % p. a. z částky 49 674,04 Kč za dobu od 15. 4. 2020 do 19. 10. 2020, f) úrok 29,88 % p. a. z částky 49 674,04 Kč za dobu od 20. 10. 2020 do zaplacení, g) 2 485,99 Kč na kapitalizovaném úroku z prodlení 10 % p. a. za dobu od 29. 4. 2020 do 19. 10. 2020, h) úrok z prodlení v zákonné výši z částky 52 148,88 Kč za dobu od 20. 10. 2020 do zaplacení, to vše z titulu smlouvy ze dne 7. 8. 2019 o poskytnutí revolvingového úvěru [číslo] [rok]. Na základě uvedené smlouvy žalobce poskytl žalovanému částku ve výši 50 000 Kč, přičemž žalovaný byl povinen splácet 2,86 % sjednaného úvěrového rámce měsíčně. 2. Žalobce vzal žalobu podáním ze dne 20. 8. 2021 zpět v rozsahu nároku c) a příslušenství z něj, tudíž se jím soud dále blíže nezabýval. Žalobce odůvodnil částečné zpětvzetí žaloby administrativním pochybením při uvedení částky 330 Kč v původní žalobě. Soud proto řízení v tomto rozsahu včetně příslušenství zastavil (výrok I., § 96 o. s. ř.) 3. Z důkazů soud zjistil následující skutkový stav. 4. Dne 7. 8. 2019 uzavřeli žalobce a žalovaný smlouvu [anonymizováno] půjčka – revolvingový úvěr, č. sml. [anonymizována dvě slova] [rok] (důkaz touto smlouvou). Ve smlouvě se žalobce zavázal poskytnout žalovanému úvěrový rámec ve výši 50 000 Kč s úrokem 29,88 % ročně, žalovaný se zavázal splácet úvěr částkou 2,86 % z úvěrového rámce, tj. 1 430 Kč měsíčně. Úvěr měl být žalovanému poskytnut na účet [bankovní účet]. Celková částka splatná spotřebitelem činila 58 093 Kč. Ve smlouvě žalovaný uvedl jako svou kontaktní adresu [adresa] Tyto skutečnosti soud zjistil z předmětné smlouvy. 5. Z potvrzení o provedené platbě ze dne 9. 12. 2021 vystaveném [anonymizována dvě slova] soud zjistil, že žalobce dne 7. 8. 2019 odeslal na bankovní účet [bankovní účet] částku 50 000 Kč. 6. Ze sdělení [obec] spořitelny ze dne 7. 1. 2022 soud zjistil, že účet č. [bankovní účet] patřil žalovanému a že na něj skutečně byla dne 7. 8. 2019 připsána částka 50 000 Kč, jejímž odesílatelem byl žalobce. 7. Výzvou ze dne 14. 4. 2020 žalobce vyzval žalovaného k zaplacení dluhu z titulu předmětné smlouvy do 14 dnů. Výzvu žalobce zaslal žalovanému na adresu [adresa], a to dne 15. 4. 2020 (důkaz: výzva ze dne 14. 4. 2020 + podací arch). 8. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze v části, ve které se žalobce domáhal vrácení poskytnutých peněžních prostředků, a zákonných úroků z prodlení (a to ještě v omezeném rozsahu). 9. Soud dospěl k závěru, že žalobce a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, ve spojení s § 2395 občanského zákoníku. V dané věci se jedná o spotřebitelský úvěr dle ust. § 2 odst. 1 cit. zákona, když se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli. Žalobce je osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz. ust. § 7 cit. zákona) V řízení bylo prokázáno, že žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč. 10. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“) platí, že:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ 11. Podle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru platí:„ (1) Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. (2) Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.“. (3) Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.“ 12. Z uvedeného je zřejmé, že věřitel poskytne spotřebiteli úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná. 13. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 konstatoval:„ …odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka …“. Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 20 Cdo 3180/2018 konstatoval:„ …věřitel nedostojí povinnosti stanovené zákonem o spotřebitelském úvěru (nepostupuje s odbornou péči při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nepodloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho poměrech; nic na tom nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků“. 14. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. 15. Nutnost aplikovat v těchto situacích ustanovení obecně závazných právních předpisů o absolutní neplatnosti platí i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb. – viz např. rozsudek KS v Praze z 12. prosince 2019 sp. zn. 27 Co 221/2019, rozsudek Okresního soudu ve [obec] z 25.02.2020 sp. zn. 38 C 25/2020 (dostupný na ASPI) a nález Ústavního soudu ze dne 26. února 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 Ústavní soud totiž v nálezu ze dne 26. února 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 konstatoval:„ …Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná. Nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti. Nejvyšší správní soud posuzoval kasační stížnost obchodní společnosti (srov. jeho rozsudek z 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39) poskytující spotřebitelské úvěry a při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016 (když obsahově obdobná úprava je zakotvena i v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, tedy p