47 C 207/2021-36 — Městský soud v Brně

1. Žalobou ze dne 29. 6. 2021 se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému zaplatit: a) částku 48 617,90 Kč, b) úrok 11,9 % ročně z pohledávky 48 617, 90 Kč od 25. 5. 2021 do 22. 6. 2021, c) úrok 8,25 % ročně z pohledávky 48 617, 90 Kč od 4. 6. 2021 do zaplacení, d) úrok 8,25 % ročně z pohledávky 48 617, 90 Kč od 23. 6. 2021 do zaplacení, e) kapitalizovaný úrok ve výši 1 412,84 KČ od 24. 2. 2021 do 24. 5. 2021, f) částku 9,99 Kč, to vše z titulu rámcové smlouvy ze dne 10. 3. 2014, [číslo] ve spojení s dodatkem č. 23 ze dne 24. 7. 2019 (smlouva o úvěru č. HU00725154). 2. Soud za splnění podmínek § 115a, § 101 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) rozhodl ve věci samé bez nařízení jednání a dne 17. 5. 2022 vyhlásil tento rozsudek. 3. Žalobce uzavřel s žalovaným dne 10. 3. 2014 Rámcovou smlouvu [číslo] v souladu s Obchodními podmínkami [příjmení] [příjmení] a. s-. kterou se žalobce zavázal poskytovat žalovanému bankovní a platební služby (důkaz touto smlouvou). Na základě Rámcové smlouvy byl žalovanému aktivován běžný účet č. [bankovní účet] a žalovaný jej mohl začít plně využívat (důkaz uvedenou smlouvou). Dne 25. 3. 2019 uzavřel žalovaný s žalobcem [příjmení] [číslo] k Rámcové smlouvě, kde si žalovaný zřídil další běžný účet (důkazy: Rámcová smlouva [číslo] ze dne 10. 3. 2014; dodatek č. 16 ze dne 25. 3. 2019; dodatek č. 23 ze dne 24. 7. 2019). Dne 24. 7. 2019 uzavřel žalovaný s žalobcem Dodatek č. 23 k Rámcové smlouvě, jehož podpisem žalovaný požádal o úvěr ve výši 60 000 Kč (důkaz: Smlouva o úvěru č. [anonymizováno]). Žalovanému byl žalobcem úvěr č. [anonymizováno] schválen a dne 24. 7. 2019 vyplacen ve výši 60 000 Kč na běžný účet (důkaz: výpis z účtu). 4. Podle podmínek smlouvy byl žalovaný zavázaný měsíčně hradit pravidelnou konstantní splátku úvěru v celkové výši 1 440 Kč, skládající se ze splátky jistiny a úroku 11,9 % p. a., jehož výše byla sjednaná Smlouvou o úvěru, a to vždy k 14. dni měsíce počínaje dnem 14. 8. 2019 s tím, že předpokládané datum splacení celého úvěru bylo stanoveno na 14. 1. 2024. 5. Dne 12. 4. 2020 uzavřel žalovaný s žalobcem Dodatek č. 27 k Rámcové smlouvě, na základě kterého byla provedena změna data splátek z 14. dne v měsíci na 24. den v měsíci. První splátka s touto změnou proběhla 24. 4. 2020. Dne 12. 4. 2020 uzavřel žalovaný s žalobcem Dodatek č. 28 k Rámcové smlouvě, na základě kterého byla provedena změna výše pravidelné splátky z 1 440 Kč na 906 Kč. První splátka s touto změnou proběhla 24. 4. 2020. Splátky od 14. 8. 2019 do 24. 2. 2021 byly splaceny. Počínaje splátkou ke dni 24. 3. 2021 nebyly splátky ze strany žalovaného uhrazeny (důkaz: splátkový kalendář úvěru č. [anonymizováno] a přehled plateb č. [anonymizováno]). 6. Vzhledem k porušení smluvních povinností žalovaným přistoupil žalobce v souladu s ujednáním Smlouvy o úvěru č. [anonymizováno] (čl. Ostatní ustanovení v závěru dokumentu) ve spojení s Podmínkami pro používání úvěru (čl. Několik bodů k ukončení smlouvy, odst. 3) dne 25. 5. 2021 k zesplatnění úvěru (důkaz: zesplatňující dopis - předžalobní výzva ze dne 25. 5. 2021). O zesplatnění úvěru informoval žalobce žalovaného prostřednictvím zesplatňujícího dopisu - předžalobní výzvy ze dne 25. 5. 2021. 7. Ke dni zesplatnění byla dlužná pohledávka tvořena nesplacenou jistinou ve výši 48 617,90 Kč (jistina neobsahuje žádné úroky, úroky z prodlení, pokuty, poplatky ani jiné položky) a nesplaceným smluvním úrokem z úvěru (kapitalizovaný úrok) ve výši 1 412,84 Kč, který je souhrnem nesplacených smluvních úroků ode dne poslední řádně zaplacené splátky, tj. ode dne 24. 2. 2021, do dne předcházejícího dni zesplatnění, tedy do dne 24. 5. 2021, konkrétně pak (počet dnů prodlení /365 x aktuální jistina x 11, 9/100). 8. Žalovaný zaplatil na úvěr celkem částku 21 486 Kč (důkaz: Přehled plateb). 9. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze v části, ve které se žalobce domáhal vrácení poskytnutých peněžních prostředků, a zákonných úroků z prodlení (a to ještě v omezeném rozsahu). 10. Soud dospěl k závěru, že žalobce a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, ve spojení s § 2395 občanského zákoníku. V dané věci se jedná o spotřebitelský úvěr dle ust. § 2 odst. 1 cit. zákona, když se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli. Žalobce je osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz. ust. § 7 cit. zákona) V řízení bylo prokázáno, že žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 60 000 Kč. 11. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném do 23. 4. 2020 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“) platí, že:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ 12. Podle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru platí:„ (1) Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. (2) Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.“. (3) Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.“ 13. Z uvedeného je zřejmé, že věřitel poskytne spotřebiteli úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná. Tato právní úprava má základ v předpisech Evropské unie. 14. Soudní dvůr EU rozhodl o výkladu ustanovení směrnice 2008/48/ES na základě předběžné otázky položené českými soudy (rozsudek ze dne 5. března 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance). Soudní dvůr došel k závěru, že stejně tak, jako musí vnitrostátní soud zkoumat z úřední povinnosti, zda byla při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru dodržena informační povinnost, musí také z úřední povinnosti zkoumat, zda byla splněna povinnost věřitele předem posoudit úvěruschopnost spotřebitele, stanovená v článku 8 směrnice. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že současné doslovné znění § 87 odst. 1 druhé věty zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je v rozporu s právem Evropské unie Soudní dvůr rozhodl, že články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Soudní dvůr dále poukázal na ustálenou judikaturu k tzv. nepřímému účinku směrnic. Podle ní jsou vnitrostátní soudy při použití vnitrostátního práva povinny vykládat vnitrostátní právo v co největším možném rozsahu ve světle znění a účelu směrnice, aby dosáhly výsledku, který směrnice sleduje. Tato povinnost konformního výkladu vnitrostátního práva je vlastní systému Smlouvy o fungování Evropské unie v tom, že umožňuje, aby vnitrostátní soudy v rámci svých pravomocí zajistily plnou účinnost unijního práva při rozhodování o sporech, které jim byly předloženy. Zásada konformního výkladu vyžaduje, aby vnitrostátní soudy učinily vše, co spadá do jejich pravomoci, s tím, že vezmou v úvahu veškeré vnitrostátní právo a použijí metody