13 C 2/2015-521 — Městský soud v Brně

1. Žalobou ze dne 31. 12. 2014 se žalobce ve vztahu k žalované domáhal zaplacení částky 116 859 Kč s příslušenstvím. Žalobce pracoval pro žalovanou jako řidič autobusu a podle pracovní smlouvy a mzdového výměru mu byla vyplácena odměna formou úkolové mzdy, přičemž splnění jednoho dílčího úkolu zahrnovalo nejen ohodnocení za cestu podle jízdního řádu, ale i technickou kontrolu autobusu, denní ošetření před i po jízdě, čas potřebný na odbavení, mytí a úklid autobusu, zásobování autobusu pro klientský servis, čerpání pohonných hmot a jiných provozních kapalin do autobusu, bezpečnostní přestávky a případných 0 – 30 minut zpoždění spoje. Žalobce poukazoval na to, že reálně jeho týdenní pracovní doba trvala déle, protože bylo třeba splnit všechny složky konkrétního úkolu. Žalovaná však vycházela při výpočtu celkových odpracovaných hodin pouze z časů předpokládaných jízdních řádem a v návaznosti na to pak v případě nároku na zákonný příplatek bral ohled pouze na odpracovanou dobu stanovenou jízdními řády. Žalovaná fakticky odpracované hodiny žalobcem nezohledňovala. Žalobce požadoval připočíst zákonný příplatek k dosažené úkolové mzdě, a to příplatek za práci přesčas ve výši 44 477 Kč za práci v rozsahu 1006 hodin nad rámec pracovní doby přiznané žalovanou v roce 2012 a ve výši 25 343 Kč za práci v rozsahu 581,97 hodin nad rámec pracovní doby přiznané žalovanou v roce 2013; příplatek za práci v sobotu a neděli ve výši 7 690 Kč za práci v rozsahu 437,74 hodin nad rámec pracovní doby přiznané žalovanou v roce 2012 a dále ve výši 3 663 Kč za práci v rozsahu 211,22 hodin nad rámec pracovní doby přiznané žalovanou v roce 2013; příplatek za práci v noci ve výši 3 479 Kč za práci v rozsahu 196,63 hodin nad rámec pracovní doby přiznané žalovanou v roce 2012 a ve výši 632 Kč za práci v rozsahu 36,36 hodin nad rámec pracovní doby přiznané žalovanou v roce 2013; příplatek za práci ve svátek ve výši 7 002 Kč za práci v rozsahu 39,90 hodin nad rámec pracovní doby přiznané žalovanou v roce 2012 a ve výši 5 225 Kč za práci v rozsahu 29,11 hodin nad rámec pracovní doby přiznané žalovanou v roce 2013; za návozy na linku z odstavných míst a odstavení na odstavné plochy tarifní mzdu ve výši 75 Kč za hodinu, tedy částku 11 099 Kč za práci v rozsahu 147,99 hodin nad rámec pracovní doby přiznané žalovanou v roce 2012 a částku 8 249 Kč za práci v rozsahu 109,99 hodin nad rámec pracovní doby přiznané žalovanou v roce 2013. 2. Žalovaná žalobou uplatněný nárok neuznala v plném rozsahu. Uvedla, že žalobci nevznikl nárok z titulu neproplacené části mzdy za příplatek za práci přesčas, práci v sobotu a v neděli, ve svátek a za noční práci; mezi žalovanou a žalobcem byla sjednána úkolová mzda, podle které byl žalobce odměňován, což způsob odměňování řidičů, který je možný. Úkolová mzda již sama o sobě zahrnuje všechny požadované příplatky. Dále pokud by žalobci vznikly nějaké přesčasy, resp. nárok za další příplatky, příp. nároky za nájezdy na linku, byly žalobci uhrazeny v rámci osobního ohodnocení. S ohledem na výše uvedené žalovaná navrhla zamítnutí žaloby v plném rozsahu. 3. V podrobnostech argumentace účastníků odkazuje soud na jejich písemná podání a přednesy, které jsou součástí spisu a jsou druhé straně sporu známy. 4. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 116 859 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok I.) a zaplatit náhradu nákladů řízení 75 914,10 Kč (výrok II.). Uvedený rozsudek byl zrušen usnesením Krajského soudu v Brně ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací]. Dle krajského soudu bylo rozhodnutí soudu I. stupně je vnitřně rozporné, neboť na jedné straně uvádělo, že žalobce neprokázal jednotlivé činnosti, které pro žalovanou vykonal (tj. neunesl břemeno důkazní), avšak současně mu žalobou uplatněný nárok zcela přiznal. Aby účastník mohl být v řízení úspěšný, musí unést jak břemeno tvrzení, tak břemeno důkazní. Pouhá výpověď žalobce a jím předložená evidence pracovní doby tak není předpokladem pro jednoznačný závěr o tom, že veškeré tvrzené práce vykonal, a to v tvrzeném rozsahu. Dále nebylo zřejmé, jaké konkrétní práce zahrnuje soud I. stupně pod pojem servisní hodiny, není zřejmé, v čem spočívá rozdíl mezi údaji uvedenými ve sloupci s názvem„ hodiny – skuteč. stav“ a„ hodiny – skuteč. odpracov.“. K tomu, aby zaměstnanec mohl být za vykonanou práci nad rámec úkolové mzdy odměněn, bude třeba prokázat, zda určitou práci nezahrnutou do úkolové mzdy vykonal, přičemž dobu trvání této práce lze určit při neexistující evidenci zaměstnavatele volnou úvahou. 5. Dle krajského soudu v případě, kdy je mzda stanovena jako úkolová, činnosti zahrnuté do úkolové mzdy nemohou být hodnoceny jako práce přesčas, pokud spolu s dobou řízení autobusu nepřesahují stanovenou týdenní pracovní dobu. Při posouzení rozsahu a druhu práce přesčas tvrzeného žalobcem, musí být přihlédnuto ke skutečnosti, že zaměstnanec obdržel mzdu za činnosti, které zaměstnavatel dle evidence vykazoval jako činnost zaměstnance pod označením„ ostatní práce“ a„ servis“. 6. Podle § 120 odst. 3 o. s. ř. soud vzal za svá skutková zjištění v podobě shodných skutkových tvrzení účastníků, že žalobce byl v pracovním poměru u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne [datum] na pracovní pozici [anonymizována dvě slova] s místem výkonu práce [země], přičemž pracovní poměr vznikl ke dni [datum]. Mzdové otázky upravoval mzdový výměr žalovaného [číslo] ve spojení se mzdovým předpisem pro řidiče vnitrostátních a mezinárodních autobusových linek [číslo] [rok]; některé povinnosti řidiče byly specifikovány právě ve mzdovém předpisu pro řidiče vnitrostátních a mezinárodních autobusových linek [číslo] [rok]. Mezi účastníky řízení nebylo sporu též o tom, jaké linky, respektive jaké turnusy žalobce pro žalovanou odjezdil. Mezi účastníky řízení bylo nesporné, kdy a jak dlouho žalobci trvalo odbavení cestujících a zákonná bezpečnostní přestávka mezi spoji. 7. Po provedeném dokazování soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. 8. Z pracovní smlouvy ze dne [datum], kromě skutečností, které byly shora uvedeny jako nesporné, vzal soud za prokázané, že pracovní poměr byl sjednán na dobu určitou, a to do 30. 9. 2012, se zkušební dobou v délce 3 měsíců. Žalobce měl vykonávat práci v zákonném rozsahu 40 hodin týdně, pracovní doba byla rozvržena nerovnoměrně na pondělí až neděli. Žalobce souhlasil, aby mu ze strany zaměstnavatele byla nařizována práce přesčas nad rámec stanovený zákoníkem práce. Mzda byla splatná vždy nejpozději předposlední den kalendářního měsíce, který následuje po měsíci, za nějž pracovníkovi tato mzda náleží. Z dohody o změně pracovní smlouvy ze dne [datum] vzal soud za prokázané, že se žalobce na straně zaměstnance a žalovaná na straně zaměstnavatele dohodli na tom, že pracovní poměr byl sjednán na dobu určitou, a to do 30. 9. 2013. 9. Ze mzdového výměru [číslo] ze dne [datum] vzal soud za prokázané, že úkolová mzda žalobce byla sjednána v návaznosti na pracovní smlouvu, od 1. 10. 2011 byla výše hrubé úkolové mzdy stanovena v návaznosti na jednotlivé vnitrostátní autobusové linky, mezinárodní autobusové linky, přičemž základní hrubá úkolová mzda měla zahrnovat ohodnocení za cestu podle jízdního řádu, technickou kontrolu, denní ošetření autobusu před a po jízdě, čas potřebný na odbavení, mytí a úklid autobusu, zásobování autobusu pro klientský servis včetně reklamních kampaní, čerpání PHM, [anonymizováno] a dalších provozních kapalin do autobusu, bezpečnostní přestávky, případných 0 – 30 minut zpoždění spoje. V případě, že některá z předmětných linek započala/byla ukončena v jiném nástupním/výstupním místě, úkolová odměna měla být poměrně upravena. Žalobci bylo možné k základní složce mzdy přiznat osobní ohodnocení, jakožto nenárokovou složku mzdy, a to jednak ohledně vnitrostátní nebo mezinárodní autobusové linky. Zaměstnanec měl v rámci ostatních mzdových složek nárok na odměnu ve výši 75 Kč/hodina hrubého za následující autorizované činnosti: režijní jízda autobusem do servisu, čekání v servisu, prázdný přejezd autobusem na lince, nezaviněná zpoždění nad 30 minut, účast na školeních organizovaných zaměstnavatelem, případně jiné předem autorizované činnosti manažerem autobusové dopravy. Tento mzdový výměr odkazoval na vnitrofiremní [ustanovení právního předpisu EU]„ Mzdový předpis – řidiči vnitrostátních a mezinárodních autobusových linek“ a nadřazenou vnitrofiremní [ustanovení právního předpisu EU]„ Mzdový výměr a zaměstnanecké benefity“. 10. Z organizační [ustanovení právního předpisu EU], vnitřního předpisu žalovaného, pod názvem„ Mzdový předpis – řidiči vnitrostátních a mezinárodních autobusových linek“, s účinností od 1. 3. 2012, soud zjistil, že se jednalo o interní postup a pravidla stanovení mezd řidičů autobusu. Směrnice navazovala na další vnitřní předpis žalovaného, a to nadřazenou organizační [ustanovení právního předpisu EU] – Mzdový řád a zaměstnanecké benefity. Předmětná směrnice o